18. Večer s Lojzou – část druhá

Franta strnul. Lojza si s nim hraje, jak kočka s myší. Pak řekl pomalu: „Růža má alibi na obě vraždy. Starej pán umřel někdy během dopoledne, kdy jsme ordinovali v Petrovicích. A před tejdnem, když umřel Joska, tak přijela ráno do Petrovic rovnou z noční na porodnici.“
„Jo, to druhý alibi stihli už kolegové i ověřit,“ řekl Lojza klidně. „Když už jsme u toho, co jsi dělal minulý pondělí večer?“
„Měli jsme zkoušku v kvartetu, tentokrát dost dlouhou, byla to generálka před nedělním konzertem. Kdy jsem přišel, nevim, ale sousedka to má beztak napsaný.“
„Jo, to má, bylo po půlnoci a cestou po schodech sis prej zpíval. Ptal jsem se, jestli jsi byl opilej, a na to mi řekla, že seš takovej suchar, že vůbec nepiješ a žes je nepozval na skleničku, ani když jsi měl šedesátiny,“ recitoval Lojza pobaveně. „Vyléčenej alkoholik?“ zeptal se, jako by se ptal na to, co měl Franta k snídani.
Franta pokrčil rameny, tyhle dotazy mu nevadily, sám jimi častoval pacienty víc než dost: „Když žena umřela, tak jsem si vypil svoje. Asi jsem měl dost kliku, že jsem do toho nespadl úplně, protože když jsem naznal, že mi to v delším horizontu celkem k ničemu nepomohlo, tak jsem toho nechal docela bez problémů, řekl bych, že jsem žádný abstinenční příznaky neměl. A dneska? Není to, že bych nepil vůbec, občas si ze zdvořilosti skleničku dám, ale poslední dobou všude jezdim autem, tak moc příležitostí není…“
„To jsme na tom podobně. Na východní frontě nebylo co jíst, ale vodka byla. Asi jsem měl s tou tuberou i v tomhle dost kliku, když jsem tehdy na Dukle odpadl, tak nevím, jestli mi bylo víc blbě z absťáku nebo z tý tubery. Ale od tý doby taky skoro nepiju, jen když se tomu společensky fakt nejde vyhnout,“ odmlčel se. „Považuju to fakt dost za kliku, že mě ta tubera donutila přestat. S Honzou Votavou (to je ten můj šéf, respektive šéf mýho šéfa) jsem se vlastně skamarádil, když jsem mu pomohl nastrkat jeho tatíka do odmašťovny, chvíli se to tehdy zlepšilo, ale za pár let tam skončil znova. A takovej to byl schopnej velitel. Spousta kamarádů z fronty takhle skončila. Choroba z povolání, řekl bych... Ale k tomu tvýmu alibi. Kde hraješ a s kým?“
„V Křižanově. Zatahl mě do toho Ruda Vošáhlík, čelista. Dělá v Křižanově primáře na gyndě. Hrávali jsme spolu, když jsem byl ještě v Rožberku. Na violu hraje lékárnice a vede to místní učitel z hudebky. O žádný souvislosti s Joskou Vaňáskem nevim ani u jednoho z nich.“
Lojza si stejně k Frantově nelibosti vzal kontakt na všechny. A chvíli vykládal pro změnu zase něco o amatérským muzicírování.
Frantovi začala docházet trpělivost. „Tak už bys mi konečně mohl říct, o co ti jde s tou Růžou,“ řekl úsečně.
„Nechce se mi do toho, zase se nasereš,“ řekl k jeho překvapení Lojza, ale povzdechl a začal: „Z těch papírů z StB to vypadá, že něco skrývá. Nevíš, co by to mohlo bejt?“
„Nevím,“ řekl Franta klidně.
„Tohle už jsi na mě zkoušel, tak nezdržuj,“ řekl Lojza mrzutě.
„Fakt nevim, děcka šly jen Františce pomoct s domácností, protože byla nemocná. A jestli má čistě teoreticky Františka nějaký svoje aktivity, tak bych neřekl, že do toho tahá děti.“
„Podobnej dojem jsem měl taky a na toho Jeníka Lukeše to tak i sedí, ale Růža odpovídá, jak kdyby přesně věděla, co má, respektive nemá říkat.“
Franta se zamyslel: „Na Růžu nemůžeš brát standardní měřítka. Je to mládě, ale obrovsky zodpovědnej člověk, tak asi nemá normální reakce.“
„To vim taky,“ zabručel. „Takže mi to neřekneš?“
Franta povzdechl a zamyslel se: „Jediný, co vím, je, že její otčím je ve straně asi dost velká šajba, je možný, že se snažila, aby se to nedomákl. Pokud vím, tak jim v rodině to její chození do kostela nedělalo dobrotu.“
Lojza se na něj dlouze zadíval: „Shrnu to asi takhle. Protože vím, že bys mi do očí nelhal, tak si myslím, že sice asi víš, že tam něco jede, ale že ses na podrobnosti prostě neptal. A navíc seš přesvědčenej, že ať by to bylo protistátní nebo nikoliv, že by to byla stejně věc, kterou bys jí schválil. Tak to holt budu muset vytahnout z Růži sám.“
Franta se zarazil, upřímnost komentáře, a hlavně přesnost té úvahy ho ťaly do živýho.
Lojza ale na odpověď nečekal a pokračoval: „Sehnat tyhle papíry dalo trochu práce, ale nakonec mi to Honza zařídil. Už když jsem sem jel, tak jsem věděl, že se musím podrobně probrat tím, koho z místních policajtů ten Joska znal, že se mu podařilo tu první vraždu tak zažehlit. To není jen tak, něco takhle dobře ututlat. Nakonec se mi pozorování místních policajtů moc nevedlo – mladej si to šéfuje po svým a moc prostoru mi nedal a pak jsem stejně skončil tady. No, možná to je nakonec dobře, že budu mít trochu možnost to jet víc mimo oficiální struktury. I když se mladej asi vztekne.“
Franta zaváhal, ale pak dal trochu průchod své nespokojenosti: „Stejně nechápu, na co potřebuješ vědět, co si tu na naši mládež schraňuje StB.“
Lojza kývl: „No, když jsem viděl bezprostřednost tý Růžiný reakce dneska ráno, tak jsem věděl, že zdejší hoši estébácký budou taky pěkný vejlupci a musím mít trochu přehled i jejich díle. Popravdě, budu toho muset seštudovat mnohem víc, ale to můžu udělat až někdy časem. Teď jsem hlavně potřeboval vědět s kým mám tu čest.“ Povzdechl si. „Stejně to musej bejt dost zoufalci, když jim stojí za to pouštět hrůzu na takový děcka jako je Růža a ten Jeník.“
„No, já se teď hlavně bojim o Františku. Ani jsem neměl odvahu zavolat na internu, jak to s ní vypadá. Počítám, že Růža to zítra během té noční zjistí.“
„Františka je na interně?“ zeptal se Lojza překvapeně.
„Františka měla bronchitidu jak řemen, proto jí šly ty děcka obstarat domácnost. Noc na StB, kde jim sebrali peníze a občanky, aby náhodou nemohli jet domů autobusem, tak ta to dodělala. Když jsme ji dovezli do Bukoviny do špitálu, tak už nebyla schopná vylezt z auta. Zápal plic jak brno.“
„To jsou teda debilové,“ řekl Lojza, najednou zněl hrozně unaveně. „Jaký je číslo na tu internu?“

Chvíli telefonoval. Na interně si ověřil věci kolem Františky, vypadalo to, že antibiotika snad zabrala, ale celkovej stav vypadal stále dost vážně. U dalšího telefonu Franta pochopil, že Lojza mluví se šéfem, tak se sebral a šel do ordinace dopsat pár papírů stran návštěv.

Franta se vrátil asi po dvaceti minutách, Lojza stále telefonoval, vypadal dost vytočeně.
„Mám tě ještě nechat pracovat?“ zeptal se, když Lojza položil sluchátko
„Ne,“ řekl vztekle, „je to stejně všechno na hovno!“ Nadechoval se, že to ještě okomentuje blíž, ale pak si to rozmyslel, jen se unaveně opřel do opěradla židle, vypadal o deset let starší než před chvílí.
Franta se na něj zadíval, „Prostá rada vesnického lékaře, nechceš jít spát?“
„Asi je to to nejrozumnější, co se v tuto chvíli dá dělat,“ odpověděl Lojza rezignovaně a začal dělat na stole trochu pořádek v těch papírech. Všiml si, že Franta přinesl z ordinace taky jednu složku a natahl po ní ruku: „Co to je?“
„Karta Vojtěcha Vaňáska. Jak jsem teď psal ty návštěvy, tak jsem si vzpomněl, že jsem tehdy tu poslední návštěvu popsal do karty velmi podrobně, čekal jsem, že se nějaký policajti přece jen ozvou.“
Ještě než to dořekl, tak už v ní Lojza listoval: „Konečně! To je snad dneska první pozitivní věc. Četls to?“
„Myslíš teď? Ne.“
„To je dobře,“ řekl spokojeně. „Uvidim, co se ti bude vybavovat zejtra, až budeme na místě. A srovnáme to pak dohromady s tím textem. Ty máš tady i kopii vzkazu do hospody, že maj zavolat bezpečnost!“ Nálada se mu jak mávnutím proutku vylepšila.
„Jestli jsi před chvílí nadával na stav místního sboru národní bezpečnosti, tak ta podrobná dokumentace je vedlejším efektem toho, jak to tu vypadá. Člověk se snaží mít zadokumentovaný úplně všechno, jen aby na něj nemohli.“
„Máš pravdu, máma taky říkala, že musíme žít s tím, co máme. Že fňukání nad tím, co zrovna nemáme, nám k ničemu nepomůže.“ Odmlčel se a kouknul na Frantu, „vlastně mě nejvíc sere ta moje neschopná tělesná schránka. Další případ, kde jim jde jen o to, to nějak honem uzavřít, ať to hoděj na koho chtěj. A já se tu plácám jak lemra. Vůbec nemám představu, jestli to zvládnu dodělat.“
„Jestli se nám podaří nějak přiměřeně nastavit ty diuretika, abys neměl takový otoky, tak by se ti mohlo dost ulevit.“
„Řečičky,“ řekl rozmrzele Lojza a podal Frantovi papír. „Tady je ten revers a číslo na Honzu. Kdyby se mi něco stalo, tak zavolej normálně policajty a hned potom jemu.“
„Ne že bych neoceňoval pragmatičnost tvého uvažování, ale přece jen si myslím, že by nemuselo bejt tak zle.“
„A můžeš mi to slíbit?“ zeptal se kysele.
Franta poodešel za roh do koupelny a donesl zvláštně tvarovanou modře malovanou porcelánovou vázu a podal ji Lojzovi: „Momentálně ti můžu slíbit to, že budeš chodit čůrat a čůrat a čůrat a čůrat.“
„Tohle je bažant?“ dovtípil se Lojza.
„Patrně po dědečkovi pana továrníka. Jedna z mála věcí, co tu z výbavy té krásné prvorepublikové domácnosti zůstaly. Jako starej prostatik ti můžu potvrdit, že přes svou archaičnost je to za studených nocí velmi užitečná věc.“
Oba se rozesmáli.