19. Lojza a Růža

Frantův budík je vzbudil ve čtvrt na šest.
Franta vstával v relativně dobré náladě (on byl vždycky spíš raní ptáče), Lojza si přetahl peřinu přes hlavu.
„Klidně se ještě prospi. Za chvíli tě přijde Růža nabrat a donese ti snídani,“ řekl na odchodu Franta pruhované peřině.
Peřina se hnula: „Hele, já se potřebuju trochu dostat do formy, než se s ní budu bavit.“
Franta si pomyslel, že by to možná pro Růžu zas až tak špatný nebylo. A místo toho řekl: „Odběry musí být do sedmi hotový, kvůli svozu do laboratoře. Jestli chceš snídani na později, tak to není problém.“
Z peřiny vykoukla hlava. „Co bude k snídani?“
„Bílý kafe a rohlíky.“
Lojza si povzdechl: „Kdybych ti včera nesežral tu klobásku…“
Franta spolkl další poznámku, že je Lojza mlsná huba. Protože už spěchal dolů, řekl jenom: „Tak se pak s Růžou domluv, v kolik ti má to jídlo donýst.“

Kolem deváté nesla Růža nahoru velkej hrnek kafe a sáček s rohlíky.
Lojza seděl u stolu, už byl ustrojen (vyprané kalhoty Růža vyzvedla ráno od paní Lukešové v krámě spolu s mlíkem a rohlíkama).
„Dobrý den, Růženko, posaďte se.“
Růža se tvářila, že je spíš na odchodu.
„Máte dole práci, že? Ale Franta ví, co ode mne má čekat. Já se vás potřebuju něco zeptat.“
Růža se rozpačitě posadila.
„Franta mi tu včera nechal kartu pana Vojtěcha Vaňáska, vypadá to, že jste asi byla poslední, kdo ho viděl živého.“
Růža se zamyslela: „Stavovala jsem se tam v pondělí odpoledne, nevím přesně kolik bylo, ale byla to první návštěva ve Lhotě. Ležel v posteli, nevypadal dobře, píchla jsem mu nějaký analgetika. Pak jsem se tam stavovala, když jsem měla ty návštěvy obejitý, jestli to zabralo a vypadalo to, že jo. Donesla jsem nějaký jídlo, paní Martínková navařila jak pro regiment, a on se do toho pustil celkem s chutí. Domluvili jsme se, že se stavím, než půjdu spát a kdyžtak mu dám zas něco na noc.“
„Vy bydlíte nedaleko, jestli jsem to správně pochopil.“
„Jo. Maruška Tauchmanová má chalupu jen kousek výš v kopci, na stráni pod lesem. Jsou to vlastně druhý nejbližší sousedi, jen na statek Josky Vaňáska to je ještě kousek blíž. No a večer jsem tam zaběhla kolem desátý a to už zase moc dobře nevypadal. Dala jsem mu jednu dávku, ale asi to bylo málo, protože ráno zase vypadal, že nevyleze z postele. Nachystala jsem mu snídani, jen škrtnout ve sporáku, aby si ohřál mlíko. Aby se najedl, až to zabere.“
„Nesla jste mu oběd?“
„Vlastně jo, nechávala jsem mu v síňce kastrůlek, to byly ještě nějaký zbytky od paní Martínkový.“
„Jak to měl s jídlem normálně?“
„Docela často mu oběd nosila Maruška, říkala, že ji stejně nebaví vařit jen pro jednoho.“
„Takže rodina se moc nestarala,“ konstatoval Lojza.
Růža pokrčila rameny. „Na to, že mu bylo skoro devadesát, tak byl do poslední chvíle vlastně soběstačnej – došel si do vsi do krámu, občas na guláš do hospody. Vždyť i většinu práce kolem baráku zvládal sám. Naštípat pár polínek na zátop, obstarat slepice a králiky…“
„O něčem jste si povídali?“
Růža se dlouze zamyslela: „Nevím, ono mu moc do řeči nebylo. A já občas mluvím, jen tak ze setrvačnosti, aby to lidi trochu rozptýlilo od těch jejich starostí. Ale co jsem mu všechno říkala, to si moc nepamatuju. Určitě jsem se ptala, jak zvládl slepice a králíky, jestli ještě něco nepotřebuje. A pak jsme se bavili o Ládíkovi, když jsem mu donesla nějakou večeři od paní Martínkový, ještě vzkazoval, že děkuje a že na Ládíka myslí. To víte, že se v tu dobu ztratil Ládík?“
„Jo, to vim.“
Růža se začala zvedat.
„Ještě chvilku, nezlobte se,“ řekl trochu omluvně Lojza a hrábnul rukou pod papíry a přisunul Růže dvě občanky její a Jendovu. „Tohle jsem vyrazil z kolegů z StB.“
„Děkuju. Pan doktor říkal, že jste večír zjišťoval, jak je na tom Františka. Děkuju.“
„Růženko,“ donutil ji, aby mu pohlédla do očí. „Já ty papíry z toho výslechu četl a je mi jasné, že jste si velmi dávala pozor, abyste na nikoho nic neřekla.“
Růža sklopila oči do klína.
„Máte to pěkně naučený, skoro bych nevěřil, že to byl váš první výslech.“
Růža pečlivě zkoumala červeň obalu obou občanek.
„Ptal jsem se na to Franty, tvrdil, že jste se nechtěla moc projevovat kvůli otčímovi, abyste mu nedělala problémy.“
Růža přejížděla prsty po vytlačeném znaku a písmenkách na obale.
„Tak bohužel, soudruhu Gajdošovi telefonovali už během výslechu. Nenechal na vás nit suchou.“
Růža sklopila hlavu ještě níž.
„Volal jsem před chvílí do Olomouce kamarádovi, co ho zná, prej to je pěknej debil.“
Růža špitla: „Mrzí mě to, hlavně kvůli mámě, tý bych nerada dělala problémy.“
„Je na ni zlej?“
Růža odpověděla pomalu a neochotně: „Určitě to nevím, bydlela jsem tam jen, než jsem dochodila základku, pak už jsem byla po intrech a brigádách. Byla jsem tehdy ještě malý trdlo, ale s tím, co vím o životě teď…“
„Ještě tomu kamarádovi zavolám,“ řekl Lojza zamyšleně. „Ale to, co jste jim nechtěla říct, bylo něco jinýho, že?“
Růža zase zkoumala občanky v ruce.
„Ach jo, to je zase práce!“ řekl Lojza mrzutě. „Jste s Frantou voba stejný.“ Naklonil se k Růže přes stůl a znovu ji donutil, aby mu pohleděla do očí: „Růženko, slibte mi to. Pokud byste přišla na to, že to má nějakou souvislost s těma vraždama, tak mi to všechno řeknete. Slibujete?“
Růža se slzama v očích kývla hlavou.
Lojza nahlas vzdychl.
Konverzace naštěstí nemusela dále pokračovat, protože zazvonil telefon.
„Už můžu jít?“ špitla Růža.
Lojza ji odmávl a zvedl sluchátko.

Růža se cestou po schodech snažila dát trochu do kupy, ale moc se jí to nepodařilo. Proběhla čekárnou beze slova, až když byla v ordinaci a zjistila, že tam zrovna žádný pacient není, tak si uvědomila, že ani neví, koho by měla volat, protože vůbec nevnímala, kdo v té čekárně seděl.
Doktor viděl, že přišla, a přešel k ní do přípravny. „Sedni si chvíli, udělal jsem kafe,“ řekl klidně a podal jí hrnek. Odněkud vylovil mléčnou čokoládu a začal ji rozbalovat. „Je to příšernej dědek, viď?“
Růža si uloupla čtvereček čokolády a pokrčila rameny.
Doktor normálně sladký nejedl, ale dneska si ulomil taky: „Ani nevíš, kolikrát jsem si včera večer vzpomněl na toho archanděla Michaela. Ráno jsem si myslel, že jsi byla jen zbytečně rozrušená, ale večer jsem si to opakoval dokolečka, protože dědek se ptal úplně na všechno a nenechal mě ani vydechnout, vyklopil jsem i to, co jsem nevěděl,“ řekl zamračeně, pak upil kafe a řekl: „Děláš lepší, co na to máš za grif?“
Růža automaticky zareagovala: „Zaleju půl hrnku, zamíchám a až pak doleju plnej.“
Doktor pokýval hlavou a pokračoval zase původním tématem: „Dost mě děsí, že zvládá takovýhle triky, i když toho má evidentně plný kecky. Nedokážu si představit, jak to vypadá, když je v plný formě.“
Růža se po druhém kousku čokolády konečně trochu vzpamatovala: „Povídala jsem o tom včera s Maruškou, ona říkala, že by se sem v tomhle stavu určitě netrmácel, kdyby mu nezáleželo na tom, aby se to vyřešilo. Aby to třeba někdo nesvalil na Ládíka, protože ten se bránit nebude. Ale já nevím, fakt nevím.“
„Nakonec jsem včera skončil se stejnou myšlenkou jako Maruška. Bylo to i z toho důvodu, že ho viditelně naštvalo, když zjistil, že Františka skončila ve špitále.“