DMD 2022

Nesnáším je. Odjakživa.
Pár týdnů zpět jsem se vracela na byt. Bylo pozdě. Na vstupní bráně jsem si všimla pavouka. A nebyl sám, v pavučinách se houpali další dva.
Nějakou dobu se nic nedělo.
Pak se to opakovalo. A při večerním větrání jsem si všimla temné siluety velkého křižáka visícího za oknem.
A pak znova. Neděle večer. Tentokrát jich na bráně bylo sedm.
Následující ráno jsem málem hlavou nabourala do sekáče spouštějícího se ze stropu na dveře. Ve vlasech jsem si našla pavučiny. Utekla jsem.
Od té doby jsem v bytě nebyla. Ale pavučiny se mi ve vlasech objevují pořád.

Guillermo bezmocně visel z lustru. Malířské schůdky, které si vzal na pomoc, byly mnohem vratší, než očekával. Štáb dokumentaristů tu momentálně nebyl, stejně by mu ale asi nepomohli a jen by se radovali, že mají natočený další jeho zoufalý pohled do kamery.
„Pane? Nadjo? Laszlo?“ zkusil Guillermo se špetkou naděje zavolat.
Nic.
Cítil, jak mu zpocené prsty prokluzují.
Radši zase skončí v nemocnici, než přivolat Colina Robinsona a nechat se vysát v takové ponižující situaci.
No, snad to nebude bolet tak, jako když jsem spadl z výšky paneláku do náklaďáku s jídlem.
Guillermo pevně zavřel oči a pustil se.
Prásk!

"Co děláš v mém bytě?" nadává soused.
"Promiňte, já..." omlouvá se Adam.
A šmitec! Konec drabblení, dámy a pánové! Adam se naštěstí neteleportoval rovnou ke mně, ale k sousedovi. Tak vám tady můžu ještě zamávat šátečkem, než mě Adam dojde seřvat. Někdy si ty postavy dělají co chtějí, nepřijde vám? A můj mozek taky! Proč bych dával do té knihy návod, jak se dostat ke mně?! To je vyloženě proti logice! Tady někdo chtěl, aby mi Adam na úplném konci seriálu dal do zubů. Ale kdo by zvládl vytvořit takhle mocný rituál... No jasně! Já toho boha ze stroje přetrhnu!

„Dokážeš někomu vlézt do hlavy?“ přimotal se jednou Thor k Lokimu.
„Tak trochu,“ odpověděl Loki, který neměl náladu Thorovi vysvětlovat, jak jeho magie funguje. On si z toho stejně nikdy nic nevezme.
„A dokázal by jsi to provést mě?“ zeptal se najednou. Loki se na něj překvapeně podíval.
„Ty chceš, abych ti vlezl do hlavy?“ ujišťoval se.
„Chci vědět jaký to je! Donuť mě třeba cítit strach. Přičaruj mi nějakou fobii!“
Loki se nenechal dvakrát pobízet. Když chce Thor fobii, má ji mít.
„Hotovo.“
„Čeho se bojím?“
„Máš paraskavedekatrifobie. Nezávidím ti. Dneska je čtvrtek..."
„Cože mám?“
„A je zrovna dvanáctého…“

Hudba hrála, nádobí cinkalo, hovor a smích se ve vlnách nesl celým palácem až do ženského domu. Společnost tam byla podstatně klidnější.
Harémové novicky bavily ostatní tancem, eunuchové roznášeli pochoutky, šlechtičny si vyměňovaly nejnovější drby. Královna seděla na vyvýšeném pódiu a přihlížela, ponořená v myšlenkách.
Náhle se před ní zjevil posel:
"Král si žádá tvou přítomnost, má paní."
Právě v tu chvíli se ozval další výbuch hurónského smíchu z hlavní hodovní síně. Královna zkřivila rty a zavrtěla hlavou.
"Odmítám pro něj být zábavnou loutkou."
Posel zbledl, ale odešel.
O chvíli později hudba i hovor ztichly s kakofonickým zaskřípěním posledního smyčce.

O pět let později přijeli král Corann a královna Tara uvést do úřadu nového knížete kmene Ai Vate. Na následné slavnosti se královně Taře podařilo zastihnout manželku novopečeného knížete samotnou. Esciel si zrovna opatrně masírovala bolavá záda, druhou ruku položenou na už úctyhodném břichu.
„Vidím, že ses svého úkolu zajistit pokračování rodu zhostila zodpovědně,“ poznamenala Tara.
„Tohle je poslední,“ pronesla Esciel temně. „Gerián by sice chtěl další, ale má smůlu. Tři, a dost.“
„A už jsi přišla na to, jak být ženou vládce?“
Esciel se něžně zadívala směrem, kde Gerián právě mluvil s králem Corannem. „Ano, řekla bych, že ano.“

"Tati, už bude ta večeře?" táže se Ota.
"Bude, za okamžik."
"A co bude?"
"Nech se překvapit."
"Všichni na večeři!" volá Lev.
"Co to je?" ptají se současně Scholastika i Ota nad bizarně vypadající pomazánkou.
"Šmitec."
"To má být zdravá večeře?" pochybuje Scholastika.
"Ovšem. Je tam tvaroh, niva, česnek, paprika, samé zdravé věci."
"Hlavně, aby to bylo něco, k čemu si můžeš dát pivo, co, Lve?"
"Jenom jako digestiv."
Všichni si tedy mažou pomazánku, Scholastika a Ota ovšem s nedůvěřivým výrazem ve tváři. Lev, spatřiv to, rázně prohlásí:
"Když jsem dostal úkol udělat večeři, tak budete jíst šmitec, a šmytec!

"To je konec!" zoufal si Tony. "To nezvládnu!"

"Pane?" ozval se JARVIS. "Mohu se zeptat, co se děje?"

"Víš, co mi dneska řekl Rogers? Řekl mi, že dokáže líbat lépe než já! Já! Král líbání!"

"Nebyl jsem si vědom, že máte podobný titul, pane," prohlásil JARVIS.

"A šmitec! Dost! Má vlastní umělá inteligence si ze mě nebude dělat legraci! A Rogers už vůbec ne! Já tomu nafoukanci ukážu!"

Tony vpochodoval do kuchyně, popadl Stevea za ramena a políbil.

Steve polibek opětoval... vášnivě.

"Tak jo... Měl jsi pravdu," pronesl Tony omámeně, když se odtáhl, ve tvářích ruměnec.

Steve se jen ušklíbl.

Nebyl stavěný na to, vést je. Věděl to moc dobře.
Kdyby byl, nemusel by osmdesát let čekat na návrat svého bratra.
Věděl, co je správné, ale ne vždy to dokázal prosadit.
Nešel do konfrontace zbytečně, raději byl podporou, než opozicí.
Uměl mluvit s lidmi, ale občas se nechal příliš snadno přemluvit.
Zbaven toho, kdo obvykle přemýšlel za ně všechny, se nedokáže postavit požadavkům okolí.
Ostatně, pokud je Hospodin opustil, nebude na tom záležet. A pokud ne? Tak to právoplatná hlava národa dá po návratu zase do pořádku.
On sám vždycky věděl, na které straně stojí.
Brzy se stane hlavou kultu.

Výslechová místnost je jasně osvětlená, ale sterilní místnost. Náš kočkodlačí sériový vrah je v ní jak pěst na oko. Vyslýchat ho není zábava pro nikoho a pro Tichou obzvlášť ne. Vyčítá si, že na to nepřišla dřív. Ale jak by mohla? Já sám nevím, odkud jsem tu schopnost cítit věci, které nikdo jiný necítí, vzal. Bylo to čiré štěstí. Pro mě je to připomínka a pro Tichou poučení. Už se těším, až za tímhle případem zavřeme dveře. Odsoudí ho a šmitec. Ale my dva budeme spolupracovat dál, tím jsem si jistý. Jsme dva osamělí policajti, co si sedli. Díky Bohu.