Básně Poezim 2025

Letím za světlem.
Na dotek.
Slyším,
jak mi hoří křídla.

Beep beep chirp meep squeak
chirp meep meep whee, beep chirp meep,
squeak beep beep squeak whee.
.
.
.
.
.
Kluk z Tatooinu
i všichni, co z něj vzešli,
prodchnuti Silou.

Jsem na sebe velice hrdá. Překonala jsem se a potlačila svůj perfekcionismus. Já vím, že bych to uměla líp (třeba napsat to čitelně), ale nějak jsem cítila, že by to pak nebylo ono.

Nad ránem zkoušel jsem ve hvězdách číst.
Vybledlá obloha prázdný je list
Ale zem mluvila, křičela spíš:
Věř mi, můj milý, vše, co bys chtěl, smíš.
Lhaly ty hlasy, že co bych chtěl, smím.
Teď už jim nevěřím
Nezabíjím

Až na to, že dřív jim věřil a zabíjel. Proto skončil, jak skončil - s oprátkou kolem krku. I když já si stojím za tím, že za to mohla spíš scénáristova bezradnost.

Pro Ryu, se kterou jsme se v říjnu čtenářsky potkaly u téhle ságy.

Admirál Aral Vorkosigan samým steskem a touhou sepsal pár řádků v duchu prastarých poetických forem, to prostě vím. Například tuhle:

Prosím, spoutej mě
rudými kadeřemi,
má kapitánko.

hledám přátelství
na břehu Rio Pecos
zrudly balvany

Syrová zima
Rudá na bílé, zdáli
vytí zlovlků.

Královně, králi
věrná trojice a s ní
dychtivé mládí.

Dvě slova dají
veškerou lidskou moudrost:
"čekat" a "doufat".

zlatonku v hrsti
před ministerstvem zloby
také se chvěju

Jak prosté drahý
Tím vrahem jest zahradník
Jáma je mělká