Moje články

Samotnou mě někdy překvapuje, jak moc líný jsem člověk. Nepřečetla jsem všechny drabbly a určitě mi spousta perel unikla, přesto bych se ráda podělila o pár kousků, které mě mile překvapily zejména svým nápadem.
Pořadí je zcela náhodné.
Výjimečná doba - Locklear, protože mě přinutil se usmát a protože miluju Sandmana.
Rodinná pohoda od ef77, protože je to ten nejroztomilejší příběh ze Silmarillionu, jaký si vůbec dokážu představit.
Muší cvičení - Gary Stu, protože mám prostě ráda vochcávky.
Stejný strom od Dangerous, který je vzorovou ukázkou toho, jak se dá vypořádat i s takovým tématem, jako je Perpetuum mobile.
Takový malý experiment - Galadion, protože mi dodal takový hezký vítězoslavný pocit.
Hodina lektvarů od Aries, nejlepší to lektvar se vskutku kouzelnými účinky.
Nehrdina - Amaranta, protože mám slabost pro nehrdiny, kteří jsou nám, přiznejme si to, nakonec vlastně nejbližší.
Neštvěte je! od Rebelky. A další drabbly od Rebelky, třeba Stěhování na konci světa, které mě opravdu dojalo. Ale tohle drabble vede. Je úžasně rebel(k)ovské.
Diplomatické škobrtnutí - Kleio, neboť je skvěle, živě napsané a roztomilé.
Labyrint od Julie, protože se naprosto vyžívám ve znevažování hrdinských činů.
Nevím, jestli jsem vybrala to nejlepší, nejsem trpělivý hledač pokladů, ale tato desítka si rozhodně zaslouží být připomenuta.

Protože maturita je v plném proudu a je nezbytně nutné to brát s humorem. A protože z těch drabblat, která jsou mi drahá, jsem nebyla schopná vybrat, kupodivu se mi jich líbí víc.
Na bonusové téma Okno.
Jako černá díra mi mozek pohltí,
maturitní komise mě na prach rozdrtí,
nezapomenu pak na něj do smrti,
na to hrozné okno
Jména architektů se do něj propadnou,
já předvedu jenom tvář svou bezradnou,
budu proklínat tu díru záhadnou,
to příšerné okno
Marně budu pátrat ve své paměti,
o ekonomii nebudu mít ponětí,
tak to dopadá, když mysl zavře ti
to strašlivé okno
Za chvíli na potítku pot mě polije,
zkoušející se zatím kávičky napije
a pak se na mě vrhne jako harpyje,
a nejspíš všichni víte přesně jak mi je,
když mám zrovna okno,
to příšerné okno
strastiplné okno.

Pozn. Co kdyby byl Voldemort žena? A kdyby vytáhl takovýto trumf? Nevím, jak se ta scéna se žádáním o práci odehrála v knížce, za živého boha ji nemůžu najít...
„Nikdy jsme tu neměli tak problémové děvče,“ postěžovala si majitelka sirotčince. Brumbál chápavě přikývl.
„Smím si s ní promluvit o samotě?“
Už tehdy jej Toni Raddleová něčím fascinovala. I jako dvanáctileté děvče v sobě měla nevídanou hrdost a soběstačnost. S každým rokem v Bradavicích ho jen utvrzovala v tom, že je jedinečná.
*
„Vítej zpět, Toni,“ pozdravil Brumbál mladou ženu, aniž by se na ni otočil. „Vím, o co jsi přišla požádat. Rozhodl jsem se ale, že místo učitele obrany proti černé magii svěřím někomu zkušenějšímu.“
„Opravdu?“ řekla něžně a Brumbál slyšel zašustění pláště padajícího k zemi. „Ale Albusi,“ dodala svůdně.

„Smithová Mary, hm, od té už tu něco mám,“ zamumlal Lucien. Svou práci miloval, i když byla náročná. Procházel okolo nadpřirozeně dlouhých dřevěných polic a v duchu si přeříkával názvy všech knih, o kterých lidé kdy snili.
Naprosto originální román o lidské podstatě
Sbírka básní, které dokáží vyjídřit sílu doteku
Pohádky, které dají dětem správný vztah ke světu
Epos o rytíři, který zapomněl, kam jede
Geniální divadelní hra, která navždy změní společnost
Moje autobiografie, až budu strašně slavný
Příběh vesmírného mariňáka, který bude poměrně známý, i když to bude scifi
Verše, jaké ještě nikdy nikdo nenapsal
Román, který určitě dopíšu

Náhrada za téma Červený karafiát, fandom: Paní Dallowayová
Sally si sundala boty a nejprve palcem pohladila nejbližší stébla trávy, než došlápla do ranní rosy. Vlasy měla rozpuštěné na zádech, šaty jen volně přehozené bez spodního prádla. Přešla k záhonu a natrhala ty nejkrásnější květy různých druhů. Za chvíli se bude muset ustrojit, ale předtím ještě ozdobí stůl, dokud tu není nikdo, kdo by jí radil.
Vrátila se do jídelny, kde květiny položila na stůl. Našla dvě velké skleněné mísy a napustila do nich vodu téměř až po okraj. Pak malým nožíkem opatrně odřezala květinám hlavičky, které nechala volně plout po hladině. Jen červený karafiát si zastrčila za ucho.

Les byl s každými pár kroky o něco více hustý a temný. Jeli po tenké pěšince a mlčeli. Tedy, alespoň většina z nich. Marigold si vesele prozpěvoval nějakou přisprostlou písničku.
„Marigolde, pro všechno na světě, zavři zobák,“ okřikl ho zaklínač. Trubadúr kupodivu bez řečí poslechl. Ani on neměl při pohledu na pokroucené stromy chuť na diskuze. Naslouchaly tedy pouze praskání větviček pod kopyty koní, šumění listí vysoko nad hlavou a zlověstným zvukům lesa.
Geraltova kobyla neklidně poskočila při každém hlasitějším zapraskání. Milwa si zkontrolovala zásobu šípů. Co chvíli se nedůvěřivě rozhlédla.
„Ty, Marigolde,“ řekla nakonec, „možná přece jenom radši zpívej.“

Malou ručkou trhal stébla trávy a pokoušel se výt, jak to slyšel u mámy. Začínal matně chápat rozdíl mezi ním a ostatními vlčími štěňaty. S vyjímkou jednoho, který opodál lezl po čtyřech a snažil se nevlastní brášky chytit do zubů za kůži na krku. Nedařilo se mu to, takže ztěžka dosedl na zem a začal natahovat. Ani to ostatní štěňata nedělala.
Když přišel místní pastýř, pokoušeli se na něj vrčet a chňapali po něm prvními ostrými zoubky. Byl zlý na maminku.
Brzy si osvojili lidské zvyky. Snad v nich ale zůstalo něco vlčího, když na sebe vrčeli v základech města.

Pozn. Potřebovala bych víc než 100 slov... Ale už by to chtělo nějaké "hřejivější" téma - tenký led, ledová voda...
Přitáhla jsem si peřinu až pod bradu a skrčila nohy co nejblíž k tělu. Má fantazie pracovala na plné obrátky. Cítila jsem, jak vzduch v pokoji zchládl a noční ďas se pomalu krade k mé posteli.
Má holou lebku potaženou tenounkou papírovou kůží. Místy jí prosvítají kosti z kamene. Pohybuje se velmi tiše na to, jak je velký. V pokřiveném obličeji téměř chybí nos a rty jsou tenounké a modré, zato jeho oči jsou tak velké, tak strašlivé, že jediným pohledem oběť ochromí. Jsou pokryty tenkou vrstvou ledu, o nějž jako by se zevnitř v zoufalém tanci otírali malí hadi.

Pozn. Problém se Sandmanem je v tom, že je tak dokonalý se všemi těmi jemnými odstíny děje a postav, že si nikdy nepamatuju, co přesně se tam stalo....
Nuala si smutně prohlížela nádherně zdobené trůny a houpačky. Sem patřila. Narodila se tady. Kdysi tu bývala šťastná. Stále si to opakovala, ale věřila tomu čím dál tím míň. Myslela na tvrdé dřevěné židle v říši snění, jednoduše řezané, nic nepředstírající.
Představovala si Morfeův trůn, který tisíckrát leštila a doufala, že s ní za odměnu pán promluví. Vzpomínala na bytosti ze snů, oproti zdejším lidem tak upřímné, i když někdy kruté. To, co s nimi prožívala, bylo pravé, ať už ji zrovna rozesmívaly nebo děsily. Byly jako jejich pán.
Nuala poodešla ještě o kousek dál od místa slavnosti. Rozplakala se.

Sledují tě. Malí skřítci v pruhovaných ponožkách a s barevnými čepičkami se schovávají v koutek tvého pokoje a číhají. Vědí o každém tvém pohybu. To abys je nezahlédl.
Jsou všude. Dva se krčí pod křeslem, jeden vykukuje zpoza závěsu a několik jich spokojeně pochrupkává pod postelí. Smějí se pod své malinkaté fousky a čekají na příležitost.
Jakmile se zavřou dveře pokoje, vyrazí. Jeden si sedne u kelímku s pastelkami a ukousává tuhy. Další ti schovává vždycky jednu ponožku z páru. Jsou tak neuvěřitelně rychlí, že než bys stačil otevřít dveře, zvládli by ještě odnést pár důležitých papírů a zase zmizet.

První byla roztomilá, prostě k sežrání.
Druhá byla o něco lepší, ale ne tak nežná. Neužila jsem si to.
Třetí byla tak smutná, že rozesmutnila i mě.
Zato čtvrtá se pořád smála. Až moc. Ráda jsem za ní zavřela dveře.
Páta byla tak neohrabaná, že jsem měla chuť ji poučovat. Ale mělo to jisté kouzlo.
Šestá vypadala slibně, ale jako by vůbec nevěděla, co dělá. Zklamala mě.
A tak to šlo dál. Rok ubíhal den za dnem a mé krásky mi zpestřovaly noci. Často jsem chodila do školy nevyspaná. Ale splnila jsem cíl tohoto roku.
Šedesátá knížka byla prostě úžasná.

Náhrada za téma Nástup, fandom: Harry Potter
„Nástup!“ zařval strojvedoucí spěšného vlaku do Bradavic. Miloval tu mašinku, tu rozkošnou červenou lokomotivu napůl schovanou v páře. Skoro ho ani nemrzelo, že si jej vedle ní nikdo nevšimne. V celých sedmi knihách o něm nebyla jediná zmínka.
„No tak, děcka, rychle do vlaku!“ pobízel rozjařené studenty, když pomáhal vyděšeným prvákům s kufry. Tohle byl jeho nejoblíbenější den v roce. Když se ta nablýskaná kráska jednou ročně naplnila ječícími dětmi a s pravidelným supěním vyrazila krajinou k pohádkovému hradu. On sám ho navštívil jen jednou, když byl ještě malý a mrzelo ho, že na rozdíl od bratra kouzelné schopnosti nezdědil.

I zaposlouchal se Eru do hudby Ainur. Do tónů plných harmonie okořeněných lehce dráždivými disharmonickými tóny. Zaposlouchal se do vlastní vize, do hotového snu darovaného ke spředení svým žákům. Zkoumal pevnost vytvořené sítě. Pozoroval právě vznikající, a přitom dávno hotovou představu světa.
Najednou ucítil, jak pevná látka štěstí praská, jak se nitky snu zamotávají, muchlají, jak se pod tíhou rušivé melodie choulí k sobě. Zvedl ruku, zavládlo ticho. A Eru rozuměl. Viděl svět v jeho celistvé kráse a viděl stín, který se skrývá v koutech, plíží se za světlem a tajně z něj ukusuje.
I daroval zamlženému materiálu snů bytí.

Pozn. Tak tohle je opravdu bjb...
Tohle byla ta nejdivnější hádka v mém životě. Nechápu to. Co jsem udělal? A proč na mě pak zaječela „vidíš?!“, jako bych svým chováním dokázal její pravdu?
Napřed na mě z ničeho nic začala řvát. Asi jsem neudělal něco, co jsem měl.
„Ty jsi naprosto nepoužitelný! Máš jenom ty svoje pitomé teorie, ale v normálním životě jsi nic, úplné nic! A mohl by sis aspoň přestat hrát, když s tebou mluvím?“
„Nehraju si,“ odpověděl jsem v klidu. „Jen ti ukazuji, že nejsem nic. Svým prstem dodávám energii tomuto kyvadlu. Kdybych byl nic, viděla bys před sebou jediné existující perpetuum mobile.“

Jako černá díra mi mozek pohltí,
maturitní komise mě na prach rozdrtí,
nezapomenu pak na něj do smrti,
na to hrozné okno
Jména architektů se do něj propadnou,
já předvedu jenom tvář svou bezradnou,
budu proklínat tu díru záhadnou,
to příšerné okno
Marně budu pátrat ve své paměti,
o ekonomii nebudu mít ponětí,
tak to dopadá, když mysl zavře ti
to strašlivé okno
Za chvíli na potítku pot mě polije,
zkoušející se zatím kávičky napije
a pak se na mě vrhne jako harpyje,
a nejspíš všichni víte přesně jak mi je,
když mám zrovna okno,
to příšerné okno
strastiplné okno.

Pozn. Doufám, že už s tím někdo nepřišel přede mnou.
Ačkoli se tomu dnes dá těžko věřit, Bibli napsal Bůh sám. Aspoň část určitě. Seděl u svého psacího stolu a strašně si vymýšlel.
„Cože? Ty žes stvořil člověka?“ podivil se anděl světlonoš. „A Evu z Adamova žebra? Na to ti nikdo neskočí.“
Bůh neodpovídal. Psal dál. Světlonoš přemýšlel.
„A to jako podle tebe ti dva zalidnili celou planetu? No ty jsi fakt mistr příbuzenské plemenitby.“
I tentokrát Bůh mlčel.
„Na druhou stranu by to leccos vysvětlovalo. Všiml sis, jak jsou lidé degenerovaní?“
„Říká ti něco slovo mýtus?“ řekl Bůh a připsal pasáž o padlých andělích. Vlastně se mu docela hodila.

Pozn. Dalo mi to zabrat. Ale to téma k aliteraci přímo vybízelo. Snad jsem první :-)
Přes palouk pospíchala půvabná plavovláska. Po pár poskocích pozdržela poklus. Prsa plynule pnula plátěnou polokošili, podpadky propadaly pod pokrývku plevelu. Působila poměrně pomateně.
Prostřela pokrývku přes plevel. Přidřepla. Promýšlela první pomilování. Příští právník Petr po podarování plavovlásky petrklíčem, prý posledním přeživším po plýskanici, prosil plavovlásku pomilování přislíbit. Po půldenním přemlouvání přislíbila, přestože pociťovala pokoru před papínkem.
Poposedla. Prstem pohladila petrklíč. Pochybovala. Pravda, petrklíče po plýskající pozdechaly, pociťovala poctu po podarování posledním přeživším. Přesto propadala panice. Před pár podzimy Petrem pohrdala.
Prohlédla prsa pnoucí polokošili. Povzdychla. Právník pitomý. Proboha, proč podaroval plavovlásku petrklíčem, přestože posledním? Copak neví, že nejradši má sedmikrásky?

Ostatní si nejspíš stejně vždycky mysleli, že je neschopný zbabělec. Čaroděj na houby, jak dokázal, když rozsekl led. Měl je u toho nechat. Ale teď... Škemral. Žadonil o život jako ta nejprimitivnější vesničanka. S velkou námahou protlačoval přes drkotající zuby slovo „pomoc“ stále dokola. Podcenili ji, všichni. Ale kdo by nepodceňoval malou holku? Teď kolem nich tančila své vražedné piruety, zatímco on se z posledních sil držel okraje ledu. Když se nad ním zastavila, cítil, jak mu v žilách tuhne krev. Nebyl si tak úplně jistý, jestli mrazem nebo strachy. Když mu ale o chvilku později usekla prsty, ještě tekla.

Pozn. Chcete pevné boky, máte je mít. Jaké téma...
Venku bylo zrovna poledne a v červí říši se odpočívalo.
„Co to máš? Snad ses nám najednou nedal na čtení? Nemáš nic lepšího na práci?“
„Náhodou, čtu odbornou literaturu. Jmenuje se to Zdechlina. Napsal to nějakej Bodlér. Ale je to na hovno, žádné tipy, jenom samé romantické žvásty.“
„Ukaž to. No fakt. Rozežrat, to je jasný, ale pořádné rady žádné.“
„A to nám ta kočka posledně dala fakt zabrat. Měla pěkně pevné boky. Napřed jsem vůbec nevěděl, jak na ně.“
„Jo, ta byla hrozná. Žádný tuk, maso jak sušené.“
„Zahoď ten papír. Radši dones nějaký návod, jak na pevné boky.“

Sám vlastně nevěděl, proč s tím začal. Asi prostě z nudy. Nebo ze zvědavosti, jestli ještě někoho vůbec zajímá, co vyvádí ve skutečnosti, nebo si novináři vystačí s vymýšlením.
Každopádně si jednou po obědě koupil bulvár, našel svou fotku a zjistil, že byl spatřen opilý v nočním klubu. Co se dalo dělat, oblékl si koženou bundu, mávl na taxíka a šel se opít do nočního klubu. Brzy na to byl prý spatřen se dvěma velmi mladými slečnami, které si odváděl k sobě do bytu. Tento úkol mu dal zabrat o trochu víc. Horší ale bylo, když údajně sbalil jednu topmodelku.

„Pozdravuj babičku!“ zavolala ještě maminka ze dveří za Karkulkou.
„Jasně, mami,“ zabručela Karkulka. „To víš, že jo.“
Pohupovala košíčkem a spěchala do lesa. Ovšem za trochu jiným účelem. Sotva ji schovaly první stromy, sundala si ten pitomý červený čepeček, strhla si pláštěnku a trochu si uhladila černou minisukni. Pak vytáhla z košíčku kapesní zrcátko, tužku na oči a řasenku a začala s přípravami. Nakonec si nanesla na rty rudou rtěnku, vzala flašku vodky a košíček i se zbytkem obsahu, pláštěnkou a čepečkem schovala ve křoví.
„Dělej, už hraje předkapela,“ ozvalo se za ní.
„Už jdu, vole,“ odpověděla a zapálila si.

Kdyby se za ta léta našel někdo, kdo pochopil Skvělá a přesná proroctví Agnes Magorésové, nikdo by se blížícím se koncem světa nijak zvlášť netrápil. Zejména proto, že by všem došla ta záhadná skutečnost, že strana dobra vlastně nechce, aby zvítězila strana dobra, a že strana zla ani nějak netouží po tom dobro vymýtit.
Stručně řečeno, stojí to tu sice za hovno, ale ve skutečnosti je to strašně fajn. Vítězství věčného utrpení nebo hůř, věčné nudy, by bylo katastrofální. Proto když konečně byly ty dramatické události s Antikristem za nimi, Azirafal s úlevou prohlásil: „Gloria in excelsis...“
„Adam,“ doplnil Crowley.

pozn. Nemá to sto slov a jedno drabble už tu mám, ale napadlo mě to a nemůžu se nepodělit... Takže nesoutěžní.
Byl jeden rytíř, škoda mluvit,
statečné skutky nekonal,
drzý byl, že si toho všiml
dokonce samotný pan král
A protože byl tuze přísný,
drsný jak od chleba kůrky,
nechal mu vytetovat nápis
rovnou doprostřed půlky
Nikdo netuší, co je tam psáno,
nikdo ho nikdy neviděl,
jedno však jisté je a stojí psáno
v každém z hrdinských děl:
Totiž že za chování své drzé
nezbylo mu než při čůrání
schovávat zadek v mlze
nebo ho zakrývat dlaní

„Mamí, proč nejdou prdy vidět?“ ozvalo se mamince za zády, když zrovna míchala čočkovou polévku.
„Nevím, zlatíčko,“ zkusila to. Tušila ale, že tak snadné to nebude.
„Ale já to chci vědět!“ postavil si malý ďáblík hlavu.
„Asi aby se lidé nestyděli,“ napadlo ji.
„Hm. A když je hodně zima, jdou prdy vidět?“
Maminka se rozesmála. Nevěděla, co mu odpovědět.
„Nesměj se! Když v zimě dýcháš, jde to vidět. Jdou teda vidět i prdy? Třeba za polárním kruhem?“ nedal se zvědavec jen tak odbýt.
„To víš že jo. Ještě že tam nejsme. Po téhle čočkovce bysme měli celý zadek v mlze.“

„Rone?“ řekla Hermiona, která seděla v křesle skloněná nad knížkou.
Její milý zvedl hlavu od kouzelnických šachů, které právě s Harrym hráli. Harry byl docela rád, že jeho Hermiona neoslovila, neměl nejmenší chuť vyslechnout si další nesmírně zajímavou informaci z nějaké nesmírně poučné knihy, kterou by si určitě měli oba přečíst. Raději se dál soustředil na šachy a nevnímal.
„Představ si, že v některých zemích,“ chtěla pokračovat Hermiona, ale Ron jí skočil do řeči:
„Hermiono, teď nemám čas, řekneš mi to potom.“
Hermiona se ale nedala odbýt: „Představ si, že v některých zemích na Velikonoce mladíci chodí od domu k domu a mrskají děvčata spletenými proutky. Prý aby neuschly. A ony jim za to ještě dávají vajíčka! To je zvláštní...“
Ron mlčel a tvářil se otráveně, ale v hlavě se mu zrodil plán. Velikonoce byly už za necelé dva týdny.
*
„Hermiono, zbláznila ses? Co to děláš?“ zaječel Ron.
Hermiona vítězoslavně zvedla odhozenou pomlázku. Sice to nebylo striktně podle tradice, ať už jakékoli, ale co se dá dělat. Ron si přece také zaslouží zajistit, aby v příštím roce neuschnul. A také si mohl předem uvědomit, že ledová voda nepřichází jen z nebe a z kýblu. Hermiona si otřela hůlku o hábit.