Moje články

Balfamína hleděla na obrazovku terminálu, ze které se na ni usmíval spokojený pár užívající si střídavě jízdu na dvojkole, koupání v moři a romantickou večeři.
"100% úspěch zaručen", hlásalo heslo, "stačí jen vyplnit anonymní dotazník!"
Rozhodla se, že to zkusí.
Dala se do vyplňování, ale text vypadal nekonečně. Po zhruba padesáté otázce přestala vnímat co dělá a jen bezmyšlenkovitě zadávala odpovědi:
...
"Myješ se často?" -- "Ne"
...
"Líbí se ti mít svázané ruce?" -- "Ano"
...
"Myslíš, že jsi normální?" -- "Ne"
...
Konečně závěrečná otázka: "Souhlasíš se zpracováním dat?" -- "Ano"
Okamžitě se dočkala výsledku.
"Nalezeni ideální partneři: Princ31 [dostupný]. Domluvit schůzku?"
Zaváhala jen krátce.
"Ano"

"Dál letí jestřáb,
už se tím netrap!"
Dokončila veršovanou pohádku Balfamína.
"A teď spát děcka. Už je čas."
"Néééééé, paní učitelko Míno. Chceme ještě slyšet něco o příhodách jestřába z Oktáva a Kuňky z tůňky," překřikovaly se děti.
"Paní učitelko, vy máte najednou nějaké velké oči," divilo se jedno z dětí.
Quantitatis somno, zašeptala Balfamína.
Rázem byl klid. Děti oddechovaly klidným spánkem.
~
"Já vás obdivuji slečno," zastavila Balfamínu na chodbě jedna ze starších vychovatelek. "Ty vaše pohádky je vždycky uspí. To já bych u nich marně seděla ještě nejméně hodinu a pořád by nespaly."
"To víte, kouzlo osobnosti." Mrkla čarodějka.

Už mě to tu nebaví. Kažý den, každou hodinu, opravdu každou. Pořád ta samá práce. Přitáhnout, odtáhnout, otočit, přitáhnout, ...
~
Doktore Kuzněckij, něco se děje. Přístoje nám tu hlásí pokles energie pod kritickou hodnotu. Pokud bude dál klesat, nedokážeme zabránit případné havárii.
Já tady jsem hlavním technikem! Moc dobře vidím, co se děje!, odvětil muž v bílém plášti. Pokračujte v testování!
~
"Asi se na to vykašlu, nebudu jim tu dělat otroka..."
~
Muž v plášti dál sledoval přístroje. Takhle špatné hodnoty v Černobylu ještě nebyly. Zarazil se. "Neslyšíte nějaký hluk?"
~
"...huráá, jsem volný!" Pomyslel si volný neutron a rozletěl se do světa...

"Jak ses sem dostal ty hovado? No? K nejutajovanějšímu zbraňovýmu výzkumu na zeměkouli!?" Křičel voják.
"Poručíku, nenechme s sebou cloumat emoce, pán nám zajisté vše rád poví," usmál se druhý voják.
"Už jsem vám to říkal, byla to sázka..."
"Ano?"
"...stavěl jsem taxikáře a chtěl, ať mě dovezou na konec světa. Byla to ohromná legrace. Pak přijel takový starý, zrezlý taxík. Myslel jsem, že mě odmítne, ale řidič jen řekl: Konec světa? Ano, vím kdy to je. Nastupte."
"A dovezl mě sem. Hned jak odjel jste mě zatkli."
"Tady taxíkem nikdo nepřijel ty...," ale už to nedořekl, jelikož vybuchl svět.

Ve dnech vlády císaře Sakuramači, bydlel poblíž Otari starý muž, kterému říkali Masutākoronī.
V té oblasti žil také kupec Nemakačin.
Tomu se zalíbil sakurový sad a úly o které se stařec staral.
Vyslal tedy vraha, aby starce zabil.
Neuspěl.
Nemakačin se tedy rozhodl starce zabít sám.
Vydal se jednou večer setnout mu hlavu ve spánku.
Když však sekl čepelí své zbraně do starcova lůžka, zpod pokrývky vyletěl roj včel, těsně obklopil Nemakačina a vzplanul.
Od hořícího pohltily plameny i chýši a stromy.
Roj netknutý odletěl neznámo kam a starce již nikdy nespatřili.
K starcově památce se v Japonsku sadí sakury.

"Eště jednou, jak se ráčej jmenovať?"
"Zoltán," odvětil kouzelník.
"Ste si jistej, že to vejce je vod draka? Vypadá ňáký malý," prohlížel si Hagrid nevěřícně malé barevné vajíčko.
"Ano, ano, jak se to jen u vás řekne, tojás kitörések ma! Samozřejmě?"
Hagrid netušil, co to kouzelník přesně říká, ale něco mu napovídalo, že nelže.
"Tak, tak, uděláme üzlet, ehm, obchod?", naléhal kouzelník.
Hagrid nadšený, že mu opravdu nabízí draka, hluboce přikývl.
~
Druhý den ráno se Hagrid nestačil divit.
Vejce prasklé a prázdné, ale chatrč uklizenější než včera. To neudělal drak.
"Co já to zasejc koupil?"
Maďarský domácí skřítek se pousmál.

Mitsu přistoupil k novorozenci. Na obrazovce umístěné na jeho zápěstí se okamžitě promítl text:
Jedinec: 21162504-212801-Ž
Odhadnuté IQ: 109 (pravděpodobnost: 98,3 %)
Procentuální shoda povolání: T2: 7, Q4: 11, Y3: 2
Zatvářil se kysele. Rodiče nebudou nadšení. Příliš malá mozková kapacita na povolání předurčená CML. Tahle holka je bez budoucnosti. Možná ji dokonce odmítnout připojit do Davelivědu.
Podíval se do porodboxu.
Zevnitř prosklené baňky se na něj studánkově modrýma očima dívala několik hodin stará holčička.
Chvíli její pohled opětoval.
"Provést korekce záznamu:"
"IQ 200, PP 65 procent..."
"...autorizace Kontrolor Kvality 53."
Pousmál se.
Tohle by ji mělo dát slušné šance.

Tou dobou bylo ještě na večerní procházky pod hvězdami chladno, takže, i když je Mína měla ráda, seděla schoulená v křesle u krbu a hřála se.
Když už téměř spala, donesl se k ní útržek nedalekého rozhovoru:
"...chytneš ji..."
"...spí..."
"...bránit?"
"...žádnou šanci!"
Plameny krbu mezitím vytvářely na stěnách nevídanou hru stínů. Skoro to vypadalo, jako by několik osob tančilo jakýsi podivný tanec. Danse Macabre na nějž s posměšným smím prosit přizvou brzy i ji.
Dále neváhala. Vymrštila se a utíkala pryč co ji jen síly stačily.
"Ta zatracená kočka zas utekla. Takhle ji nikdy neodblešíme", zaslechla zdáli unavený hlas.

"'si dáte k pití?"
"Pivo!", ozvalo se jednohlasně od stolu zaplněného zarostlými muži.
"'znám vás vodněkud?" Prohlásila servírka nedůvěřivě.
"Madam, my, tu, prvně!" Ozvalo se opět jednohlasně.
"'kápak já sem madam?" Odfrkla servírka, ale dál se neptala a dala se do čepování. Stále však přemýšlela, odkud je zná. Že by s ní chodili do školy? Ne to nebude ono. Po chvíli se uvědomila, že se nezeptala, jestli si dají něco k jídlu. Učinila tak. Ihned jí došlo, co jsou zač. Vikingové! Bylo však už pozdě, protože se ozýval již jen nepřerušitelný, hlasitý zpěv:
"ham, ham, ham, hamity, ham, ham, ham..."

„Haló, tady IT!“
„Nejde internet“, konstatoval hlas v telefonu.
„Kdo nejde?“, nechápal rozespalý Ron.
„Taková ta liška na zeměkouli“, odpověděla žena na druhé straně.
„Můžete být konkrétnější?“
„Otevře to jen tabulku `program nenalezen’ a strašně to chrastí.“
„Tohle teď nevyřešíme po telefonu slečno, pošlu vám tam ráno technika. Vaše ID?“
„Chřestová, Ludmila, 3428“
Ron zavěsil telefon a položil jej na noční stolek... který tam nebyl. Místo toho se po chvíli ozvalo jen třesknutí. V tom se plně probudil a uvědomil si, že je zavěšený ve spacím pytli nad propastí. Asi neměl brát službu na telefonu, když zrovna leze po skalách.

Po zdánlivě nekonečné planině se proháněl silný vítr. Ten vířil prach a mísil jej s pískem. Scénu doplňovaly temně šedé mraky, nebo spíše to, co by člověk označil za mraky, kdyby zde byla normální obloha. Přestože místo vypadalo nehostině, stál zde nehybně muž oděný do něčeho, co kdysi bývalo zbrojí a díval se někam za obzor.
“Sedm”, prohlásil nečekaně.
“Tolik nezvládne ani Tayschrenn”, odpověděla osoba v kápi, náhle zhmotněná po jeho boku.
Muž pokrčil rameny. “Jistě o něm můžu říct jen to, že neumí kuličky.“
“Kuličky?”, nechápal Stínupán.
“Hra. Zkoušel jsem ji na odreagování. Vyhrál jsem nad ním sedm skleněných.“

"A jak to uděláš s prací, Matouši?"
"Budu dojíždět. Domluvili jsme se se šéfem, že týden budu tady a týden vzdáleně přes počítač z Brodu."
"Myslíš to vážně? Brzy tě to omrzí! A co na to Kristýna? Nebude ji po tobě celý týden samotné smutno?"
Matouš jen pokrčil rameny a na chvíli se, s poměrně smutným výrazem, zamyslel.
"Víš co, to je její volba. Ona se chtěla přestěhovat."
"Já se vám divím, Matouši, máte tady oba kamarády, práci i zázemí. Tam nemáte zhola nic."
"V tom se mýlíš. Máme tam byt po babičce. Jak říká Kristi - takovou malou útulnou klícku."

Automobil /autómóbíl/, též samohyb:
Výtvor mudlovský. Tvarem připomínající kočár na kolech čtyřech, s cestovní truhlicí připevněnou vzadu vozu tohoto. V noci lucernou rozžatou vybaven může býti. Tažený žádným známým tvorem není, ňi koňmi, ňi testrály. Pohyb jeho způsoben (dle bádání mého) je skřítkem či dráčkem v bedýnce pod kočárem tímto uvězněným, neboť automobil při jízdě ohavné zvuky a mohutný dým vydává. Vůz tento prostorný moc není, neboť jen mudlové dva v automobilu jet mohou, sic další mudla třetí máváním praporku barevného, dráčka či skřítka drážditi musí. Ten pak automobil za tímto mudlou vede. Pohyb vozu proto veliké rychlosti nabrati nemůže.

“Zaměřili jsme jejich pozici, kapitáne.”
“Jsou na dostřel, komandére?”
“S malými korekcemi kurzu? Ano.”
“Výborně. Až budeme dostatečně blízko, palte dle libosti!”
~
“Opětují palbu”
“Úhybné manévry, vzor delta pět. Pokračujte.”
~
“Zaznamenávám celkový kolaps jejich systémů, kapitáne.”
“Výtečně. Zavolejte je!”
Na hlavní obrazovce se promítl značně rozkostičkovaný obličej muže.
“Tak co Kangu, něco mi říká, že jsi změni názor”, pronesl kapitán.
“Nikdy. Lahev Tuzemáku ze Země 20. století má cenu tisíců prutů latínia. Bude ze mě žebrák, jestli ti ho dám zadarmo.”
“Taky z tebe může být mrtvola.”
“Jestli mrtvola, tak ať vím proč”, načež odzátkoval lahev a zhluboka se napil.

Trávou si to pomalu šinuli dva slimáci. Jeden z nich přemýšlel o tom, co se to vlastně stalo. Tomu druhému to bylo jedno, jen se díval kolem sebe. V tom ji uviděl. Byla krásná. Ty dokonalé tvary. Pro ni by dobyl mravenčí civilizace, složil básně, ukradl chrobákům kuličky. Není náhodou, že se hned vydal tím směrem. Hnal se přes listí, vzal to kolem houby, propletl se mechem, ale k cíli už nedošel. Jeho vysněnou jahůdku mezitím sezobl kos a s hlasitým “tiks - tiks - tiks” odletěl.
“Celí slimáci, tolik pohybu pro nic”, pomyslel si šnečínek, který scénu pozoroval ze své ulity.

Balfamína se zasmála mužově vtipu. Už dlouho ji nikdo nepřipadal tak sympatický.
Desátý, to musí něco znamenat. Dopila nápoj, který ji koupil.
“Doprovodím tě, na ulicích není bezpečno”, navrhl.
“Umím se o sebe postarat”, chtěla odpovědět, ale zmohla se jen na “budu ráda”.
Vyšli společně z baru.
“Půjdeme raději tudy”, vedl ji do potemnělé uličky.
Neprotestovala. “Tohle není cesta ke mě domů”, chtěla říct, ale byla tak unavená.
Viděla jak muž něco vytahuje z přiruční tašky, ale chtělo se ji tak spát.
“Neboj se, za chvíli to budeš mít za sebou”, znělo odněkud z dálky.
A pak už nebylo nic.

Balfamína otevřela oči, ale stále byla tma. Chtěla zanadávat, ale ústa měla něčím zacpaná, takže vydala jen tiché "hummm". Tělo ji bolelo.
Jak se účinky omámení vytrácely zjistila, že je bosá na kamenité podlaze, ruce má svázané za zády a zavěšené pěkně vysoko, což ji nutí být v neustálém předklonu, a že má nohy pevně přivázané někam do stran, takže může stát jen rozkročená.
Byla v pěkné kaši.
"Se ukaž jak umíš líbat krasotinko", ozval se cizí hlas a někdo ji uvolnil ústa.
Neváhala.
"Stupefivici!"
Zadunění padajícího těla.
"Solveralqui!"
Pouta povolila. "Zatracení úchylové. Desáté rande a všichni stejní", pronesla naštvaně.