Práce kvapná...

Slunce osvětlovalo všechny lesy, louky a nádherná, mramorová města Atlantidy.
Její šťastní obyvatelé ještě spali na svých dokonalých lůžkách, ptáčci zpívali, všude panoval božský klid, zkrátka nádhera.
V údolí petrklíčů se srpem (nikoli kladívkem, to je zase jiná pohádka) oháněl Daonensis a vedle něj, u nůše plné čerstvě nasekaných primulek, lenivě postával Saxatilis .
„Ty, Dane.“
„Hm?“
„Pamatuješ ty zemětřesení minulej tejden?“
„Hm.“
„Já jen, že vždycky přišlo, když jsme byli na petrklíčích.“
„Hm.“
Saxatilis domluvil, tímto poznatkem jeho dedukční schopnosti končily. Daonensis se napřáhl, aby odpravil poslední várku květinek.
Sek!
Země se zatřásla.
Takhle to už moc dlouho vydržet nemůže.