Básně Poezim 2025

Někdy je těžké to tušit.
Na snímku v odstínech šedé
oči máš nevlídně hnědé
a stejně špinavou duši.
Jen modrý kabát ti sluší
i tváře nemocí bledé.
Co pohled však nedovede,
a není nejjednoduší,

odhalit podstatu doby,
Všechno, co nebylo snadné,
zhodnotit opravdu správně.

Kdy pravé hrdiny zdobí
a kdy je tráva, co vadne,
hrdinství před ústím hlavně?

Rýmy zvládám, počet slabik udržím, dokonce i s metrem dokážu občas hrdinně zabojovat, ale uveršovat alexandrín nebo pentametr - to už opravdu není moje liga.

Když se večer ukládáš ke spánku
Starý strom za oknem mává ti ve vánku
Z oblohy visí stříbřitý půlměsíc
Zahouká sova a potom už nic

Všechny hračky už taky šly spát
Zítra si budete společně hrát
Na polštář svítí stříbřitý půlměsíc
Více než stovky hořících svic

Pod víčky ať máš ten nejhezčí sen
Krásnější než první podzimní den
Hlídá tě stříbřitý půlměsíc
Už zavři očka a neboj se víc

**********

Mno, nevím, jestli jsem úplně chytila ten dětský vajb, jaký jsem chtěla, ale tak co už, přepisovat se mi to nechtělo. Kdyžtak to beru jako takový příklad té starší poezie (nebo obecně literatury) pro děti, co se tak tváří, ale když si to reálně přečtete, tak vlastně těžko říct.

Zas padáš pod hladinu snění,
kontury světa mizí ve vodě.
Ve vlnách vidíš to, co nikde není,
realitu necháváš náhodě. 

Táhnou tě dolů hebké mořské řasy,
snadno přehlížíš chlad i sliz,
to tvoje představy jim přidávají krásy,
neslyšíš, když šeptají ti "zmiz". 

Nemůžeš, nechceš, nedokážeš,
až u dna září odlesky tvých snů. 
Povolíš a sama sebe svážeš
do sladkých nepravdivých dnů,

ve kterých obejme tě krásná lež. 
Hluboko sama zůstaneš. 

Na cestu vyrazí hned naše čtveřice,
krajinou bloudí a diví se velice.
V létě tu sněží sníh po teplých vločkách,
stojí tu chaloupka na muřích nožkách.

Freneticky kmitá elektromagnetická vlna:
y směr šíření, vlnový vektor k
zaražen v rozhraní prostředí,
i elektrický vektor E ve směru osy z
kmitá ze vzduchu do vody
a hledá svou frekvenci f.

Láskyplně řeka ti do peří šeptá,
Emblém večera, jak by tě znala léta.
Dotek tvých křídel, ptáčku, svět rozjasní,
Něžný jak touha, co povstává z básní.
Árie ticha proplouvá světlo tvé krásy,
Černomodré stíny se mění v snové obrazce spásy.
Etherem barev pluješ jak sen,
Kéž každé svítání znovu tě přivede sem.

A já vím, že je skoro každá báseň o něm, ale je to způsob, jak se vyrovnat s tím, že ho chci zaškrtit skoro i za to, že hlasitě dejchá. #matkaroku

Existuje
Věčný
Okamžik

Zamkla se před světem
Křičela pro ztrátu bolesti
Litovala hebounkých známosti
A naslouchala tesknotě
Mlčenlivých
Ale tonula v beznaději
Lepkavé hořkosti
Až klesla ke dnu unavena
Snímáním nekonečna

Je jako hadR.
A neskutečnej moulA.
Radši se nepteJ.

Když na trůn vstoupil, země zchudlá byla.
A lid skleslý, jehož víra se už vytratila.
Rozhod' se do své země vrátit blahobyt,
Elišky, matky své, památky hoden být.
Lesku a slávy říše jeho dočkala se,
I most i škola skví se dodnes v kráse.
Věk za věkem, dobrého krále vzpomíná se.

Trůn svůj hrdě zaujal,
Alexe Horna po bok vzal.
S pečetí obálky se skvěly.
Komici vůbec nevěděli,
Mají-li dar k plnění úkolů,
Ať už každý zvlášť, anebo pospolu.
Složit píseň, rozlousknout kódy,
Tropit nesmysly a ustát svody
Excentrických těch eskapád,
Rozesmát Grega a slávu získat snad.

Komediální soutěž Taskmaster, jíž vládne obr Greg Davies, kterému oddaně asistuje Alex Horne, je postavená na zadávání potřeštěných úkolů pětici komiků, kteří mají časový limit k nalezení chytrého/vtipného/jakéhokoli/dramatického/katastrofického řešení.