DMD 2016

Od obzoru ku obzoru, kam až oko dohlédne, lesy. A my běžíme, krkolomným úprkem, za námi křik pronásledovatelů. Už druhý den.
My, nejlepší stopaři Sibiře, štváni jako zvěř. Proč? Co jsme komu udělali? … Bratříčci neodpovídají
Hořím, umdlévám. Léky horečku tiší, ale zbývá sotva doušek. Dál mě žene jen síla bratrů. Padnout znamená zemřít… nejsme na to příliš mladí, Bože? Na tuhle zlou válku?
Klopýtám. Chytají mě dva páry silných rukou – Roman a Aljoša… ale když na sebe pohlédnou, mají v očích nenávist. Dál mě žene vědomí, že sami by to nezvládli. Nejsme na to příliš staří, Bože? Na dětinské spory?

„Tumáš,“ proběhla Rozárka kolem Tobiáše, vrazila mu jednu packovanou a zmizela pod schody.
„Wrau,“ zařval kocour, natěšený na honičku.
Stádo buvolů produsalo domečkem, proletělo postelí, proběhlo domácí po klávesnici a skončilo za gaučem, odkud se nesly zvuky nelítostného souboje. Po chvíli se zpoza pohovky vynořily dvě spokojené kočky, obhlédly pokoj, spatřily krmícího se Barbuchu a vyrazily směrem k němu.
„Jste pitomý?“ zavřeštěl překvapený Barbucha, překulený do granulí. „Nejste už na takový blbostě trochu starý?“
„Na jaře jsou všechny kočky mladý, ty trubko, to si zapamatuj,“ pravil prošedivělý veterán Čeněk, seskočil ze škrábadla a celou cestu na sluníčko si rozverně poskakoval.

„Oh God,“ zašeptala Elsie a ještě jednou si projela vlasy hřebenem, byť si byla jasně vědoma toho, že už je to zbytečné. Podívala se na sebe do zrcadla a nerozuměla tomu, co vidí. Planoucí tváře. Rozepnutý knoflíček na noční košili. K tomu to bušící srdce. Nasucho polkla.
Dýchej, pomyslela si. Dýchej.
Váhavým krokem vstoupila do ložnice. Tam se střetla s jeho pohledem. Obličej měl protažený a přísahala by, že kdyby nebyl pouze v nočním úboru, utíkal by přes pozemky až do svého bývalého pokoje.
„Elsie,“ začal, ale zadrhl se. Usmála se a políbila ho. Nakonec, nikdy není pozdě na poprvé.

Vzbudím se. Kocovina. Boslest hlavy. Nevolno.
Posadím se na posteli. Najednou cítím, jak mi obsah žaludku stoupá do krku. Utíkám na záchod. Vydávám zvuky jako z Jurského parku. Hádáte správně. Zvracím.
Včera jsme byli s kolegy v baru a zapíjeli jsme velký úspěch naší firmy. Přebrali jsme. Vzpomenu si, kolik jsme toho vypili. Moc ne. A přesto mi je mizerně.
Když jsem byl na koleji, chlastali jsme každý druhý den až do rána a býval jsem v pohodě. Přišel věk, kdy jsem na pití moc starý.
Obléknu se. Jdu do práce. V kancelářích vládne ticho. Nejsem jediný, komu alkohol nesedl.

„To jsou zajímaví lidé,“ řekla žena.
Muž sedící naproti něco zamumlal a dál studoval jídelní lístek.
„Opravdu, tak pěkný pár se vidí málokdy,“ pokračovala žena. Hleděla někam za mužova záda a upíjela víno ze sklenice.
„Ráda bych se s nimi seznámila.“
Muž se zarazil a překvapeně vzhlédl. Otočil se a pohlédl směrem, kam se žena tak zaujatě dívala.
Srdce se mu zastavilo.
Uviděl mladíka a dívku. Jakoby se vznášeli ve vzduchu. Poznal je. Vzpomněl si na slova, která mu ti dva kdysi řekli: „Až bude odbíjet dvanáct, přijdeme si pro tebe.“
Opravdu se vznášeli. Svět virtuální reality se začal hroutit.

Měli jsme v nohách patnáct kilometrů v těžkém terénu, a je nám vedro, ale víme, že v chatě v chladicí bedně je jeden kousek něčeho, co máme oba strašně rádi. Aki nenápadně zrychluje. To si fakt myslí, že to neregistruji? Najednou vystřelila vpřed a mezi stromy zní její zvonivý smích a vyzývavé "srabe!" Skočil jsem přes vodní strouhu, proletěl křovím, pádil přes mýtinu co jsem jen mohl. Aki se řítí do dveří chaty, a já skáču šipku za ní dovnitř, natluču si koleno. Balíček ruské zmrzliny chytáme do rukou prakticky oba současně. Jak malí... a to je nám dohromady 82.

Niekde v hlbinách pod horou Sitno...
Musíš konať! Zachrániť Slovensko! Prišiel čas!
Otvoril oči. Svojich verných rytierov mal okolo seba, tak ako pred vekmi.
Všetci na neho pozerali. Napriamil sa a otriasol tisícročný prach. Jednou nohou v strmeni nasadol na koňa. Cítil ich nedočkavosť.
"Ste pripravení?" spýtal sa najbližších.
Prikývli, avšak trocha nesmelo. Všetci mali nohy v strmeňoch, len zaveliť.
Kapitán napriahol meč a nadýchol sa k povelu.
"Teraz!" chcel vykríknuť, ale hlas sa mu uprostred slova zlomil. Zvyšok zachrapčal.
Odpoveďou mu bolo rozpačité zakašlanie.
"To nevadí, skúste to ešte raz, pán veliteľ."
Kapitán zakrútil hlavou.
"Čakali sme príliš dlho..."

Počasí na procházku, když se pořádně oblečete. Helga si v tmavé šále připadá bledá a vyžilá. Erik si zapomněl z límce sundat vyšehradský odznak.
„Radši bych si někam sedla.“
On ji vede k lavičce. Bezpečnější než jít k němu domů.
„Někam do tepla,“ upřesní Helga. „Na čaj.“
„Můžeme jít ke mně.“ Strávit spolu hezký večer, milovat se, probudit se vedle sebe. Vzdálit jeden druhému. Obezřetně přiblížit. Nikdy doopravdy.
Už se nepřibližovat. Na vztahy nevztahy dávno nemají věk.
Někdo volá. Kolega z brněnské kriminálky. Výjezd k případu.
„Musím do práce.“
Erik se neptá, kdy se vrátí.
Asi je to tak lepší.

Ústavní péči odmítl. Jako by to, co dělá, byla samozřejmost.
"Cti otce svého i matku svou," řekl.
A za těch devatenáct let ani nehlesl. Jediné postěžování, jediná výčitka, nic.
Jednou tu měl malou oslavu. Ze spánku mě probralo opilé žvatlání nějakého kamaráda.
"Ve svým věku by to mohla poznat sama."
Začala jsem si všímat. Ty shovívavé úsměvy. Mladí, krásní, svěží. A opovrhující stářím.
Strýček Google byl tentokrát neúprosný.
MilusSka: Jak to můžete svému synovi dělat?
Guest128: Ještě dlouho mu budete viset na krku?
Anonymouss: Nebojte, nebolí to.
Začínám pochybovat. Ostatně, nejsem na to už moc stará? Moc stará na život?

Jsou chvíle, kdy si člověk pokládá spoustu stupidních otázek. A většinou v první chvíli ani netuší, že jsou stupidní. Hlavně když má práce až nad hlavu, že neví kam dřív skočit, doma je nepořádek v míře, že by se dal přemisťovat vidlemi, dítě si dělá co chce a sám má chuť se nechat vystřelit nejlépe na Měsíc, ne-li rovnou někam dál. Když se k tomu přidá příprava večeře a pak i manžel se tváří, že by chtěl dostat i on svůj díl pozornosti a zájmu, tak si člověk říká: „Nejsme na to už moc staří?“ A myslí to smrtelně vážně.