Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
The memory came unbidden. First family dinner at his sister's he brought Maddie to, "making it official".
Deirdre was her suspicious but prim, proper and pleasant self.
Maddie could charm anybody (that thought sat particularly ill with him right now) but that evening she was trying to be 'normal'.
Philip kept the atmosphere light that night. And she played along.
To the point, that Deirdre - as the youngsters did the dishes - suggested Maddie might actually be more appropriate (Agewise. Of course.) for him than for Thorne.
"Treat her well for me, uncle," Philip winked at him as they were leaving.
Tohle jsem si chtěla napsat už dlouho. Známky punku - řekla bych, že říct vlastnímu bratrovi, že jeho přítelkyně by se hodila spíš k jeho synovci je dost punk ;) (a Philip s tou poznámkou, která směřuje k tomu, že kdysi Maddie skoro svedl - no, nebo ona jeho, jak se to vezme - je taky trochu punk - ve smyslu 'no good')
Letos to pro mě bylo hodně náročné, krysa krysila v tom málu času, které jsem měla, přímo urputně, ale stejně to bylo vlastně prima :) Mějte se krásně a ahoj příští rok!
Začít školní rok po porážce Voldemorta do normálních kolejí bylo těžší, než čekala. Nezažívala to poprvé, ale prázdno po tísni posledních let všechny ovlivnilo tak, že se atmosféra školy výrazně změnila. Chodbami znělo málo smíchu, studenti jí připadali vážnější, sama se cítila nejistě a doléhal na ni úzkostný pocit, že něco skončilo. Když třetí učitel řekl, že zvažuje odchod, pomyslela si, že může rovnou vyhlásit, ať poslední zhasne. Probírala se štosem esejí a povzdechla si. Bývalo tu tak živo a... Náhle se z chodby ozvala rána. Zaposlouchala se. Následoval smích a Protivův jekot – a Minerva McGonagallová se s úlevou usmála.
Nesoutěžní.
Patří do mé anaforní (anaforické?) série (odkaz přidám posléze). Už je to pro mě skoro tradice.
Až jednou budu dospělá
Až mě zas rozpálíš do běla
Až mi zas někdy bude lépe
Až zase uslyším, že někdo klepe
Až do té hrůzy spadnu znova
Až vyčerpám všechna slova
Až se mi bude lámat hlas
Až budu mít nový alias
Až zase budu pochybovat
Až nebudu mít kam se schovat
Až mi zas slzy promáčí tváře
Až jako pokrytec odsoudím lháře
Až tě třeba trochu pochopím
Až se ve vlnách dnů potopím
Až usnu o pauze polední
Až se naposled rozední
Až jednou zhasne den poslední
Až bude konec, Pane můj
Až bude konec, při mně stůj
Vzhledem k tomu, že Toninka je po pobytu v Řecku prakticky bez peněz a domů do Prahy se v žádném případě vracet nechce, musí poznávat cizí země i z jiné stránky - pracovat a vydělat si nejen na živobytí, ale i na další cestu. Ne vždycky to jde ovšem hladce.
Sicílie, září 1921 - leden 1922
V Syrakusách dělala asistentku dentistovi. Byla to pekelná práce – o nic těžší než asistovat chirurgům, ale dottore byl neskutečný morous a nikdo u něho dlouho nevydržel. „Tak zhasněte a jděte!“ zavrčel, když mu po měsíci oznámila, že končí i ona.
V Catanii se uchytila v hotelu. Ostatně, práci pokojské si vždycky trochu přála vyzkoušet. Zůstala pouhé dva týdny. Když hoteliér zjistil, kolik umí jazyků, nabídl jí, ať se za něho provdá. Dobře, možná to nebylo jenom kvůli jazykovým znalostem…
Přesto se sbalila, nechala si vyplatit mzdu a vydala se do Palerma.
V místní nemocnici ji s jejími doporučeními přijali hned.
Díky moc všem, kteří letošní seriál četli (a speciální díky za všechny komentáře). Díky taky celému organizačnímu týmu a všem, kteří se jakkoli podíleli na letošním ročníku (četla jsem mnohem víc, než jsem komentovala, ale mnohem méně, než bych byla chtěla :-()
Samozřejmě, že Toninčin příběh tady není ukončený. Sama jsem byla zvědavá, kam se mi ji během letošního dubna podaří dovést - a nakonec se mi ji podařilo dovést až na tu Sicílii.
Co mohu prozradit je, že z Palerma zamíří do Francie - konkrétně do Marseille, pak Aix-en-Provence a posléze do Montpellier, kde se nechá najmout jako guvernantka u vdovy s asi desetiletým synem. Dopadne to docela neslavně, neboť když odjede se svou zaměstnavatelkou na letní byt, pohádá se s ní tak, že bez plánu, co dál a jen s minimální hotovostí, práskne dveřmi a odejde nikoli na hodinu, ale doslova na patnáct minut.
Co bude dál by mělo být v knížce, kterou mám už skoro tři roky rozepsanou... Toninka totiž po svém útěku od zaměstnavatelky potká někoho celkem dost zajímavého ;-)
Akorát už mi cca rok a půl visí na schodech venkovského kostelíka, tak mi držte palce, aby se mi ji podařilo dostat zase dolů a ten příběh znovu rozhýbat a dopsat.
Setkali se.
Tváří v tvář.
Věděli, že se to jednoho dne nejspíše stane.
„Měl bych tě zatknout.” Začal hnědovlasý muž.
„Mě bys zatkl, ale svou přítelkyni smrtijedku ne. Spravedlivý bystrozor, jak tak vidím.” Ironicky se k tomu vyjádřil blonďatý muž a jen pohrdavě díval na toho druhého.
„Ale to je...”
„Jiné? Jistě nejsem žena, nespím s tebou a nechválím do nebes.”
Hnědovlasý muž se zamračil a pomalu vytáhl z pouzdra hůlku.
„Nu dobrá...” Ohranil se blonďák a vytáhl ji též.
Postavili se proti sobě a začal souboj.
Jak dopadl? Kdo ví. Ale nejspíše i poslední zhasl. Podlehl zranění, jak smutné.
Na konci tohoto drabble chci poděkovat každému, kdo si nějaký z mých díl přečetl. Tím pádem i za každý komentář.
A i schvalovatelům, že zvládli číst ty všechny moje slátaniny, i když jsme se někdy úplně nepotkali v pochopení tématu, ale i tak dobrý.
Kdybyste se Spisovatele zeptali, co viděl, řekl by vám: Přece jeho. Ďábla. Oči se mu zaleskly jako hlavy nezralých makovic a pleskla přes ně řada řas. Pohled uživatele opia. Flashback do nejhoršího dne jeho života.
Začal ho bít hlava nehlava, až klukovi ulítnul klobouk a jeden nebo dva zuby do prachu cesty. Prostovlasý měl kudrny černé jako noc, pomádou naleštěné. Mexičan, jakých tu je plno.
„Hovado,“ syčel na něj jeden z chlapů, co už ho drželi za ramena.
„Debile, přeskočilo ti," zase druhý. Oznámení.
Kdybyste se Spisovatele zeptali, co viděl, řekl by vám: Jen přízrak měnící podobu. Můžete mě pustit.
Seděla tiše na posedu a trpělivě čekala, až začne svítat. Obloha na východě začínala blednout. Hvězdy na obloze se začínaly pomalu ztrácet. Za chvíli zhasne poslední a na mýtince, která se rozprostírala pod místem, kde seděla se objevila skupinka daňků a začala se pást. Dech se jí zatajil nad tou krásou. Dívala se na ně a málem zapomněla na to, že si je chtěla vyfotit. Slunko se vyhouplo nad obzor a jeho teplé paprsky se prodíraly skrze listí na stromech a nabízely úchvatnou podívanou. Najednou si vzpomněla, že v ruce drží fotoaparát. Nafotila hodně fotek. Určitě se všem budou líbit.
Při přečtení tohoto tématu, jsem se okamžitě vrátila do dětství. Kdy mi můj starší bratr dával "sodu" a dělal si ze mě svého "otroka" :D.
"Jdem spát."
Poslušně se zvedám z gauče a jdu udělat večerní rutinu.
Už ležím.
Brácha, vchází do pokoje. Zhasl a šel si lehnout.
"Nezhasl si v obýváku."
"Běž tam ty."
"Tys nezhasl..."
"Běž tam!"
Obava, že vylezu z postele. Zhasnu a půjdu po tmě zpět, je horší než hněv bráchy, který přichází do puberty.
"Proč jako? Tys šel poslední. A poslední má zhasnout."
"Běž."
"Ne!"
"Mám počítat do tří?"
"Počítej!"
"Jedna."
Nejdu nikam.
"Dva."
Už natahuju.
"Dva a půl."
Mám záchvat breku.
"Dva a třičtvrtě."
Vyskakuju z postele. Srdce až v gatich. Zhasínám a utíkám zpět.
"No vidíš..."
"Tlustoprde jeden!!"
"Držte mě," řekl s dramatickým podtónem Monty a upažil. "Držte mě, nebo omdlím!"
Percy s Felicity se na sebe podívali, ale ani se nehnuli. Monty se po nich otočil a pohledem je ještě jednou vyzval ke své záchraně. Ale když ani tentokrát neuspěl, zhluboka se nadechl, jako by snad nemohl popadnout dech.
"Tohle je tragédie!" prohlásil, zatímco se pomalu přibližoval k posteli. "Je po nich! Zcela a úplně po nich! Co teď budu dělat?"
"Půjdeš zítra za krejčím a necháš si ušít nové," odpověděla Felicity chladným hlasem. Montyho kalhoty, které byly na jedné nohavici pořádně okousané krysami, ji vůbec nevzrušovaly.
