Hora Hancock

Kdyby někdo tápal, je to tato scéna:
Sklonil hlavu, jeho rty se začaly hýbat. Mluvil tiše, ale zřetelně a souvisle, souvisleji než já: „Můj bratr Šarlí ať zavede tyto muže do hor Gros Ventre. Na břehu řeky Metsur jsou kameny, které hledají. Zaslouží si je, jsou dobří.“
„Ano… Vinnetou… chceš ještě něco… Vinnetou? Bolí tě něco, Vinnetou?“
Zavrtěl mírně, odevzdaně hlavou. „Přál bych si, aby můj bratr na mne nikdy nezapomněl… Mohou mi muži z Helldorf-Settlementu vyplnit přání…? Vinnetou by chtěl slyšet píseň…“
Zvedl jsem hlavu, chtěl jsem starému Hillmannovi opakovat Vinnetouovo přání, ale oni je sami slyšeli, anebo je prostě vytušili. Jeden po druhém vystupovali nahoru na převis v úbočí rokliny a Vinnetou je sledoval tichýma, horečně se lesknoucíma očima. Ucítil jsem, že znovu silně stiskl mou ruku. To když se podél stěn nesl nad roklí zpěv toho malého, prostého chóru.
Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen.
Zpěv dozněl, Vinnetouovy rty se pohnuly – chtěl asi ještě promluvit, ale nedostávalo se mu už sil. Se slzami v očích jsem se sklonil k jeho rtům. Jeho dech slábl, jeho slova zněla z dálky, z nesmírné dálky.
„Šarlí…,“ šeptal. „Manitou… je dobrý… jsme bratři… já věřím… v lásku… všech lidí… já věřím…“