Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Michael bezvýsledně zalomcovala klikou knihkupectví.
Nebyla tu od chvíle, kdy se ten - fuj -, arcizrádce Gabriel doslova vypařil s jistou bzučící bestií.
Rok poté tu stála znovu - vrchní archanděl verze 2.0 v trapu, o jeho krajně nevhodných stycích s bytostí temnot ani netřeba diskutovat.
Začínalo to být únavné.
„Není tady,“ ozval se za ní povědomý hlas, „nikdo z nich. Mám to tu v merku už pár dní.“
„Vévoda pekel Shax,“ odtušila jen s lehkým překvapením, jakmile se otočila čelem do ulice.
„Archanděl Michael,“ opáčila žena v červeném téměř identickým tónem.
Vypadaly jako dvě poloviny zrcadlového obrazu, s aplikovaným efektem inverze.
NESOUTĚŽNÍ, neb autorka měla spánkovou krizi, let z Madridu přes Santiago na Mataveri (rozkošně maličké a současně nejodlehlejší letiště na světě) zřejmě zpoždění, a všichni zúčastnění se svorně shodli, že body a armagedon se pro jednou nezblázní.
Naši dva hrdinové si toho beztak měli mimo záběr hodně co říct, názvu předcházejícího dílu navzdory (Neříkej to).
„CRAWLY!“
Mílovými kroky k nim mířil usměvavý třicátník s opálenou tváří.
„To je skutečně… ?“ zamumlal Azirafal.
„Nový nejvyšší archanděl!“ odtušil okamžik a pár kroků na to Ješua, král židovský, Spasitel tohoto světa.
„Jo, on - jasně… A Muriel, vyslanec Nebe na Zemi,“ osvětloval přítomným prapůvodní pokušitel, „... okamžíček. Vy dva - se neznáte? Nikdy jste se nepotkali? Poslední rok…?
„Popravdě, někdy se s Ním nesetkají celé měsíce.“
„Kdo by taky neustále konverzoval o počasí, že? … Vypadáš jinak, ne-příteli! Vídal jsem to shora, nicméně…“ Ješua rozhodil rukama.
„Lidský tělo je jak pracovní boty. Vklouzneš do něj, pak zase ven a jednou za čas upgraduješ…“
Pokud vám není zcela jasná minulost démona a Syna Božího, zamiřte ke scéně z Velikonoc roku 33 n. l. (a povšimněte si i specifik Crawlyho-pardon, Crowleyho oděvu) nebo rovnou běžte k původnímu zdroji (ano, na tuhle stránku teď chodím často, díky, že se ptáš).
Nevím, kdo z nás je víc na prášky z toho, že těch slov zkrátka není a nemůže být víc – jestli já, nebo hlavní protagonisté.
Azirafal se cítil jako Jonáš v břiše velryby.
Prchal před pokyny Božího Hlasu zvěstovat lidem den Posledního soudu? Jistě. To nebyl ten důvod.
Myslel to doslova. Hala madridského letiště připomínala trup obřího kytovce.
Podřimující anděl vedle něj v dlaních ochranitelsky svíral háčkovanou zeměkouli.
Nadechl se.
Znovu.
Věděl, kdo musí začít ten rozhovor.
„Crowley, já…“
Temná silueta za Murieliným ramenem se napjala.
„Mrzí mě to. Myslel jsem, že… pro tebe – chci to, co si zasloužíš. Jenže, možná… Jen jsem se bál. Být znovu na všechno sám a – – – Věděls, že srdce je párový orgán? Ne biologicky, ovšem, je to spíš…“
. . .
„… neříkej nevýslovné.“
Název bezostyčně ukraden z písně Roberta (ehm?) Křesťana.
Kdekoli na světě by těch tři sta metrů bývalo úsekem častých nehod.
Rozhodně v místech s obvyklou hustotou silničního provozu.
Byly tu vlajky. Desítky černých vlajek zabodaných do země podél oploceného pozemku.
Nápisy. Burcující, sprejem nastříkané na deskách z vlnitého, pozvolna rezivějícího plechu.
A symboly - zbraně, tanky, lebky, svastiky s rameny doleva.
V hlavním městě ostrova Rapa Nui, známějším pod názvem Velikonoční, však převažují prašné cesty. Když už jsou z asfaltu, množství výmolů donutí řidiče zpomalit.
Ješua se zastaví na křižovatce.
S mořem za zády a pohledem upřeným na výjev zachmuřeně uvažuje, že je to místo jako stvořené pro armagedon.
Myslím, že máte spoustu otázek. Ještě než se nadechnete, podívejte se sem.
Polovinu z ní za mě nečekaně napsal můj drahý muž, čímž se tato série stává doslova kolaborací nebeských a pekelných sil (já jsem ta pekelná, samosebou).
ŘÍJEN 1815, BISKUPSTVÍ DIGNE, FRANCIE
„Zase olověný balonek, co?“ Bytost ve tvaru ženy, s tmavými šaty a černými brýlemi na očích, kývla bradou k budově staré tiskárny.
Tam stála kamenná lavice a na ní, vyčerpán únavou a bez veškeré naděje, ležel muž.
Propuštěnec, jemuž město pro žlutý cár papíru ukázalo svou nejhorší tvář.
„Běž tam!“ pobídla druhou, na pohled počestnou dámu, která právě vyšla ze dveří blízkého kostela.
„Já?!“
„Jistě,“ řekla madam Antonia c'Rowley, strčila ji do ramene a zmizela ve stínu.
Markýza de Az'Rafael klopýtla vpřed. Muž na lavici zvedl hlavu. Nebylo úniku.
„Noo, eee… Co zde děláte, příteli?“
Jak to bylo dál si můžete připomenout díky Městské knihovně v Praze přímo zde, konkrétně na stranách 88-89.
Pokud vám uniklo poslední regulérní pokračování Nevýslovného běhu na dlouhou trať, pojďte se mnou Vzhůru k výškám.
Do světa Bídníků jsem na popud Ryi a Ady nakonec zamířila ještě jednou, do jistého okamžiku pod hvězdami - Sous Les Étoiles, francouzsky řečeno.
Pokud jste, stejně jako já, občasnými přiznivci českého guilty-pleasure bípapu, mám pro vás dnes hned dvojitýsoundtrack.
„Pane Azirafale, jak vlastně víme, kam… ?“
„Pane Azirafale? Je to dostačující označení...? Neměli jsme nakonec letět první třídou? Víš, Muriel, vhodnou tady pro jeho královskou… archandělskost?“
„... ve skutečnosti, Muriel, je to docela jednoduchý jinotaj. ‚Budiž jsem vzat na paškál‘ - tak to tam stálo, že? Paškál je velikonoční svíce. A ‚pod svícnem je největší tma‘ – odvěké lidské přísloví. Znám jediné místo na světě, kde může být.“
Přikývla.
Zabořila se do sedadla. Z batůžku, kontrolám navzdory, vytáhla kovový háček s klubíčkem příze a počala dokončovati zpola hotový míček modrozelené barvy.
Zachránit svět? Ovšem.
Zachránit tyhle dva?
To byla kapitola sama pro sebe…
Slyšela hlasy. Asi pět průrazných nadpozemských hlasů.
Přely se.
Ovšem, co bylo pět proti těm stovkám a tisícům, které se rozčinčely, jakmile pootevřela Své Vědomí směrem k Zemi? Jenže ty andělské, vycházející z úst Jejích nejstarších dětí, byly vždy o něco intenzivnější.
„Spasitel zmizel. Tvůj takzvaný nejvyšší archanděl vzal čáru dva týdny po něm. Dalších sedm dní, na Zemi sněží, není na co čekat!“ Michael právě propalovala Metatrona zuřivým pohledem. Prvorozená dcera se syndromem vzorné školačky, která se vymkla kontrole.
„Dosud nenastal správný čas. Nech to na něm.“
Neochvějný klid Božího Hlasu neměl kýžený efekt.
Vzorná školačka popadla Kliku Stvoření.
Videohovor běžel bez zádrhelu už celých pět minut. Zázrak.
O to spíš, že platforma musela ustát spojení dvou protikladně nabitých entit biblických rozměrů.
„Jen jsi s nimi hovořil, že? S Jezdci, s Nebem a Peklem, tvým ot-“
„On není můj otec.“
Ješua na druhé straně obrazovky potřásl hlavou. Chápal, ale byl v odlišné situaci. Dva tisíce let člověk nesmaže mávnutím proutku.
„Dospěláci,“ zahučel Adam. Bůh, Satan, rodiče, pan Tyler ze sousedské hlídky, babičky v autobuse - šmahem je všechny shrábl na jednu hromadu. „Když už si jednou pořizovali děti, mohli by si teď zjistit něco o moderní respektující výchově jednadvacátýho století.“
Jasmínové loubí znělo jako půvabně přiléhavý název příbytku anglické čarodějnice. Hrnec vroucí tekutiny na plotně tu pak jistě musel tvořit základ jakéhosi kouzelného lektvaru.
Anatéma Pulsiferová, dříve Novotriková, nebyla čarodějnice, nýbrž okultistka. Narodila se v Americe, a navzdory všeobecnému přesvědčení vařila čaj.
Sáhla do sklenice pro lístky šalvěje. Vhodila je do vody.
Synchronně zakroužily po hladině, nečež zmizely ve změti bublinek a páry.
Záhy se domem rozlehl polekaný ženský výkřik.
Newt vrazil do dveří a spatřil svou manželku, nehybně zírajíc do hlubin kouřícího kastrolu.
Tam plavalo vrásčité, vzdor vlhkému prostředí docela vysušené a zcela jednoznačně LIDSKÉ ucho.
Skepticky povytáhl obočí.
Jestli si teď stejně jako manželé Pulsiferovi říkáte, co se to sakra děje, připomeňte si jeden Invazivní druh v Patagonské poušti. Třeba to bude o ždibec jasnější.
„Tak tedy,“ nadechla se Muriel a důrazně cvakla propiskou, „skořápka číslo jedna: Země – zdobená po lidském způsobu, se zřejmou identifikací pisatele. Číslo dvě: Nebe – přírodní, bez dekoru. Uvnitř vzkaz: Budiž jsem vzat na pašká–.“
Lusknutí prstů. Zvuk přibouchávajícího se okna.
„Pane Crowley, kdybyste přestal s tím vyhazováním knih o botanice…“ Pohlédla na démona ve zdánlivě ležérní pozici za polstrovaným opěradlem.
„Jsou nám už k ničemu, ne? Zas je tu konec světa. Za pár dní bude fuk, jestli víš, jak správně zastřihnout rododendron.“
„Nicméně…“
„Říká se tomu copingová strategie. Mechanismus zvládání. S dovolením si jej ponechám.“
Azirafal zabořil hlavu do dlaní.
A kdo jsem, abych vám odepřela dnešní, naprosto logický soundtrack?
Naprázdno otevřel ústa. Ruce ve snaze o gestikulaci zamrzly v prostoru.
„Já – tedy…“ Prsty se ladným, vějířovitým pohybem stočily v pěst, paže poklesly podél těla.
V zátylku ucítil tlumené dunění, jako by mu do uší proudila extrémně hlasitá záplava bípapu.
„… potřebuješ snad nápovědu, nejvyšší archanděli?“ Z Crowleyho slov odkapával jed. Poprvé po mnoha tisíciletích slyšel Azirafal ten úlisný hlas nejstaršího pokušitele.
Jako by byli zpátky na zdi Edenu. Dva zástupci znepřátelených stran.
Jen v démonově úšklebku dnes nezbyla ani stopa po dobrosrdečnosti.
„Neobtěžuj se,“ vyhrkl bezděky. Mysl se přidržela povědomého scénáře. Okamžitě zalitoval.
Bělmo nevěřícně vytřeštěných hadích očí pohltila žluť.
Moje mysl, snad s vědomím toho, jak zásadní tato scéna je, vytvořila hned tři paralelní varianty, každou s odlišným využitím kýženého slova „nápověda“. Otázka tedy zní - měli byste i o ty dvě další, nevyužité, mimo soutěž zájem?
Historická minisoda č. 3. Předchozí najdete V zahradě a mezi Těžkými začátky. Případě zcela nezávisle na čase a prostoru probíhá ta úplně Nejvyšší hra.
Oprava tématu č. 11 - Na pěst.
BLÍZKO EDENU, cca 3 961 př. n. l.
Anděl ve stínu fíkovníku nervózně přecházel sem a tam.
Měl dilema. Opět.
Černý had vysoko ve větvích se zavrtěl a vzal na sebe podobu člověka.
„Co tě žere?“
Ex-strážce východní brány polekaně nadskočil.
„Ach, to jsi ty!“ odtušil nato s úlevou v hlase. „To jejich prvorozený, Kain. Je zkrátka tak… na pěst?” Nevěřícně pohlédl na svou dlaň a zkoumavě ji otočil nahoru a dolů. Odkud přišla ta slova?
Démon se štěkavě rozesmál.
„Měl by ON zdědit plamenný meč? Říkal jsem si, že teď... Už mají vlastní zázemí! Snad bych mohl…“
Crawley rezolutně zavrtěl hlavou.
„Co se dá, to se nevrací.“
Motiv s "druhým dilematem plamenného meče" není můj. Doslova jsem ho převzala z jiné, velmi zdařilé a půvabně ilustrované povídky Guardian Angel & Imaginary Friend.
Vypouklé tlačítko v dekoru modré planety se rozsvítilo. Země. Dveře se otevírají.
Prudce vyrazil z výtahu a zmatečně se rozhlédl.
Roh Whickber Street s knihkupectvím vypadal až překvapivě beze změny. Lidé v povzdálí bezstarostně posedávali na zahrádce Nininy kavárny.
Nadechl se.
Znovu pohledem přelétl prostor kolem, to když zapracovaly jeho letité reflexy pro přecházení ulice v centru Londýna.
Bylo to zvláštní, mířit do vlastního obchodu poprvé jako návštěvník zvenčí. Pomyslet, že zvonek nade dveřmi právě oznamuje jeho příchod novému domácímu.
„JE ZA-“
Zpoza regálu se vyhoupla tmavá postava.
Udělal krok zpět.
Štěrbinovité zorničky ho propalovaly jako to nejčervivější otrávené jablko.
Ačkoli jsem v rámci bonusů slibovala výhradě historické minisody, ta dnešní - v
určitém ohledu možná spíš "maxisoda" - se odehrává mimo veškerý čas a prostor. O dějinné okamžiky však také nepřijdete, stačí nakouknout sem.
Teoreticky navazuje na Invazivní druh, anebo kterýkoli jiný díl mého Nevýslovného běhu na dlouhou trať.
Slov je tu shodou okolností a jen minimálním úsilím z mojí strany přesně 50 - ONA jich totiž víc nepotřebuje :-).
. . .
Zabralo to safra víc času, než jsem doufala. Cesta vlakem z Plzně do Hradce vystačila sotva na úpravu tohohle, kdepak dnešní dva drabbly, regulérní a bonusový. Prý si to mám nechat na pozdní večer :-D.
Dobrá znamení naznačují události, jež se odehrají v posledních jedenácti letech lidské existence.
Ta věta je vám povědomá, že? Už jste ji slyšeli. Možná četli.
Nejspíš vás napadá: „Hej, tohle je pasé! Skončilo to. Už žádnej blbej armagedon!“
Musím vás zklamat.
Jistě, první pokus byl uzavřen kontumační remízou.
Jsem si však jistá, že všechny ty úžasné úkazy nezapočaly úderem půlnoci s narozením Antikrista. Kdepak. Dávaly si načas. Pořád si dávají.
Uprostřed Patagonské poušti stojí strom. Vypadá čile a k světu, na dohled přitom pražádná oáza.
Je to kaučukovník, tisíce mil od místa přirozeného výskytu.
Nevzrušeně produkuje své zásoby přírodního latexu...
Nebyl si jistý, kdy se to všechno tak zvrtlo.
Tedy, samosebou, našel by mnoho takových momentů: Eva ochutnávající jablko. On vzdávající se plamenného meče. Lež pro záchranu Jobových dětí. Ujednání. Všechna ta století, zažehnaný konec světa, poslední rozhovor s Crowleym. Věci se kazily neustále, jedna za druhou, občas naráz. Jistě.
Nevěděl, kdy se to pokazilo konkrétně dnes.
V jednu chvíli rozmlouval s Muriel, fascinovaný její aklimatizací na lidské způsoby, stejně jako neartikulovanými výrazy, které mohla pochytit od jediné entity ve vesmíru.
V tu druhou před ním stál Metatron. „Pantokrator je na Zemi. Už to začalo.“
Stiskl tlačítko pro přivolání výtahu.
Silně nepovinný soundtrack, který sice vysvětlí název drabblu, ale nesmíte ho brát příšliš doslovně. Každopádně mi hrál v uších při psaní.
„Aggh!“ Tlumený zvuk rozhořčení, ozývající se zpoza dveří jeho kanceláře, přiměl Azirafala se zarazit. „… prostě – na pěst!“
Zíral.
„Muriel!“ vyhrkl vzápětí. Vkročil do místnosti. Nevěděl, jestli se právě pokusil o kárání anebo vyjádření obdivu. Drobný tmavovlasý anděl na něj vykulil oči.
„Ach, to - promiňte! Moc se omlouvám!“ Spráskla rukama a při tom roztržitém pohybu zavadila o předmět na stole. „Já… pane Fe-. Totiž, nejvyšší archanděli!“
„Azirafale,“ zamumlal.
„Azirafale. Tedy - nemyslela jsem… Lidé takové věci říkají, ale nemyslí to doslova… Archanděl Michael sem vtrhl, zatímco jste byl pryč. Vyzvídal, co tady dělám. Málem uviděl i…“ Kývla bradou k pozůstatkům malované kraslice.
„Zlaté harfy, přesunuty do depozitáře, tři tisíce kusů. Palmové ratolesti, tisíc kusů. Plamenný meč, vyřazen z evidence po uzavření Rajské zahrady, jedenkrát…“
Azirafal se kousl do rtu. Byl to jeho nápad.
Inventarizace byla uklidňující záležitost. Když byl ve stresu, inventarizoval.
Připravovalo-li Nebe další pokus o armagedon, mělo mít přehled o svém vybavení.
„Trubky polní, sedmkrát…,“ pokračoval anděl desátého řádu a odškrtával položky seznamu.
„Klika Stvoření, jedenkrát.”
Zvedl zrak. Spatřil nástroj známého tvaru.
Ach, bylo to logické. Klika Stvoření, Klika Zániku.
Zlatá klika.
Přimhouřil oči. To nepasovalo.
Pamatoval si chromovanou ocel a stopy koroze.
Ledaže… Crowley.
V ústech zadusil úlevné vydechnutí.
Seděl na kamenitém břehu poblíž přístaviště. Mořský příboj mu omýval chodidla.
Z blízkého svahu sem zvolna doléhal rozhovor dvojice turistů. Postávali u jedné z proslulých kamenných hlav.
„Zlato, pojď do záběru! A usmívej se, přirozeně! Followeři milují přirozenost!“
„Mami…“
„Dáš mámě pusu? Ale jdi, nestyď se! Takhle, vidíš? Krásná kompozice…“
„Proč nedáš pusu tý soše? Stopro by to ocenila. Followeři taky.“
Chvíli to poslouchal. Bylo v tom něco blízce nepopsatelného.
„… pořád budeš moje miminko!“
„Proboha, mami!“ zaúpěl znovu ten nebohý teenager. Matka jako by neslyšela.
Pak iPhone Harriet Dowlingové vyletěl do vzduchu, udělal sérii kotrmelců a jedno velké důrazné žbluňk.
Slíbené rozšíření rozhovoru z nedělní historické minisody Těžké začátky. Pánové si v něm bez mého úmyslu rozehráli jistou partii, která se nejspíš nutně promítne i do dalšího dění v sérii.
Je to double drabble, tak snad mě ve jménu starověkých zvyklostí neukamenujete :-).
„Crowley?“ vyhrkl překvapeně. Pak se zamračil. Na démona, na rudý šál pod jeho zbrojí, na okovaný opasek i meč u něj zavěšený.
„Už to tak bude,“ přisvědčil pekelník. Luskl prsty. Vojáci po jeho boku na sebe pohlédli a jako rozkazem současně, tiše vykročili pryč od nadsmyslné dvojice.
„Tak tímhle teď trávíš čas? Pomáháš jim v tom šíleném honu na následovníky Božího Syna? Nestačí peklu zástupy hříšníků, které za tím vším stojí? Musíte přispět svou troškou do mlýna, že?“ Myslel si – po Jobovi a všem –, že už ho zná. Byl i to jenom další střípek skládačky: Jsem démon, lhal jsem?
Žlutými zorničkami problesklo pobavení.
„Proč tak zostra, anděli? Můžeme jich mít dvakrát tolik! Co když je zachráním od poctivý mučednický smrti? Od přímý vstupenky nahoru jakbysmet! Dvě mouchy jednou ranou! Peklo si čvachtá. Jenom ať prožijou dlooouhej život plnej morálních zaškobrtnutí.“
„To všechno jsou čestní a pokorní křesťané, Crowley!” ohradil se Azirafal popuzeně.
„Jsou to lidé, anděli,“ hlesl trpělivě a rozhlédl se. Via Ardeatina v tomto úseku a čase zela prázdnotou. Vojáci zmizeli z dohledu.
„Tak či onak,“ zamumlal polohlasem, „žádné pokorné křesťany jsem s hlídkou nenašel-”
„Ani nenajdeš!“ štěkl Azirafal a vystartoval pryč.
„Odpouštím ti,“ odtušil démon se shovívavým pousmáním.
Regulérní pokračování série nese název Člověk míní, což moje dnešní pocity z psaní vystihuje naprosto dokonale.
PS: Vůbec jsem to nepsala s myšlenkou na jakékoli z témat. Některé náhody jsou prostě nevýslovné...
Dobře.
Takže na počátku… bylo vejce.
Nebo slepice?
A proč zase mluvíme o vajíčkách? Neříkala snad, že…
Inu, říkala. Krátce tomu i skutečně věřila. Cesty boží jsou však… ne nutně nevyzpytatelné.
Jsou nevýslovné.
Nakonec autorka souhlasila, že by bylo skutečně hloupé ochudit vás, milí čtenáři, o obsah nitra té unikátní skořápky, kterou démon Crowley před dvěma dny donesl do jistého knihkupectví. „Buď pozdraven, nejdražší ne-příteli. Se vzpomínkou na dávné chvíle společně prožité, žádám tě nyní o součinnost…,” předčítala znovu Muriel ze staré hebrejštiny vinoucí se v složitých kličkách po střípcích vápenitého povrchu.
„To napsal – ON?“ vydechla.
„Žádný jiný, obávám se.“
Začínám se cítit poněkud rouhačsky...
Co se týká porušeného slibu o konci vaječné tématiky, neodpustím si ocitovat Neila Gaimana: „Jsem spisovatel - lhal jsem.“
Úvodní stránka Facebooku Adama Younga vypadala jako úvodní facebookové stránky většiny sedmnáctiletých kluků světa. Pokud dotyční kluci tuhle platformu stále používali.
Antikrist nebo ne, algoritmus měl jasno.
Adam bezmyšlenkovitě scrolloval – obrázek kokršpaněla z pejskařské skupiny, fotky z rodinné oslavy zdánlivě cizích lidí. Reels všeho druhu. Pozvánka na akci Spolku přátel Tadfieldu. Mezi tím záplava toho seriálu, co mu v týdnu doporučovala Pepřenka a už stačil ovládnout jeho feed. Nebylo divu, že tahle síť zvolna mizela v propadlišti dějin.
V horním rohu zasvítila notifikace. Najel prstem na ikonku, která však odmítla zareagovat.
Zatřepal telefonem.
- - - - - - - - - - - Ješua David vám odeslal(a) žádost o přátelství.
Jde o druhou historickou minisodu, první najdete zde. Ostatně i v seriálu je občas kupili hezky za sebou!
ŘÍM, 303 n. l.
Zástup se pohyboval stísněným prostorem podzemní chodby. Bylo tu místa stejně jako vzduchu – kdyby bylo Azirafalovo tělo závislé na dýchání, brzy by se mu udělalo mdlo.
Do zorného pole se mu dostal kámen jedné z pohřebních tumb, zdobený rytinou ryb a rameny pomyslné kotvy.
Naděje. Jak moc ji ti lidé potřebovali!
Neuvědomil si, že zastavil, dokud ho čísi dlaň vlídně nepostrčila kupředu.
Zpátky na povrchu bylo potřeba pozemek opouštět jednotlivě, obezřetnostně.
Sám nakonec udělal sotva pár kroků, když mu cestu zastoupilo několik římských vojáků.
Ustrnul.
Muž v jejich čele si posunul přilbu z očí.
„Nazdar, anděli.“
Bylo to poprvé, co jsem poznala skutečně pokušení dopsat k tomuto drabbleti přímé pokračování jejich rozhovoru. A udělala jsem to, tak spatřily světlo ... a ještě těžší konce.
Tady je každopádně výjev, který anděl viděl v Domiciliných katakombách. Už při zadání tématu jsem si se smíchem říkala: "Víc křesťanský symbol vybrat nemohli!" Pravdou je, že ho používali hlavně ti nejstarší křesťané, v dobách pronásledování, takže jsem to nakonec musela zakcentovat.
Regulérní pokračování "Nevýslovného běhu na dlouhou trať" už je na světě taky, jmenuje se Double power.
Vítejte u první historické minisody! Vězte, že flashbacky z minulosti můžete od teď očekávat u každého mnou zpracovávaného bonusu (inu ano, možná dnes přibude ještě jeden další...).
PS: Velikonoční vajíčka dnes definitivně naposled, slibuji :-D.
KENSINGTONSKÝ PALÁC, 7. DUBNA 1833
Crowley promnul mezi prsty bílé okvětní listy keře muchovníku. Vypadaly k světu – podzimní prořízka se zjevně zdařila. Funkce zahradníka jistě nepatřila k rolím, jaké během svého dlouhého působení na Zemi obvykle vyhledával. Trestuhodně nedémonické, rozumíte.
Šance vetřít se blízko následnice britského trůnu však byla lákavá. Znáte snad lepšího kandidáta, než hada z Rajské zahrady?
Klesl pohledem ke kořenům. K jeho překvapení tam leželo pestrobarevně zdobené vejce na mechové podušce.
Zvedl nález.
„HEJ!“ Zdánlivě odnikud zjevivší se princezna Viktorie ho propalovala pohledem.
Jako by se právě doslova zmocnil prázdného božího hrobu, ne téhle divnopohanské symbolické připomínky.
Protože jsem do sta slov zkrátka nemohla napěchovat všechny ty zajímavé věci ohledně mládí královny Viktorie a původu velikonočních zvyklostí, mám tu pro vás v případě zájmu dnes několik odkazů:
Podívejte se, jak kouzelně vypadaly zahrady Kensingtonského paláce s pasoucími se ovcemi v 19. století (náš zahradník-podvodník je jistě miloval).
Dne 7. dubna 1833 se minimálně jedna z postav skutečně věnovala výše popsané činnosti, jak si můžete sami ověřit. A vůbec si počíst o historii a významu tradice hledání velikonočních vajíček!
A když už jsme u toho, máme i obraz princezny Viktorie přesně z toho roku. To tenhle anděl propaloval Crowleyho svým hrozivým pohledem!
Mimochodem, zajímalo by mě, jak by povídka dopadla v bodování, pokud by se mi ji podařilo dokončit v původním termínu. Je tam dívka a současně budoucí královna. Je tam i ďábel, současně had (jak sám zmiňuje, ale nepředvádí). Čtyři postavy ve dvou lidech? Hm? A motiv podvodníka tam nakonec zůstal v mnohem nenápadnější podobě, než jsem původně zamýšlela (nakonec se Crowley VYDÁVÁ za zahradníka, chápete. Ale možná bychom za podvodníka mohli označit i to velikonoční vajíčko, které má dle historické tradice představovat prázdný Kristův hrob, ne? Asi ne...). No, myslím, že by mi to neprošlo. Ještě, že už je to fuk! :-D.
Fíha, dneska to šlo od ruky naprosto kosmickou rychlostí! Kéž by to mé múze vydrželo.
Navazuje na Sonda do vztahů na pracovišti.
Démon stiskl rty, zatímco rychle překročil práh knihkupectví.
Téměř rok sem nevkročil.
Byl v kontaktu s Muriel, jistě – nemohl nechat to ptáče napospas světu samotné – , občas se dokonce objevil přímo na Whickber Street. Ale nechodil dál.
„Inspektorko Constáblová! Případ k vyřešení,“ zavolal do nepříjemně povědomého prostoru.
„Pane Crowley! Víte, že nejsem-,“ oponovala z povzdálí. Pak spatřil známou andělskou tvář. „Ach, přinesl jste mi dárek k úmrtí Spasitele?“ Zaujatě hleděla na zbytky kraslice v jeho rukou. „Nebývají malované jen zvenčí? Upadlo vám cestou? Nosí se i pět dní po Velikonocích?“
Otevřel ústa a-
Zarazila ho důrazně vztyčeným ukazováčkem.
„Ne! Já sama!“
Historická minisoda č. 1 – V zahradě, která obsahuje i indicie k celkovému ději.
Historická minisoda č. 2 – Těžké začátky – ta je spíše jen perličkou ze starší minulosti a sondou do křesťanské ikonografie.
A nakonec regulérní pokračování série: Double power
„Tak tedy, nikdo ho nespatřil již…,“ Azirafal zaváhal a rozhlédl se po ostatních, „od kdy vlastně?“
Archanděl Michael pokrčil rameny s výrazem okázalé nezúčastněnosti. Kdybych tomu velel já, říkal jeho pohled, tohle bychom neřešili.
„Ode Dne Zmrtvýchvstání,“ potvrdil Uriel. Byly tomu čtyři pozemské dny.
„Kdo ho viděl naposledy?“
Znepokojeně po sobě loupli očima.
Nejvyšší archanděl povytáhl obočí.
„Ve skutečnosti…,“ ozval se čtvrtý hlas, „někdy se s ním nepotkáme celé měsíce...“
„Je za tím peklo!“
„Jak by se k němu…?“
„Ach, jeden démon má s potulováním se po Nebi praxi, že, Azirafale? Kdybys jen pěstoval bezpečné známosti…“
Nadechl se, velmi hluboce.
Dopsáno doslova v 00:00, takže inu pro tentokrát NESOUTĚŽNÍ :-).
Navazuje na S ohledem na tradice - hlavní hrdina obou střípků je stejný, to jen tak pro trochu kontextu.
V přístavu Hanga Roa zakotvil malý výletní katamarán. Posádka čítala dvojici travel blogerů a muže, jehož potkali o tři týdny dříve ve městě Puerto Montt.
Při zpětném pohledu by stěží dokázali vysvětlit, co je přimělo přibrat k sobě na palubu – na dvacet dní dokonalé izolace uprostřed Tichého oceánu –, docela cizího člověka
Zdálo se to správné. Vyzařovalo z něj něco… co by pro nedostatek přiléhavějších slov označili jako nejčirejší důvěryhodnost a charisma.
Zatímco pár dobrodruhů nadšeně pořizoval první záběry soch moai v povzdálí, Beránek a Syn Boží, král židovský, Spasitel tohoto světa vystoupil na molo a neslyšně se vytratil.
„Když budeš zlobit, uvidí to Ježíšek!“
Lidská dítka rychle zjistí, že takhle to úplně nefunguje. Jedna věc na té premise je však dočista pravdivá.
Uvidí to.
Mohl by, kdyby se mu zachtělo.
A občas se na Zemi podívá. Co jiného dělat, když kolem není nikdo, s kým byste prohodili pár slov, když jeden z rodičů léta nekomunikuje a všichni ostatní trpí pocitem nutné podřízenosti, takže rozhovor končívá frázemi o počasí.
Je v obraze.
Zná všechny podivné zvyklosti, které se nakupily okolo připomínky jeho narození i úmrtí.
A tuší, kdo další by je mohl znát taky.
Velký plán flám může začít.
Zeptejte se hada z Edenu, co je neochvějnou jistotou moderní doby.
Až si navzájem ujasníte, kterouže dobu máte na mysli, odpoví vám nejspíš něco ve smyslu: Proměnit každičkou duchovní či citovou pohnutku ve svatý grál zisku.
Nezřídka k jeho užitku, potěšení.
Tu premisu měl v hlavě, když za stěračem Bentley objevil velikonoční vajíčko (dodatek o prospěšnosti a blahu mohl směle hodit šipku do nejhlubší propasti pekelné).
Nevěděl, koho napadlo připomínat si zmrtvýchvstání toho fajn chlapíka – a syna Božího, bájdvej –, honem za produkty drůbeží reprodukce a jejich čokoládovými atrapami.
Ostentativně nález uchopil a nechal nedbale proklouznout mezi prsty.
.
.
.
Pak překvapením zamrkal.
Dobře.
Nezalekněte se, pokud vám z tohto drabble nebude příliš jasné, co se to v něm vlastně odehrálo. Rozhodla jsem se vydat na nejistou a zrádnou stezku souboru volně navazujících střípků, které teprve dohromady vytvoří příběh.
Nyní pouze vězte, že uvedená scéna patří několik týdnů před děj včerejší tréninkové Garance vzájemně zaručeného rušení.
Vzrušené štěbetání se neslo od hloučku, který z dálky připomínal pomíchaný vzorník odstínů bílé, šedé a béžové.
Nejvyšší archanděl zahnal dvě hloupé, zbloudilé myšlenky (první o možnostech katalogizace a druhou, která se týkala jistých pozemských opeřenců) a vykročil ke shromáždění.
Jestli po příchodu do Nebe narazil na překvapivě věcné přijetí a andělé vyjadřovali dojmy z povýšení výstředního odpadlíka na nejvyšší post s výjimečnou diskrétností, nyní dávali své zaskočení patřičně najevo.
Lehkým odkašláním upozornil na svou přítomnost.
Michael po něm loupl očima a neochotně ustoupil stranou.
Na dokonalé iluzi desky pracovního stolu ležela velmi hmotná a velmi prázdná skořápka slepičího vejce.
Dva démoni tváří v tvář – a není to zrovna přátelské setkání. Po hypotetickém konci třetí série.
„VRAŤ-TO-SSSPÁTKY!“
Bytost zlověstného vzezření – zpola člověk, zpola had, navrch s křídly a rohama –, se tyčila nad dvojicí. Urostlého muže překvapivě v obranném postoji krylo menší stvoření.
„No tak, Crowzzzley!“ bzučelo vemlouvavě, přesto s úšklebkem.
„Neříká hezké pozemské přísloví: Co se dá, to se nevrací? “ usmál se zářivě ten chlápek, jehož vizáž se nehodila k souboji dvou pekelných stvůr. Ani na povrch planety, o níž byl veden.
„To sssakra ani není přísloví!,“ procedil útočník mezi jedovými zuby. „Dětská povídačka!“
„Možná se mýlím…“ namítl rozvážně poslední přítomný, „ale věta tohoto znění, krátce po Edenu. Nebyls to ty, kdo…?“
