Básně Poezim 2025

Dožeň králíka.
Neklaň se zlé královně,
neztratíš dětství.

Spí, maličký Ledňácku,
zazpívám ti o vláčku.
O vláčku i o kočičkách,
dokonce i o makovém koláčku.

Vláček nocí tiše píská,
v okýnku mu hvězda blýská.
Pomalu se k snům stáčí,
těm, co voní po koláčích.

Kočička si zlehka přede,
vrní, mžourá, hlídá tebe,
svými tlapkami tě hladí,
ať tě hezký sen hned svádí.

Tak si zavři očka malá,
máma by už taky spala.
Vláček, kočky, koláček -
o tom všem sní Ledňáček.

To jednou jeden ptakopysk
co se Podivný jmenoval,
rozhodl se pro velký risk:
že by sám pro světový tisk
svou Tasmánii zmapoval.

Dlouho se cestou plahočil
a kreslil všechno bez obav.
Drápek v inkoustu namočil,
papír si správně natočil,
tak jako pravý kartograf.

Když potom šel tu svojí práci
do velké redakce nabídnout,
nechtěli ji ti hajdaláci.
Řek' jim, že není pro legraci.
Doma si mapu nad matraci
nechal napíchnout.

Já jsem malý vynálezce,
vynalézat nejde lehce,

rozbil se mi robot,
to jsem ale nešika,

když robota jsem krmil,
monitor náhle zrnil,

zasek se v něm burák,
rozbil se, ten robůtek!

Naštěstí znám číču,
co má pěknou sadičku,

bude trvat chviličku,
než robota spravíme.

Kladivem budem buchat,
večer pak spolu juchat.

Robot žije, dělá dřepy,
stále ale není happy.

tvrdí, že by chtěl dceru,
já mu na ni teda formu dělám,
že se z toho neopotím...

Dcera bude taková, že jí není rovno,
snad se mi zas nerozbije, zbylo by z ní pramálo.

Poznámka: Kvůli častému výskystu sprostých slov v mé poezii jsem se rozhodl napsat báseň, ve které se ani jedno nevyskytne.

       Práce je dřina          
       buď zvolna vyhasínám                                                M
      nebo jsem jak nášlapná mina-                                       Í
     stačí mi jenom trochu, vyletím,                                    Z
    z kůže, na sebe, nebo třeba na děti.                             A
   Klopýtám životem a pořád přitahuju sobce.               R
 Poslední dobou to se mnou jde pěkně z kopce          D
počkám si, pak, až budu na dně, pak se snad ladně    O

Venku padá listí
a fouká velice,
sbírá se klestí
a zamyká petlice.

Chladný a nevlídný,
takový je podzim,
což takhle pár dní
psáti Poezim?

Být vyvolený
s rozbitými brýlemi
může být těžké.

Do re mi, do re mi,
proč jen zpívat nejde mi?

Stáňa se zatváří provinile:
"Jaký že králík, dítě milé?"
A pak si škytne velmi tiše,
když malé ouško ji polechtá v břiše.

A aby nebylo dost problémů,
Alenka vchází na scénu
a praví: "U všech povidel!
Králík draka ještě neviděl."