Moje články

„A konečně tu máme výsledky celoevropské soutěže o nejotravnější světlo!
Třetí místo získávají: neony benzínových stanic!“
Ozval se potlesk. Halogenky zklamaně zahučely. Za nimi skromně svítily obrazovky tabletů a displeje mobilů.
„Na pěkné druhé příčce se umístily zářivky ve zkušebních kabinkách!!!“
Jásot ze zadního křídla. Stroboskopy napjatě poblikávaly.
Reflektory šeptem reptaly: „Zářivky zase podmázly organizátora!“
„A na místě prvním…. OSVĚTLENÍ VE VÝTAZÍCH!!!“
Potlesk byl mohutný, fotoaparáty bleskaly. Venku se rozhoupaly pouliční lucerny, televize za okny přepnuly programy, semafory blikaly a výkladní skříně jen zářily.
Úplně nahoře, tam ve tmě, si Stvořitel hladil bolavou hlavu.
Křižík pude na tejden do pekla!

Tatínek rád zdrobňoval. Zato maminka jí říkala Michaelo, připomínalo jí to archanděla. Michaela ovšem nebyla žádný archandílek. Spíš Mefistofelík.
Když dostala poprvé čokoládovou kočičku, třískla s ní o zem.
Nosila domů položivé hraboše a rejsky, co vyrvala sousedovic Mackovi.
„Fůj!“ nosila je maminka zpátky na dvůr.
Michaela pištěla. Tatínek jí mazlivě utěšoval.
Taky trhala knížky, nejvíc pěkné antikvární kousky. Čapkovy pohádky i Kocoura Vavřince. Ani Mikeš neunikl.
Když k nim přišlo na návštěvu sousedovic kotě, zasvítily jí oči.
Přežilo jen zásluhou maminky, která zaslechla divné zvuky z myčky.
Otec to konečně schytal:
„Nepovídám ti celej život, ať jí neříkáš MYŠKO??!!!!!“

Polovička odjela zdolat další dvoutisícovku a náš páťák přinesl samý jedničky, to se oslaví! Klukovi jsem za odměnu pustil Seven, dyk už je mu dvanáct. A pak se sousedem z druhýho sednem na šestadvacítku, popojedem na sedmičku a na Letný začnem zlehka s pěti desítkama. Pak přišly na řadu dvanáctky a vtom přicupitaj dvě sličný dvacítky, prej jestli jim nekoupíme sedmičku...! No tak jo, byly vobě teda čísla! Ovšem po čtyřicítce už to s pitím není co dřív, chvíli v sedmym nebi a pak rázem na čtyřech… a tu dvanáctiletou whisku jsme pít už fakt neměli. V první řadě neblejt!

Jen jedna je opravdu neznámá. Ti, kteří jí prošli před námi, nám o ní nic nevzkázali.
Není zakreslena v žádných mapách, ale všichni ji budeme muset přejít.
Překračovali ji velcí i maličcí; s modlitbami i rezignací; ti překvapení i ti, co jim výraz tváře vymazaly opiáty; smíření i ti, co bojovali s obličejem zkřiveným posledním bolestným zápasem.
Možná bude jako let vesmírem. Možná jako pád do temné vody.
A možná – třeba – bude jako dřevěný mostek přes potok v lese, protkaném prsty podvečerního slunce.
Chtěla bych takovou.
A za ní dojít k tomu, kdo má ruce celou věčnost rozpřažené k obejmutí.

Ráno dorazil pán, co navrhl sám sebe na čestného občana. Nasmály jsme se až pak.
Přišel úkol napsat kondolenci. Umřel pan Králíček.
„Jestli on nám Králíček nespáchal sebevraždu,“ pronesla Karla hloubavě.
Ivana se rozřehtala a Vendula si smíchy posmrkala bradu.
„Hergot, buďte trochu pietní,“ řekla Karla poté, co deset minut hýkala v předklonu.
Krize přišla, když Vendy zkoušela podle návodu protahovat končetiny u počítače.
„Jaúú!“ vykvikla, "zablokovala jsem si krk!" Karla upadla z křesla a Ivana vyprskla kafe do tiskárny.
„Hahahahahá!“
„Hihihihihííí!!“
Telefon. Zvonil dlouho. Ivanka se konečně pochlapila.
„PSSSST!!!“
Ticho stálo značné úsilí.
„Oddělení vnějších vztahahahahahů-hů-hů….!“
A byl konec.

Kamëlë stála a hlavou jí vířily jen zcuchané smotky myšlenek. Svaly se jí chvěly vyčerpáním, hlava jí třeštila. Ten její nevítaný, nechtěný soucit. Co jí bylo do Jeralda Craiga?!
Během několika vteřin poté, co velekněžka vytáhla zbraň, se Kamëlë stala psancem na Zemi, na Össe, dost možná i na Fomalhiwě.
Maëwënë je mrtvá. Zabila velekněžku.
Nenajde v celém R-A prostoru místo, kde by se něco takového nepočítalo jako zločin nedozírné váhy.
Hluk za dveřmi ustal. Lucasovy myšlenky uslyšela tak jasně, jako kdyby stál za ní.
„Naopak, Kamilo,“ řekl. „Teď už se nemusíš bát NIKOHO. Odteď se budou všichni bát tebe.“

Toho roku měl zajíček těžkou práci.
Duben a zima jak na Sibiři. V Kinder vajíčkách zamrzly Šmoulům úsměvy na tvářičkách, Haribo medvídci klepali kosu a dokonce i ledové čokoládě bylo ouvej. A na všem zmrzlá krusta. Kam má ty dobroty u všech všudy schovat??
Prstíčky hrabal, špendlíčkem kopal, hloubil jamky na vajíčka, vyhrabával důlky ve sněhu na žvýkačky, až byl z toho dočista vyčerpaný. Blížilo se pondělní ráno, zajíček pořád nebyl hotový a už začínal umdlévat. Nejedl snad věčnost.
Když tu na něco narazil. Bylo to oranžové, dlouhé, vězelo to ve sněhu a zajíček viděl, že je to velmi dobré.

Když mu byly dva roky, pravil šišlavě, leč zřetelně: aj vont tu dlink! Angličtinu měl v malíčku po pár týdnech. Ve třech letech po zhlédnutí německé verze Prasátka Pepy počal mluvit plynně německy, francouzštinu zvládl hned, jak se naučil "r", a když nastupoval do školky, hovořil už také španělsky a rusky. Během prvního stupně zvládl srbochorvatštinu, řečtinu a latinu, o polštině nemluvě, do deseti ovládal už i sanskrt, krákoral holandsky, vlámsky i švédsky a pomalu se začal propracovávat k japonštině, čínštině a mongolštině. Teprve pak napadly školního psychologa testy DNA.
A tak se přišlo na to, že to není člověk.