Když na mrtvé usedne prach

V bitvě u Breitenfeldu opravdu Švédové – tedy jejich velitel král Gustav Adolf II. – použili novou taktiku – střelbu v četách. Zatímco císařská armáda byla rozestavěná do tzv. španělských čtverců zvaných tercios, tj. útvarech přibližně třicet metrů dlouhých i širokých, sice výkonných při čelních útocích, ale nemotorných, švédští mušketýři stáli v podlouhlých útvarech o pouhých šesti řadách za sebou, následování pěti řadami pikenýrů. Navíc místo toho, aby podle obvyklého způsobu vystřelovala řada za řadou v přísně dodržovaném rytmu, vypálily vždy tři řady najednou v jediné ohlušující salvě, pak vojáci udělali čelem vzad a prošli třemi řadami, které dosud nevystřelily. Tato dosud nevídaná palebná technika nadělala v hustých čtvercích císařských neuvěřitelný masakr, a nadto byly tyto útvary velmi pohyblivé a dokázaly se lehce přesunovat.
A co se týče toho nafoukaného Sasa, Jack jím myslel Jana Jindřicha, saského kurfiřta, spojence Gustava Adolfa II. Ten (ač bitvu svým naléháním na švédského krále v podstatě podnítil), nezadržel na levém křídle nástup císařského vojska. Naopak. Při prvním náporu vzala celá saská pěchota a většina jezdectva jako na povel nohy na ramena a zmizela jako mračno pestrobarevných okruží a cizelovaných brnění v prachu. Ke cti Jana Jindřicha nutno podotknout, že se je snažil s kordem v ruce vrátit na bojiště, ale to se mu nepodařilo. (Zastavit byli ochotní až v týle, kde zastávky využili k rabování – a to jak v týlu vlastním, tak i částečně švédském). Jan Jiří pak už neváhal a své jednotky následoval. Svého koně zastavil až bezpečných dvacet kilometrů od bojiště.
I bez jeho vojáků však Švédi – právě díky své nové taktice – dokázali bitvu u Breitenfeldu vyhrát.

Pramen: Peter Englund, Nepokojná léta

Následuje: Zlá minuta