dmd-2012

Zde je neviditelné písmo: čistě bílé jako padlý sníh. A tady už není.

Více z fandomu: SŠEV v DMD2011
Blížil se konec školního roku a ostatní travičky s příchodem teplého počasí vytáhly bojovou výzbroj. O přestávkách hřadovaly na chodbě a trumfovaly se, která ukáže Jonášovi nejvíc odhalené kůže. Při pohledu na jejich lačné pohledy mě přepadaly záchvaty smíchu. Petra s Kristiánem zrovna tak. Dokonce i Jonáš jednou za čas zvedl oči v sloup a proplachtil kolem nich rychleji. Intenzita hihňání se den ode dne stupňovala a mě pokaždé napadlo, že by byla ohromná legrace, kdyby zjistily, že jim „Pana Traviče“ vyfoukla osoba, do které by to nikdo neřekl. Chudinky. Stály o kohouta a netušily, že kohout nestojí o slepice.

Navyklým pohybem vytáhl zpod postele vajíčko. Rozklepl je na pánev. Dosypal zrní do krmítka. Vyměnil vodu a posadil se k snídani.
Vzpomínal na všechny dívky, co s ním za ta léta cestovaly. Na Rose, Marthu, Donnu, Amy... Žádnou z nich nikdy nezajímalo, kde sehnat něco k jídlu. A navíc ho přiváděly do naprosto šílených situací. Tenkrát ho to bavilo.
Z myšlenek ho vytrhlo jemné oďobávání kotníků. Shýbl se a pohladil ji po hlavě. Spokojeně zakvokala.
Ovšem, slepice je trochu nudné stvoření. Ale na důchod ideální. A záleží jí na něm. Jinak by přece nenacházel každé ráno pod postelí to vajíčko…

Poznámka: je to pitomina, ale nemohla jsem si pomoct, tahle scénka se mi u tohohle tématu okamžitě vybavila.
S tou mašinkou to šlo parádně, stačilo na to jen pořádně šlápnout. Von vlítl do nějakýho dvorku, tak jsem to tam napasoval, rovnou plotem.
Jenže – tam byly slepice. Celý hejno, kdákaly a plácaly křídly. Furt mi lezly do cesty, když už sem ho skoro měl! No tak sem se do toho opřel a všechny ty pipky nabíral a balíkoval jak to obilí, byla to docela sranda. Jenže sem ňák ztratil rovnováhu nebo co, no najednou sem ležel na zemi. A pak, krucinálhergot, sem byl taky v balíku!
A von se mi chechtal se na celý kolo!
Ty zající! Jen počkej!

Marie moc dobře veděla, že bude mít s Orenou hodně práce. Ta dívka byla zvyklá dostat vše, na co si ukázala a najednou se měla o sebe postarat sama. A bylo vidět, že se jí to nelíbí. Při zametání podlahy se šklebil. Když měla začít vařit, snažila se co nejméně ušpinit ruce a nad vším ohrnovala nos.
Najednou se ale všechno změnilo. Oreně došlo, jak sobecky se chovala, když nechala všechnu práci na stařičké Marii. Nevěděla ale jak začít. Když se jednoho dne probudila, měla jasno. Šla nakrmit slepice. Sice to nebyla těžká práce, ale Marie si alespoň mohla přispat.

„A stejně jednou budu…“
„Nekvo-kvo-kvo-kvokej a hrabej.“
Zavřela zobák a chvilku se uraženě přehrabávala v kupce trávy. Nenápadně při tom koukala nahoru a ve výřezu oblohy nad sebou zasněně sledovala svištící siluety šťastnějších kolegů. Občas nevědomky potřásla křídly.
„Vlašto-što-što-štovka mi to slíbila. Budeš mrkat.“
O půl roku později
Ranní zprávy jako obvykle roznášela sojka. A tentokrát to zase jednou stálo za to.
„Kóólize ve výšce pěti metrů! Vrabec nevybral zatáčku! Kos zahájil předčasné klesání! Předběžné zprávy hovoří o otřesu křídla!“
Krutihlav znechuceně zakroutil hlavou.
„S ptačíma právama ať se jdou bodnout. Kdo to kdy viděl, aby slepice dělala letovýho dispečera?“

„Stejně nechápu, co s tím děláš takové cavyky,“ kroutila hlavou Amber. „Každý měsíc takhle jančíš – vždyť jsi horší než ženská!“ Pousmála se a ukázala dlouhé, upíří špičáky.
Kayle se zmohl jen na nervózní úsměv: „Vždyť víš…“
„Nevím, stydlivko jedna, ale nech si to,“ naoko se urazila Amber, „a přijď brzo, k snídani budou palačinky, tak ať ti nevystydnou.“
Letmý polibek, pozdrav a Kayle už pádil směrem k lesu, zatímco nervózně sledoval vycházející měsíc v úplňku.
Pak měsíc vyšel a proměna začala, ale Kayle jen naštvaně mručel: „Vlkodlaci, hyenodlaci, jiní dlaci a co mám já? Leda bolavý zadek od snášení vajec…“

Vážně, jak jsem to moh vědět?! Když jsme ráno jeli autobusem do školky, nastoupila paní v brýlích s krásným velikým pejskem. Ten se mi líbil. Moc. Taky bych takovýho chtěl.
Zeptal jsem se maminky, jestli je ta paní slepice. Asi mě nejdřív neslyšela a tak jsem se zeptal znovu a pořádně nahlas. Lidi se na nás dívali a máma mi šeptala, abych byl zticha. Pak jsme rychle vystoupili, i když ještě nebyla naše zastávka a museli jsme jít hrozně daleko pěšky.
No vážně, jak jsem měl vědět, že paní od samce je sice samice, ale slepé paní se slepice neříká?!

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Některá zvířata jsou jasně předurčena k symbolickým činům.
Třeba taková holubice.
Když je vaše loď někde, nevíte kde, vypustíte holubici, ta vám přinese snítku, a to něco znamená. Asi.
Liam si ten příběh moc nepamatoval.
Stejně neměl holubici.
Pokračovali v plavbě. Kopírovali pobřeží. Výsadku na pevninu se vyhýbali po tom, co jejich druhý člun přistál přímo do Toho. Umírání veslařů znělo ošklivě.
Nevěděli, kde jsou. Jak to zjistit, kde najít bezpečí?
Další zátoka. Budou to muset zkusit. Vodu už potřebují.
Kdyby tak byla jistota, že na pobřeží nic nehrozí...
Do padajícího šera se z pevniny ozvalo zakdákání slepice.
Zvuk domova.

BBC Sherlock, po Reichenbach Fall
Johnův svět ležel rozbitý na kousíčky u paty St. Bartholomew's Hospital.
Ve snech slýchal hlas naplněný slzami, které nechápal.
Vídal padající tělo, za kterým vlál černý plášť.
Už zase nedokázal udělat ani krok bez hole.
Ztratil práci, doktorovi se ruce třást nesmí.
Myslel si, že si ve válce na umírající zvykl. Teď ho smrt jediného člověka zabíjela.
Stál na hřbitově a pohrával si se svou pistolí.
Znal její váhu, chlad oceli v dlani.
Lákala ho.
Zkusmo si hlaveň přitiskl ke spánku.
Na okamžik se mu zdálo, že vidí známou siluetu.
Jako by ho probudila z tranzu.
Ještě jeden zázrak,prosím!