Vklouzla do potoka a byla pryč.
Bořek omámeně zíral na malou říční perličku. Pak si ji pečlivě schoval do kapsy k rozvírníku. Dobře věděl, že takové dárky se neodmítají.
Dlouho zasněně pozoroval rozvlněný odraz měsíce a nemohl se odhodlat k odchodu.
Dívka se však nevrátila, a tak konečně vyrazil lesní pěšinou nahoru. Snad se potkají znovu, když ne tady, tak na trhu. Umiňoval si, že příště se nebude chovat jak nekňuba a Aňa mu tak snadno neuteče.
Budeč se chumlala do sametové letní noci. Vlaštovky spaly a mezi budovami ladně plachtili netopýři. Poslední tmavé postavy se tiše vytrácely z chodeb a nádvoří. Lišáka, který se proplížil dovnitř tajnou norou za jestřábí kolejí, si nikdo nevšiml.
Bořek už sotva pletl nohama. Těšil se do postele a doufal, že se mu o krásné vodnické dívce bude zdát. Jenže mu taky pořádně kručelo v žaludku. Prakticky usoudil, že trpět láskou ještě nemusí znamenat trpět i hlady. Urovnal si hábit, jak nejlépe uměl, nenápadně se prosmekl do hlavní budovy a seběhl do podzemí. Věděl, že tlustý Hugo Slavíček, který kraluje zdejší vyhlášené kuchyni, je dobrák od kosti a nesnáší jen dvě věci: studenty, co se ulívají od společného jídla, a pomyšlení, že by někdo v jeho škole zůstal o hladu. Sice mu od plic vynadá, ale potom určitě někde vyškrábne něco na zub.
V kuchyni zrovna dokončovali večerní úklid. Hugo Slavíček přísně kontroloval, zda jsou kotle vypulírované do zrcadlového lesku, na pracovních stolech neulpěla ani skvrnka a na kamenné podlaze nezůstaly žádné rozsypané drobečky. Sotva Bořka zahlédl, spustil hlasitou litanii o hajdalácích, co nectí školní řád ani zásady pravidelného stravování, flákají se, jen Libuše ví kde, neváží si jeho dřiny a vůbec páni rodičové je málo řezali a nevštípili jim dobrého vychování, ani co by se za nehet vešlo.
Mezitím jen tak mimochodem na dubovém stole u dveří přistála hluboká miska plná horké hovězí polévky a obrovský krajíc chleba.
Bořek se na jídlo dychtivě vrhl. Spálil si jazyk, ale to mu nezabránilo spolykat vývar v rekordním tempu. K druhé půlce chleba si vyžumral ještě kus domácí paštiky a s děkovným úsměvem se vytratil.
„A koukej mazat rovnou do pelechu, už je dávno po večerce,“ houkl za ním Slavíček.
Neměl důvod neposlechnout.
Doploužil se do chatky a usnul s nakousnutým chlebem v ruce ještě dřív, než jeho hlava dopadla na polštář.
Za šéfkuchaře Slavíčka Budeč vděčí Ebžence.
Teď necháme Bořka trochu schrupnout a příště se zase podíváme, co mezitím dělal Bernard.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Krásná a pohodová kapitolka.
Aplír
Krásná a pohodová kapitolka. :)
díky
Aries
díky
Tak jsem z téhle kapitoly
Killman
Tak jsem z téhle kapitoly dostal hlad :)
:-))
Aries
:-))
A není toho nakousnutého
Aveva
Já myslím, že paštiku sníst
Aries
Já myslím, že paštiku sníst stihnul :-)
No alespoň že tak ;o)
Aveva
Ty jo, taková krásně klidná
Tora
Ty jo, taková krásně klidná kapitola, až jsem z ní taky dostala hlad. Tak copak bude, až se Bořek probere...
Teď zas bude chvíli Bernard
Aries
Teď zas bude chvíli Bernard