17. Večer s Lojzou – část první

Doktor nakonec objel i většinu návštěv, co měl plánovány na zítra. Předpokládal, že jestli se Lojza dá trochu dohromady, že s ním stráví odpoledne ve Lhotě. A s Růžou tentokrát počítat nemohl, měla zase další noční na porodnici.

Vracel se až navečer.
„Nazdar Franto! Co to neseš? Čuchám, čuchám…“
„Nazdar,“ odpověděl Franta nepřítomně, snad si ani neuvědomoval, že jeho vlastní kuchyňský stůl je zarovnaný hromadami úplně cizích lejster.
Lojza přesunul pár složek na židli, aby uvolnil jeden roh stolu. „Klobásky? Domácí?“
Franta vytahl z kabely pár čerstvě uzených klobásek v papíru.
„Kdo by to byl řekl, že vesnickej doktor je tak svělá práce,“ řekl Lojza mlsně.
Franta chtěl odtáhnout židli, ale byla na ní další krabice papírů, přesunul se k židli poslední, která byla naštěstí volná. Unaveně se na ní sesunul.
Až teď Lojza zpozorněl: „Že by to nebyla zase tak skvělá práce?“
Franta kývl hlavou. „Klobásky jsou od Vlášků, paní Vláškový v létě operovali nádor ovária a počítám, že tak do týdne, dvou, tam s Růžou začneme jezdit s morfinem, aby na poslední cestě neměla bolesti.“
Lojza soustrastně pokýval hlavou: „Jsou dny, kdy ta práce fakt stojí za hovno. To máme asi společný. Je to někdo blízkej?“
Franta se nadechl. „Jo a ne. Zrovna konkrétně Milenu zas až tak moc neznám, ale její sestra pracovala u mě v ordinaci před Růžou, umřela na karcinom prsu, je to něco přes rok. Obě maj ještě školní děcka. Ach jo,“ odmlčel se. „To mi řekni, co to je za dědičnej hnus*, že to v tý rodině takhle jede. Jejich máma taky umřela na rakovinu ještě před padesátkou.“
Frantovi se mluvením asi trochu ulevilo. Došel postavit na čaj a pak do kredence pro kus chleba a nůž a prkýnko.
„Ale klobásky maj teda dobrý,“ řekl Lojza s plnou pusou a pokračoval asi aby trochu odlehčil situaci: „Máma o mně říkala, že jsem čuchací pes. My jsme za krize žili hodně z ruky do huby a já se tehdy naučil vyčuchat kus salámu pomalu na půl kilometru.“
I Franta se pousmál a řekl: „Máš pravdu, dobrý je maj. Ani jsem si neuvědomil, jakej jsem měl hlad.“

Chvíli jedli potichu a pak si Lojza utřel mastné ruce do pyžama, nasadil si brejle, naštrachal nějakej papír a přitom se zeptal: „Hele, Vlášek, nedělá on v JZD ve Vrchovině?“
„Jo, to je on.“
„Prej po něm chtěli, aby to dočasně vedl, ale řekl, že se jim na to může vysrat.“
„Tak už aspoň chápeš proč,“ odpověděl Franta suše, tohle vyptávání mu bylo dost nepříjemný. Proč by měl ještě k bytu a stravě dělat tomu policajtovi informátora.
„To jo,“ řekl Lojza smutně. „Zkusím to nějak usmlouvat, z těch papírů to vypadalo, že to berou jako politickou provokaci. Že do toho družstva nikdy dvakrát nadšenej nebyl.“
Frantovi se to nechtělo moc komentovat, ale nakonec váhavě dodal: „Vláškovi měli největší statek v Dolánkách. On vlastně dělá na svým a při tom na cizím.“
„Jo, a že prej si s tím předsedou Vaňáskem zrovna nesedli,“ listoval Lojza dál.
Po delší odmlce to Franta neochotně okomentoval: „Vaňáskovi byli u toho, když se to družstvo zakládalo, měli největší statek ve Lhotě. Sloučili do jednoho družstva Lhotu, Vrchovinu a Dolánky, ale ve vzájemné mezivesnické nevraživosti nějak úplně nepochopili, že každý z těch míst funguje úplně jinak. To vidim i já, ač jsem zemědělstvím nepolíbenej. Tady přejedeš kopec a seš v úplně jiným podnebí. Dolánky jsou úzký studený údolí, na Vrchovině sice svítí slunce, ale sviští tam severák z hor. A Lhota je chráněný údolí otočený na jih, tam rostou i meruňky, to tady na kilometry jinde nepotkáš. No a pak si bude Vaňásek, kterýmu ve Lhotě vyraší i koště, vykládat, proč že v Dolánkách nemaj takový výnosy jako ve Lhotě.“
„To asi chápu. Nevíš, jestli proti sobě měli něco osobně?“
„Nevím,“ řekl Franta dost úsečně. Pěkně ho štvalo, že zrovna ze zdrchanýho manžela jeho umírající pacientky si Lojza dělá podezřelýho, tak nakonec dodal: „Popravdě, myslím, že podobných lidí, co si s Joskou Vaňáskem nesedli jsou tu hromady.“
Lojza byl na podobný reakce zvyklej a tak se usmál: „Jo tak to jsem taky pochopil. A popravdě pro mě osobně jsou nejvíc podezřelí budou zrovna ti, kteří s ním vycházeli nejlíp. Mimochodem, to prozatímní šéfování nakonec vzal nějakej Konečnej z Petrovic, ten zrovna tvrdil, jaký byli s Joskou kamarádi, že si ho k sobě vytahl z nějaký místní textilní fabriky. Neznáš ho?“
„To je taky pacient,“ přikývl s povzdechem Franta.
„A?“ nadhodil Lojza klidně.
„Dělal náměstka v Petrovický textilce, odešel odtamtud už víc než před rokem.“
„A?“
„A co?“
Lojza s potutelným úsměvem rozvinul otázku: „Ty nejseš blbej. Ty víš, že se tě ptám, jestli na ten jeho odchod nemělo vliv podezření z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.“
„Já mu léčim vysokej tlak, u šmeliny mu neasistuju.“
„Takže jo.“
Franta pokrčil rameny a přikývl. Tohle koneckonců slyšel od více různých lidí.
Lojza si vzal telefon a začal vytáčet jedno číslo za druhým. Zařizoval v JZD podrobnou prověrku účetnictví. Vypadalo to, že se snaží, aby to vyznělo, že to napadlo nějakýho kapitána Matějáska, že to jen pro něj zařizuje.

„Tak mladýho jsme trochu zaměstnali, tak teď k něčemu, co zajímá mne,“ konstatoval nakonec Lojza.
„Ty zaměstnáváš svýho nadřízenýho?“
„Je to trouba, co mu teče mlíko po bradě, je správně politicky angažovanej, ale jinak umí tak troubit klaksonem,“ řekl Lojza kysele.
Franta si vzpomněl, na to troubení, když se byl Lojza s nima ráno domluvit v Petrovický ambulanci.
Lojza pokračoval smířlivěji: „Potřebuju, aby měl nějaký výsledky a nepletl se mi do cesty. A že tam nějaká šmelina jede, to je mi z těch výslechů celkem jasný,“ mávl rukou k těm hromadám papírů na stole a na židlích, „jen se na tohle téma stočí nějaká otázka, tak se všichni vyhejbaj odpovědi. Takže pokud místo vztahu k lidově demokratickému zřízení bude mladej soudruh u podezřelých hodnotit vztah k majetku družstva, tak to bude jen ku prospěchu věci. Ne že by se lidi kvůli politice nikdy nevraždili, ale kvůli penězům to bejvá spíš. To ti můžu garantovat.“ K Frantově překvapení dodal: „No a trochu tý drzosti k vyšší šarži si můžu dovolit proto, protože jsem kamarád s jeho nadřízeným. Honzu, teda majora Votavu, znám od jeho pubertálních let. Jeho tatík byl můj velitel na frontě. Právě s Honzou jsem se domluvil, že mě pustili zase do terénu. Tohle je nejasný úmrtí hodně prominentního člověka a po tejdnu vyšetřování máme prdlajs a mladej ani nepřišel na to, že je v rodině ještě jedna půl roku neobjasněná vražda. Proto mě na to Honza pustil.“
„Joska a nejasný úmrtí? Všichni mluví o vraždě,“ zeptal se Franta.
„Vzhledem k tomu, co to bylo za papaláše, se to vyšetřuje ve stejném modu jako vražda, ale stran mechanismu smrti je to hodně nejasný. Podle Emila, to je doktor ze soudního, ty rány na hlavě nejsou moc vysoko a modřin po těle má víc, nedá se říct, jestli ho někdo praštil, nebo jestli to vzniklo prudkým pádem na nějakou hranu. Co se tam doopravdy stalo se dovíme těžko, protože ho našel přímo mezi kravama ten Ladislav Martínek a podle všeho to nejdřív všechno uklidil, pak se rozhodl ho odnýst do jeho kanceláře. A až když s nim byl na schodech ke kancelářím, tak potkal sekretářku pani Braunovou. A až v tu chvíli se to začalo ubírat trochu normálně.“
„Ach ne.“
„Ty ho znáš, že?“
Franta kývl.
„Je fakt tak hloupej, nebo je možný že to udělal schválně?“
„To první.“
„Ach jo,“ zparodoval Lojza Frantovu předchozí odpověď. „Můžeš mi o něm něco říct?“
Franta pokrčil rameny: „Je to pořádnej kus chlapa s intelektem malýho děcka. Nechodil ani pořádně do školy. Moc nezvládal kolektiv a komunikaci s lidma. Ale číst umí, to ho máma naučila sama a počítá, ale aniž by moc věděl, k čemu to počítání je. Jestli mi rozumíš.“
Lojza kývl. „Jak se dostal do toho kravína?“
„Starej pan Vaňásek…“
„Ten Vojtěch, co byl zavražděnej v létě?“
„Jo. Ten měl dvě krávy a Ládík je miloval od dětství. On miluje všechny zvířátka, ale ty krávy mu nějak učarovaly. No a starej pan Vaňásek byl moc hodnej člověk a Ládík mu u těch zvířat nevadil. Nakonec to vypracovali k oboustranné spokojenosti – starej pán už neměl na tu práci kolem tolik fyzický síly, což zas Ládíkovi nechybělo. No a do toho přišel Joska a nevím z jakýho důvodu to všechno překopal. Vzal si otcovy krávy k sobě na statek a zařídil, aby Ládík přišel o těch pár korun invalidního důchodu. Zařídil to na okrese s revizákem, nemohl jsem k tomu říct ani popel, úplně mě obešli. Nakonec to nedopadlo až tak zle, ale Ládíkova maminka byla strachy úplně mimo sebe, nikdo z nás neměl představu, co to s Ládíkem udělá, když bude muset mezi lidi. Kdyby se to zkusilo a vyhovovalo to, tak bych rozhodně nic nenamítal, ale takhle…“
„Ale nakonec to teda funguje…“ Lojza pochopil i tu nevyřčenou naštvanost na Josku Vaňáska.
„Jo. Ze Lhoty jezdí autobusem s paní Mečířovou, což je sousedka, která dělá v JZD taky a Ládík ji dobře zná. A v kravíně asi narazil na lidi, co ho dali na práci, kterou zvládne.“ Nadechl se a doplnil to: „Já si myslím, že s Ládíkem je hlavně problém ten, že se s ním prostě moc nedomluvíš. Ale má rád kravičky, rád se o ně stará a asi ho dali na takovou práci, kde to takhle stačí.“
Lojza kýval zamyšleně hlavou: „Podle těch papírů to vypadá, že sice přijela hromada lidí stejným autobusem, ale všichni si šli nejdřív dát snídani, protože směna jim oficiálně začíná, až když dojede autobus z druhý strany. Nicméně Ládík šel rovnou ke kravám, lidi říkali, že úplně obvykle míval většinu ranního úklidu hotovýho, ještě než se všichni uráčili vůbec začít pracovat. Podle toho, jak dokonale to tam bylo vypulírovaný, tak musel zvládnout ohromný množství práce za nějakejch dvacet minut. Nejde mi to do hlavy, že uklízel, když tam viděl mrtvýho člověka, že neměl potřebu mu třeba nějak zkusit pomoct. Já nevim.“
Doktor pokrčil rameny: „Některý reakce u něj jsou dost nepochopitelný.“
Lojza prohrábl papíry: „Prej na schodech tý paní sekretářce úplně v klidu povídal, že ho jde uklidit do jeho kanceláře, že do kravína nepatří… A ještě, že se ho ty kravičky bály. Prostě ho normálně bafnul a vodnes, to mu nebylo divný, že je mrtvej?“
Franta se zamyslel: „Jak dlouho byl tou dobou Joska mrtvej?“
Lojza neodpovídal, tak Franta pokračoval: „Hele, je to kluk z vesnice, rozdíl mezi živým a mrtvým králíkem pozná odjakživa. Jestli už tam byla posmrtná ztuhlost, tak věděl, že mu nic nepomůže.“
Lojza kývl. To asi mělo logiku. Zeptal se na něco jinýho. „Když zabili toho Vojtěcha Vaňáska – Joskova otce, tak byl zrovna někde mimo a pak se z ničeho nic zase objevil. Co jsem o tom našel v dokumentech, tak jsi s tím měl taky něco společnýho.“
Franta pokrčil rameny: „Paní Mečířová měla dovolenou, tak měl jet do práce sám, měli to nacvičený, ale jel nějakej cizí řidič, tak se asi bál nastoupit do autobusu a pak chtěl jít za kravičkama pěšky a ztratil se. Teda tak si to myslíme, těžko říct, jak to doopravdy bylo.“
„Prej jsi ho dovezl domů.“
„Jo, dovezli mi ho sem, byl hodně podrápanej a měl hlad, ale jinak mu celkem nic nebylo.“
„A dovezl ti ho sem kdo?“ zeptal se Lojza s klidem léty nacvičené trpělivosti.
„To s tou vraždou nesouvisí,“ odpověděl Franta.
„Já jsem tu od toho, abych řekl, co s tím souvisí a nesouvisí,“ konstatoval klidně Lojza. „Prej ti ho sem, tramtadadá, dovezl nějakej Kodeš, známá místní Mánička.“
„Jo,“ řekl Franta úsečně.
„Poinformovala mě o tom místní soudružka poštmistrová. To je mimochodem sousedka k pohledání. Tu ti teda nezávidim. Ale škoda žes to neviděl, když mi sem z Bukoviny přivezl věci uniformovaný příslušník. Horlivě mu sama od sebe sdělovala, že sis sem zase dotáhl nějakýho vagabunda, cos ho našel někde v příkopu. Když zjistila, co jsem zač, tak ji málem kleplo. Ale má pozoruhodnej pozorovací talent, to se musí nechat, poznala to i s tim příkopem.“ Lojza vesele rozkládal, ale Franta se ke spontánnímu komentáři nechystal. Tak ho Lojza zase připostrčil: „Tak kde k němu přišel ten Kodeš?“
Franta pokrčil rameny.
„Netvrď mi, že ty ses ho na to nezeptal.“
„Jsem bytostně přesvědčen, že to s tou vraždou nesouvisí,“ řekl Franta klidně, ale rozhodně.
Pohledy obou mužů se potkaly a zaklesly se do sebe s naprostou neústupností.
Nakonec pobaveně uhnul pohledem Lojza. „S tebou je teda práce! Abys věděl, taky seš dědek protivnej. Že ti zrovna takovej hajzlík jako Kodeš bude stát za takovýhle obstrukce!“
„Kodeš může bejt hajzlík jakej chce, ale to, co jsem mu slíbil, že si nechám pro sebe, ti říkat nehodlám a nesouvisí to s nikým ze zdejšího blízkého okolí.“
Lojza se na židli narovnal a pomalu řekl: „Znám v Hradci nějakýho chlápka, říkejme mu třeba Tonda, je to známej nějakejch mejch známejch, pustili ho z lochu a nemohl sehnat flek. Tak jsem mu dohodil místo, kde jsem věděl, že by nemusel mít se svým kádrovým profilem problémy. Tak podle tohohle Tondy ten Kodeš napráskal celou partičku svejch kamarádů estébákům. Kromě něho si šli všichni sednout.“
„Hele, nevím, kdo koho napráskal, a nemám odhad na to, jestli by Kodeš vydržel s nervama, když by na něj někdo začal pouštět hrůzu. Vím jen to, že strávil tři dny hledáním Ládíka v době, kdy se k tomu oficiální místa stavěly tak, že tu nejsou od toho, aby hledaly nějakýho ztracenýho debila.“
„Tak to uznávám, že do klasický role vyčůranýho práskače úplně nesedí,“ řekl zamyšleně Lojza a dodal trochu méně neústupně: „Hele, potřebuju si nějak ověřit, jestli má Ládík alibi na tu druhou vraždu.“
Franta povzdechl: „Prej byl v nějaký oboře s muflonama, nevím přesně, kde to je, někde mezi Křižanovem a Rožberkem.“
„To já už si zjistim. Je to sice dost velký území, ale moc obor zrovna s muflonama tam nebude.“ Odmlčel se a začal říkat myšlenky nahlas. „Když tak nad tím přemejšim. Tohle je přesně věc, na kterou by se Kodeš mohl ptát Tondy, protože to dřív byl hajnej. No a jestli to fakt zjišťoval přes Tondu, tak to mohla bejt věc, o který nechtěl, abys mluvil, protože by tím potvrdil, že měl s Tondou kontakty.“
Franta se rezignovaně nadechl: „A pokud by to třeba čistě teoreticky takhle bylo, tak to zjevně nesouvisí se zdejšíma událostma z poslední doby.“
„A vypadá to, že ty kluky tehdy fakt musel napráskat někdo jinej, když si Kodeš myslí, že o něm ty estébáci nevědí…“

„To si mě testuješ, nebo co?“ zeptal se Franta unaveně.
„Jo,“ přiznal Lojza obratem. „Když se ptám na věci, kde znám odpověď, tak koukám, jak lidi reagujou, abych to pak věděl, až se budu ptát na věci, kde odpověď neznám. Rutina. Ne že bys mě moc překvapil, ale čekal jsem tuhle tvoji načepejřenou reakci až u tohohle.“ Lojza vstal přesunul si krabici papírů ze vzdálenější židle na židli, kterou měl blíž u sebe a vylovil složku nadepsanou Růžena Mánková.