DMD 2016

"... tamhle, to je Irenka, unser Bücherwurm."
Pomenší slečna zvedla oči od knížky a s mírným úšklebkem zamávala.
"Taky z Československa, jako Heli. Jsou tu tak deset let."
"Devět," sykla Irča pro sebe.
Jejich parta se přes léto vždycky rozrůstala, Georg dokázal najít kamarády všude a ze zastrčené osady byla rázem zábavní metropole. Iri to moc nesedlo, ale letos měla po maturitě a život byl fajn. Par avion od rodiny, co utekla až do Ameriky, měl brzy dorazit balíček.
"Tak co, lidi, večer párty?" hulákal Georg.
"Si piš," pousmála se tiše.
Balíček přiletěl, párty byla.
Špicovní zvonáče a deska od ABBY.

Celé týdny se Adolfe probíral zaprášenými protokoly z archivů, luštil klikyháky vojenských lékařů, zaznamenával údaje do tabulek. Pro někoho úřednická nuda, pro něj práce vzrušující, doslova detektivní. Konečně má před sebou výsledek své námahy, sto tisíc francouzských branců sešikovaných na papíře do grafu podle velikosti. Podle teoretických výpočtů by křivka grafu měla kopírovat ladný tvar zvonu, ve skutečnosti je zdeformovaná. V levé části ji narušuje úzký vysoký zub těsně pod hraniční výškou. Neobvykle mnoho mládenců má štěstí, o jediný palec, o dva nesplňují limit pro odvedence.
Adolfe ví, že to není štěstí, ale podvod. Matematika je neúprosná.
Spokojeně se usměje.

Milada oznámila, že Totální Kostka nebude se začátkem sezony čekat do prvního dubna, ale odloví co nejvíc návštěvníků, než prchnou na Orlík. Začínáme na Velikonoce. Josef se pokusil vyprosit odklad invaze muflonů u Boha, z kostela ho ovšem vyštvala křesťanská mládež písní „Ježíš žije, z mrtvých vstal“ na melodii Highway to hell od skupiny AC/DC. Po návratu na zámek se uchýlil do stáje, kde ovcím vyprávěl o houfech zdivočelých dětí, které je brzy budou štípat, tahat za uši a píchat prstíčky do očí. Pak zamknul, pověsil na bránu ceduli „Zavřeno pro epidemii cholery“ a šel se zabarikádovat do kotelny.

Dong. Hlava mi vybuchla bolestným tónem. Dong. Mozek se roztříštil na ostré kousíčky. Dong. Pryč bylo poletování vesmírnými dálavami. Dong. Do nicoty se vytratily vědomosti, jež jsem v nich nabyl.
Pootevřel jsem oči. Přez rozpraskané rty se mi vydralo chrčivé zaúpění. Někdo mnou smýkal po podlaze. Dong. Špatně. Táhl mě po schodech. Dong. S další stupněm jsem upadl zpět do bezvědomí.
Probudil jsem se zakutý v řetězech a hlavou mi vířily snad všechny zvony světa. Propadl jsem v šílený smích. Ve spáncích mi tepala nepředstavitelná bolest, ale smál jsem se dál. Bolest byla totiž tak rozdílná od pošklebování chrličů. Očistná.

Tuhle část Velikonoc miluje Jorge z celého církevního roku nejvíc. Neví to ani jeho zpovědník, proč také. Milovat ticho přece není žádný hřích.
Hlas zvonů opatství ho nikdy neplnil radostí, ale od té doby, co oslepl, je nenávidí. Vytrhují ho od knih a volají k lidským slabostem, k jídlu, k spánku, k modlitbě. Tlučou jako srdce, živé a nevyzpytatelné. Zahlušují svět jako lidské emoce, jako pláč, jako křik. Jako smích.
Jorge je o své pravdě přesvědčen, ale absolutní jistotu má jen od poledne Velkého pátku do sobotní půlnoci. Jeho nejmilejší Kristus je Kristus v hrobě.
Mrtvý Kristus se dozajista nesmál.

Byla to jen služební cesta, rok co rok stejná trasa a stejní kolegové.
„Aspoň mi to v kanclu pořádně vygruntujou,“ prohlásil jeden z nich.
Rozhovory také o tomtéž. O ničem.
A pak se na pátečním semináři objevila ona. Lépe řečeno ONA.
Zlatě zářící vlasy, melodický hlas a – kove mého kovu – tak krásný smích!
Nikdo se nemohl divit, že se zamiloval. Rozezněla ho nepoznanými emocemi a nad ránem zmizela. Z hotelového pokoje si odnesla jeho peněženku a nevědomky i jeho srdce.
Vrátil se domů s ostatními. Byl zamlklý, ale příčinu si uvědomili, až když ho našli němě se houpat na trámu.

Gloria in excelsis Deo...
Seděl na posteli s hlavou ve dlaních. V paprscích ranního slunce, pronikajících oknem do místnosti, se vznášela zrnka prachu. Jako zázrakem míjela bělostný zlatě vyšívaný ornát pověšený na dveřích od skříně.
Velebné ticho místnosti porušil nepříjemný zvuk. Muž se otřásl. Rozvážně zdvihl hlavu a natáhl levou ruku na noční stolek. S výrazem zadostiučinění zmáčkl klávesu mobilního telefonu a zrušil tím signál budíku. Podíval se na ornát, potom na polštář a nakonec obrátil oči k nebi skrytému kdesi nad střechou fary.
... pax hominibus bonea voluntaris.
„Pane, až dnes přiletí zvony z Říma, nemohl by tam tenhle zůstat?“

Poprvé místo zvonu zazvonila čepel planoucí ohněm.
Podruhé letěl zemí pláč místo umíráčku a bití příboje na rozloučenou.
Potřetí tlučení na poplach přehlušil hlas polnic a pád nedobytných hradeb.
Počtvrté se zvonky skryly v radostné kakofonii, když i král bláznivě poskakoval v ulicích svého města.
Popáté zvonivé tóny nástrojů vznášející se nad planinou nedonutily tři mládence padnout na kolena před modlou.
Pošesté byli na obloze andělé a jejich zvěst doprovázely ovčí rolničky.
Posedmé zněl místo gongu výkřik, který roztrhl chrámovou oponu.
S oblakem, na němž se vrátí Vítěz možná přiletí i zvony.
Víra však celé věky učí létat lidská srdce.

"Veliteľ, na čo čakáme? Musíme cez rieku, dokiaľ netušia, že tu sme." Veliteľ si prehodil nezapálenú cigaretu z jedného kútika úst na druhý a odvetil stroho: "Na zvony."
"Zvony?" spýtal sa muž a nervózne mu preskočil hlas.
"Je tam priveľký kľud. Všimli by si nás, keby sme sa pokúsili preplávať. Musíme počkať na našich." odvetil veliteľ miernejšie.
"Jaké zvony?!" zašepkal muž a panika v jeho hlase bola už hmatateľná.
"Kľud, kľud." upokojúco ho veliteľ potľapkal po pleci, ale neprestal sledovať hemženie v nepriateľskom tábore. "Marcel." ukázal hlavou na vojaka, ktorý sedel pohodlne opretý o strom. "Má nehorázne vyvinutý inštinkt. Vraví tomu, že "počuje zvonenie". Syn kostolníka, čo by si chcel." pokrčil pobavene plecami. "Každopádne, jeho zvony ešte nikdy nesklamali. V tejto oblasti mu zvonili na poplach... Naši spravia na túto časť rieky nálet. Vidíš tamten most?" ukázal na drevenú konštrukciu, ktorá spájala protiľahlé brehy.
"No, keď vravíte, že je to most.." odvetil muž skepticky.
"Až priletia tie Marcelove zvony, posledné, čo chlapov v tábore bude zaujímať, bude skupinka, čo cezeň prebehne. Za mostom sa stratíme v lese a odtiaľ je len skok na hranice. Neboj, chlapče, dostaneme ťa domov." zažmurkal veliteľ šibalsky a jal sa znova pozorovať ruch v tábore.

Od obzoru ku obzoru, kam až oko dohlédne, lesy. A my běžíme, z kopce, přeskakujeme kořeny, srdce buší jako zvon.
Otočím se napravo. Alexej za mnou natahuje krok, kudrny mu vlají. Ale předstihnout mě nedokáže.
Otočím se nalevo. Roman se na mě šklebí, v očích věčný oheň. Ale také mě nepředběhne.
Pušku mám dnes já. Malovanou Marju Morevnu, pušku našeho otce. Střílím líp než oba bratři. Své srdce nechávám daleko za sebou, jeho varovné údery mě dnes nezpomalí. Snad až mě dostihne, zase pocítím slabost a horkost a bratříčci budou rychlejší. Ale dnes mám pušku já a mé jsou lesy!