Před zimou

Jeden, ten obrovský, se šedou srstí, byl uvězněný na ostrůvku z temné lávy, druhý, skoro černý, nepokojně pobíhal po bílých pláních.
Šedivec kdysi znal muže, co se ho nebál. Šedivec na něj byl hrdý. Pak ho muž zradil. Žádný div, byl to přece bůh.
Šedivec mu ukousl ruku.
Tmavý sledoval ženu, co šla jeho územím a k hrudi si tiskla misku. Všimla si ho a zastavila se. Přiblížil se až k ní. Nebála se. Když k němu natáhla ruku, zavrčel, ale nekousl.
„Váli,“ řekla a on se dal na útěk.
Občas slýchali vytí toho druhého. „Poběžíme, bratříčku.“
„Spolu.“
„Už brzy.“