DMD 2022

"Slečno Vránová, čí je to dítě?" zeptal se potichu a skoro přátelsky.
"Co vám je do toho!" vzchopila se. "A vůbec, nejmenuji se Vránová."
"Ale no tak," usmál se a na stůl položil průkazku. "Podívejte se na tohle, jsem agent Mosadu, víte, co to je? Samozřejmě, že znám vaši pravou identitu. Je to moje práce."
Zavrtěla hlavou.
"Nenuťte mě k ošklivým věcem. Nechceme přece, aby se někomu něco stalo."
"Chcete mě mučit?" vyjekla.
"Nejsem barbar," ohradil se. "Máme jemnější metody. Třeba jistou chemikálií, která vás prostě přinutí říct pravdu. Bohužel ale nevím," zamyslel se, "jaký vliv může mít na miminko."

Loki.
Jméno pro lháře a zrádce.
Už ani nevím, kdy přesně jsem k tomu přišel; jsem si však jistý, že na začátku jsem se snažil říkat lidem pravdu. Protože tak mě vychovali.
Ostatní se mě ptali na různé věci a já odpovídal jak nejlíp jsem dovedl.

Loki, jak dnes vypadám? Loki, kde je ta lahev vína?

“Jako přecpaná, našťouchaná husa.”
“Pokud vím, tu lahev vychlastal Thor (už zase).”

Ukázalo se, že ostatním pravda ne vždycky sedne (jen za tu husu mě na týden vykázali z paláce; Sif je mocná.)
Lhát je zkrátka jednodušší - a když ne jednodušší, tak mnohem bezpečnější.

Sedmdesát let od války byla dlouhá doba. Po nocích ho kolikrát probudil zvuk vyráběných kukaček, které proklínal do dnes. Při každém setkání s ostatními národy cítil podezřívavé pohledy. Chápal je, ale doba se změnila. Nikdo z nich už nebyl stejný, někteří měli dokonce rodiny.
Já jsem sám. Chtěl bych si taky někoho najít, ale není to snadný. Málokdo vydrží s Němcem, natož s národem, zvedl se. Potřeboval na vzduch.
Vzal za kliku, otevřel. Vzápětí ucukl, málem srazil černovlasého muže.
„Dávejte pozor!“
Jejich pohledy se střetly.
Vystrašená tvář… rozhrnutá košile… nůž…
Ludwig polkl. Znal pravdu.
Muž před ním měl být mrtvý.

První měsíc udělal Nicky chybu, že při večírku otevřel sousedce dveře. Budiž mu omluvou, že to nebyl záměr. Netušil totiž, že využije příležitosti a pozve se dovnitř.

Noc se přibližovala k ránu a všichni, až na sousedku Debbie, toužili po spánku. S přibývajícím alkoholem v krvi stouplo sebevědomí a klesla soudnost. Vylezla na stůl a předvedla sérii svůdných pohybů a zbavovala se přitom svršků. Když už byla jen ve spodním prádle s leopardím vzorem, zakročil Will a bez pardonu ji vykopl ze dveří. Oblečení hodil za ní.

„Taky jsi jí mohl nejdřív vzít tu vodku," koukal za ní smutně Nicky.

"Hle, hostinec Na Holičkách!" zaradoval se postarší muž.
"Myslím, že tady se ubytovaly i tvoje děti," poradil pes.
"Samozřejmě, najíme se tam a odpočineme si!" sliboval tatík.
V naslouchání moc dobrý není. Nebo na mě kašle! Oběd bych mu ale dopřát mohl...
...
"A nechcete si poslechnout nějaké novinky?" zeptal se hostinský.
"Drby a klepy!" zamručel rytíř skrz pečeni.
"Ne, čistou pravdu! Dnes se na Čertohrad vydal povedený čtyřlístek. Vzali si provazy a šli dělat nějaké pasti. Nějací Jiří, Anežka a..."
"Co? Moje děti? Rychle za nimi, než něco provedou!" vyprskl otec a vyběhl z krčmy.
Samozřejmě nezaplatil.
"Verbež jedna rytířská!"

„Co je pravda?“ ptá se opět, dnes a denně, výsměšně Pilát. Jeho sebeomlouvající relativismus na nás kouká ze všech těch masek, kdykoli to slovo vyklouzne z našich úst, jakoby nevědomky, jako bychom si mysleli, že to je pojem, kterému obě strany rozumí, který něco znamená.
„Ale to není pravda!“
Ten nejzoufalejší výkřik každého z nás a v odpověď se nám dostane pouze blahosklonného úsměvu (Jak jste tupí, což ještě stále nechápete?) a pak hrubé síly, která dokáže pravdu vybít ven, nebo vbít do nás, co na tom, podepisujeme, pravda neochrání před pěstmi, pravda netluče, nezabíjí, jen ji prostě nemáte, nemáte!

Prvorozené dítě, zdravá avšak nepotřebná dcera. Všechny další děti se narodily mrtvé. Jindřich usoudil, sice až po seznámení s mladou Annou Boleynovou, že jeho manželství s Kateřinou je prokleté. Přece vzít si za ženu vdovu po vlastním bratrovi je hřích a proto ho Bůh trestá mrtvými syny.
Anna porodí zdravou dceru. Nepotřebnou dceru. Syn se narodí mrtvý. Jindřich usoudí, ovšem až poté, co nalezne zalíbení v Janě Seymourové, že Anna je čarodějnice a proto mu nedá dědice trůnu.
Kdo ví, jak to bylo. Co když je pravda úplně někde jinde?
Co když Anna i Kateřina byly prostě obě Rh negativní?

V Cidarisu je přivítalo mírné přímořské podnebí, což byla po deštivých týdnech na severu úleva.

Ciri našel Geralt, když se vydal po stopách haštera, na nějž měla přijmout zakázku jistá zaklínačka. Ciri měla sice radost, že se s nimi zase shledala, ale neodpustila si námitky.

„Vím, že po mně pátrá král Koviru,“ namítala otráveně. „Proto jsem se vydala na jih.“
„Není tady bezpečno,“ oponovala jí čarodějka.
„Dokážu se o sebe postarat sama. Nejsem už malá.“

Geralt se zatvářil zasmušile. Yennefer zatvrzele.

„Pravda bolí, že?“ přisadil si básník.
„Víš co, Marigolde?“
„Drž hubu.“

Yennefer s Geraltem se vzácně na něčem shodli.

"Andulky, musím vám povědět pravdu. Pravda je taková, že vás původně nemělo být třináct."
"Fakt je to pravda?" zeptal se Monclík.
"Ano, fakt," odpověděl jsem.
"Hele, Vary!" pípala Čiko.
"No, ale vy do lázní nepolezete!" naštvala se maminka.
"Mami, pravda je taková, že nám je pohlídají."
"Aha! já úplně zapomněla."
"Andulky, udělají vám koupel, když budete hodné."
"To je pravda? My už mlčíme!"
"V řeřiše vám dají lázeň, a nakonec osvěžení v kopru."
"To snad není pravda! Takové lázně!"
"Ano, jelikož jsme v lázeňském městě, tak si to užijete, maminka půjde na kolonádu a já na proceduru. Tak jedem, mami."