dmd-2012

Bylo to tu zas. Zkratka přes pole. Plocha sloužící jako parkoviště. Mírný kopeček, pak schody. A potom už vchod. Velký nápis „Gymnázium“.
Spousta lidí se vracet nechtěla. Přesto se všude tvořily hloučky smějících se studentů. Vyprávěli si, kde všude byli, co tam viděli, jak se jim tam líbilo. Dobrodružství posledních dvou měsíců ožívala, posílená radostí z toho, že se všichni opět setkali.
Vešla dovnitř ráda. Těšila se na své kamarády, chtěla je zase všechny vidět. S úsměvem prošla vestibulem. Ve chvíli, kdy její pohled padl na stojan s papírem a fotkou, obklopený hořícími svíčkami, se úsměv z její tváře vytratil.

Královna Amidala, oděna v překrásném rouchu, si dodala odvahy:
„Navrhuji hlasovat o nedůvěře Nejvyššímu kancléři Valorumovi!“ zvolala jasným, bezelstným hlasem.
Velké oči jí zářily jako dvě hvězdy.
Hlasování bylo rychlé a jednoznačné.
Novým kancléřem byl zvolen senátor království Naboo.
Přísný, leč spravedlivý Palpatin.
Radostná zpráva se šířila rychlostí blesku, až dorazila do Chrámu Jediů.
„Mistře Yodo, neočekávané, že?“ zachmuřeně pronesl Mistr Windu. „Palpatinovým zvolením jsem znepokojen.“
„Hmmm,“ Mistr Yoda zelená ouška v zamyšlení do strany sklopil.
Směrem k okázalé budově Senátu se zahleděl.
„Něco podobného já dávno očekával. Královnu Amidalu pozorně sledoval. Udiven nejsem. Kam Temnota nemůže, zdobnou slepici strčí.“

Dveře se za nimi zabouchly a oni se ocitli na chodníku.
„Ale proč? Proč nás takhle vyhodili?“
„Už nás nepotřebují. Nikdo nás nechce vidět.“
Šourali se bok po boku směrem k vrátnici.
„Ale proč zrovna nás?“
„Nikoho od nás nechtějí.“
„Ani medvídky? Nebo veverky?“ Pauza. „A ani kachničky??“
„Vůbec nikoho.“
„Jak to? Vždycky nás chtěli! Líbili jsme se jim!“
„Teď se jim líbí jiní. Třeba rybičky. Nebo auta.“
„Prooč?“
„Nevím. A zmlkni už!“
„Vždyť nic neříkám...“
Po očku sledoval schlíplého parťáka a najednou mu to došlo. Má šanci! Může to říct on! Konečně! Popoběhl dopředu a zhluboka se nadechl.
„Tádydádydádydá...“

Draupádí měla slzy na krajíčku, ale snažila se tvářit hrdě a neústupně. Dusašán se na ni jen zlomyslně zašklebil a chytil ji za vlečku sárí.
Chtěl ji zostudit přede všemi. Byla jeho nepřítelem a nezaslouží si nic jiného než ponížení.
"Až z tebe to sárí strhnu, tak se už tak hrdě tvářit nebudeš!" zvolal.
Začal tedy sárí svlékat. Jaké překvapení mu však přinesla skutečnost, že sárí nemělo konce a na zemi zůstávaly jen další a další pruhy látky.
Co je to za kouzla?! zakřičel rozezleně.
"Milostivý Krišno, díky tobě je zachráněna má čest! Děkuji za tvůj dar. " zvolala k nebesům .

Dotáhl poslední šroubek. Až vyjde měsíc, jeho machinka se naplní kapalným plynem z hvězd, který je substancí, otáčející všehomírem. Pak se její tři sféry roztočí v přesné nápodobě pohybů světa a vynesou jej vzhůru. Počkejte, vy atheisti, karteziáni, koperníkovci, hrochitští gnostici a podobná havěti, uvidíte důkaz toho, že svět stvořil jedině On! Pochopil jsem dílo Stvořitelovo, jsem jeho napodobitelem! Když se machinka začala pomalu otáčet a zvedat, dostal se vynálezci do jednoho z jejích soukolí konec dlouhého vousu.
Nu což, pomyslel si Jan Ámos, když se ztěžka zvedal ze země, zkusím pro slávu Boží uspět jinde. Co třeba v pedagogice?

Víte vy, jaké to je trčet v ohradě osmdesát krát šedesát a nemoct ven? Nevíte, že ne. Jenom koukáte, jestli si najdu nějakou zábavu. Tak abyste věděli, žádná tu není. Sem tam lístek, nic víc. Už jenom pro tu nudu si jeden dám. Budiž, tak tedy dva. Pokroucené, lahodné, šťavnaté.
Lezu dokola, živím se listy a utěšeně přibírám. Co mám taky dělat, zavřená za plotem? Á, v tom je právě háček – přibírám, vyplňuju celý obdélník. Není kam dál!
A víte co, já už nikam nelezu. Padla. Klidně koukejte, jak tu ležím stočená úplně všude.
Přece se nekousnu do vlastního ocasu.
>(Počítačová hra Had)

Bývaly doby, kdy jsem začínal koncem.
„Nemůžeme být spolu, protože jednoho dne zemřeš a já ne.“
Byly doby, kdy jiní mluvili o konci.
„Jednoho dne mi přijdeš na pohřeb a budeš vypadat stejně jako, když jsi byl na mámině.“
Přišly doby, kdy jsem se s tím skoro smířil.
„Takže jednoho dne mě uvidíš umírat na stáří. A budeš pokračovat. Měli bychom ten čas co nejlépe využít.“
Je možné po tolika koncích myslet na přítomnost? Který konec bude poslední? Prožil jsem mnoho životů. Poznal mnoho světů. Potkal mnoho výjimečných osobností, stojí za to začínat.
„Tohle je začátek, proč mluvíš o konci?“

(kolem roku 4000)
V hlavním stanu paleontologického tábora na malém měsíčku kolem Terra Prima bylo rušno. Zpráva o tom, že jeden z týmů odhalil na okraji zmapované zóny kosterní pozůstatky neznámého dinosaura, vzbudila zasloužený rozruch. Zatímco velitel operace zapáleně informoval investory a vědci zkoušeli první vzorek radiouhlíkovou metodou, kopáči se předháněli, po čí tchyni onu vyhynulou stvůru pojmenují. V táboře jednoduše nebylo skeptické duše, která by nevěřila, že se podílí na nálezu století.
Nebozí objevitelé ovšem k vlastní smůle netušili, že přesně na tomto místě se před sedmnácti stoletími odehrával první mimozemský piknik elitního komanda božích bojovníků a hlavním chodem bylo grilované kuře.

„Naděje umírá poslední,“ pomyslel si Frundor, když sledoval válku, která zachvátila zemi po smrti krále Velvrika. Když tenkrát dával Lence slib, že se postará o její potomky, netušil, že to bude tak náročné. Nyní žilo dokonce sedm dcer krále a každá z nich měla nárok na trůn. Podle práva vládnul nejstarší potomek, ale král mohl určit svého následovníka. „Jak je mám chránit, když jdou proti sobě navzájem?“
Ještě mnohokrát za svůj život uvažoval, kdy jeho úloha tady skončí. Ale nechtěl porušit své slovo. Země už dávno nevěřila v draky a jeho druzi odlétli na jiný svět. Jen on jediný zůstával.

Problém „slepice či vejce“ je pro umění luštění příběhů zcela irelevantní. Kterýkoli příběh (a tudíž i jeho transformace do komunikovatelné podoby) je řízen svou vnitřní logikou a jako takový existuje v surovém stavu (ne nepodoben Platonově ideji), který je třeba odhalit a popsat. „Vymýšlení příběhu“ je jen široce rozšířenou iluzí. Příběh je vždy (stejně jako zločin) objeven a následně musí být (stejně jako vražda) rozluštěn. Nejedná se v žádném případě o vejce, které by autor – po způsobu nosné slepice – produkoval. Je-li příběh vejcem, pak je to vejce kukaččí, o které je autor nucen s láskou a po celý život pečovat.