Moje články

"Jsem džin a můžu ti splnit jedno přání!"
"Hmmm, já bych chtěl, hmmm, mám to! Já bych chtěl víc přání!"
"Eh, to nejde. Slovo džin totiž pochází ze slov dži a n a to ve staré džínštině znamená jedno přání. Ale můžeš si přát jakékoli přání."
"Hele, jsem civilizovaný a vážený člověk, můžete mi prosím vykat?"
"Dobrá. Abraka dabra, čáry máry..."
"Ne! To nebylo to přání! To byla jen prosba!"
"Jste opravdu nesnesitelný! Tak už si něco přejte!"
"Dobře, dobře. Tak já si přeji dalších padesát džinů."
"Jsem džin a můžu ti splnit jedno přání!" ozvalo se sborem.
"Tsss, chytráku!"

Dědeček byl pro něj vším. Už jako malý si hrával s kamarády u dědečka s jeho sbírkou brnění. Když něčemu ve škole nerozuměl, byl to vždy dědeček, kdo mu vše vysvětlil. Když odmaturoval, hádejte, kdo mu dal dárek jako první, dědeček. Když se poprvé zamiloval, nejdřív to řekl dědečkovi a obracel se s radou k němu. Když se nakonec oženil, dědeček mu dal těch 300 000 jako podporu do manželského života.
A pak dědeček zemřel. Najednou, bez varování, prostě zemřel.
Jeho smrt ho úplně zdrtila. A když se procházel po jeho domě, dostal spásný nápad.
V brnění se dá utopit snadno...

"Taťuldo, čí je tahle stopa?"
"Neříká se stopa, Hurvínku, ale šlézpívej, nebo tak nějak. A myslím si, že to bude stopa nějakého kraba nebo krabice."
"A co taková krabice žere?"
"Inu, všechno možné. Někdy boty, jindy zase oblečení a nebo třeba i hračky!"
"A kde, taťuldo, takoví krabi žijou?"
"No, tak různě, ale nejčastěji u moře."
"A jakou mají barvu?"
"Do červena. Tam, kde žijí, je hodně sluníčka, víš, a oni nemají žádný opalovací krém, a tak se spálí."
"A proč nevlezou teda do vody?"
"Oni totiž neumí vůbec plavat."
"A, taťuldo, co dělají ty stopy u nás před domem?"

Říkali mu vidoucí oko. Měl totiž jednu velmi zajímavou schopnost. Počítačoví odborníci by asi řekli, že jeho oči mohly měnit filtry. Zkrátka, jednou se na svět díval černobíle, jindy šedě a jindy zase například jako olejomalba. Nedlouho poté, co byla objevena tato schopnost, vědci zjistili, že jeho infračervené vidění je natolik perfektní, že by se dalo dosti dobře využít při hledání ztracených těl.
Jednou objevil nový filtr, který mu vždy, když někdo promluvil, ukázal, zda je toto tvrzení pravdivé. Uvědomil si, že někdy je lepší nevědět...
Kapku do poháru trpělivosti přineslo objevení nového filtru. Takový, který rozpozná nejrychlejší způsob smrti.

Tma. Zvedl jsem se a podíval se nad sebe. Les. Jak jsem se sem dostal? Vtom slyším docela blízko děsivý zvuk. Vytí. Blíží se! Otáčím se a utíkám.
Nemá to cenu!
Ale když po mně první z nich chce chňapnout, vidím v dálce záblesk a vlk klesá k zemi. Pak další a další záblesky. A další a další vlci padají k zemi mrtví.
Když jsem si uvědomil, že mne nikdo nehoní, zpomalil jsem a vydal jsem se směrem, kde jsem tušil toho člověka. Chtěl jsem mu poděkovat za záchranu života. Pak jsem uslyšel ještě jeden výstřel.
A pak už nic.

"Ne a ne a ne!"
"Pššt!"
"Já nejsem žádná," zašklebila se, "květinka!"
"Nesmíš mluvit tak nahlas, okolo jsou lidi!"
"Mně to je jedno! Někdo z nich by mě třeba mohl pochopit"
"Když tě vyslechnu, přestaneš už konečně křičet?"
"Možná..."
"Tak dobře, co máš na, eh, na srdci?"
"Řeknu to stručně. Všichni mě pořád řadí k těm hnusným nezdravě zbarveným nafoukaným..."
"Pššt, neřvi!"
"Zkrátka, nemůže se najít někdo inteligentní, kdo by dokázal, že jsem jiná? Mimochodem, ty taky. Jo, a moje kamarádka Labutěnka už si něco podobného prosadila, proč bych já nemohla?!"
"A jak se podle tebe lišíš?"
"Například nejsem zelená!"

Kriminálníci to nemají lehké. A to i když jen sedí v cele. Všechno to vlhko, špína, potkani, zima a to nekonečné čekání, až budou soudit vás. Říkám soudit, ale celé to spočívá pouze v tom, že vás strčí na nějaké mučidlo a dokud neřeknete, co chtějí, nepřestanou a vy řvete a řvete... A samozřejmě většinu vězňů pak natáhnou na kolo a nechají je živé napospas dravým ptákům. Ale jestli si myslíte, že v tomto neduchovním prostředí už nedokážeme myslet na Hospodina, mýlíte se. Pokaždé, když uslyšíme, že další vězeň opustil kolo, všichni společně poklekneme k tiché modlitbě za jeho duši.

Nevěděl jsem o ní skoro nic. Znal jsem jen její věk a výšku. Ale všichni okolo ji chválili, jak prý je výjimečná! Byla o dost starší než já, ale tak už to chodí. A pak jsme se setkali. Byla to láska na první pohled...
A tak jsme se vzali. Myslel jsem, že na světě nemůže být nikdo šťastnější. Vždyť mám tu nejlepší ženu na světě! Doufal jsem, že ty chvíle nikdy neskončí.
Skončily...
Mou milovanou jsem přecenil. Je stejná jako všechny ostatní! Když zjistila, že čeká dítě, ve své slabosti se na mne mile usmála a následně mi ukousla hlavu!

Překvapilo mě, když jsem zaslechl rodiče mluvit o našem lese jako o "lese náhod". Proto jsem prohledal celý dům, až jsem na půdě našel velmi starou knihu Dějiny Hrdličského lesa:
8. 6. 1875 Na okraji lesíka se našlo tělo dva měsíce pohřešovaného Jakuba Brodimila. Zemřel na ztrátu krve kvůli velké tržné raně po celé délce zad.
24. 12. 1875 V lesní roklině byla nalezena slečna Eliška Snaživá. Mrtvá. Zemřela následkem přetržené krční tepny.
8. 3. 1576 U potoka v lese se našla paní Božena Železná. Bez hlavy.
Dál jsem už nečetl. Desítky a stovky zápisů! To nemohly být náhody!
Nebyly...

Zbyl sem poslední. Vyzval mě na férovej souboj, jeden na jednoho, dvacet kroků. Byl tak mladý, bavil sem se představou, že ani neuzvedne kolt. Já jsem statný, mám silnou ruku a mířím líp než kdokoli. Dokážu sestřelit tryskem běžícího koně na vzdálenost 200 metrů. Neporazí mě, nemůže!
Sedmnáct, osmnáct, devatenáct...
Prásk!
Ozvala se jen jedna rána. Ovšemže mě netrefil. Mě ne, mojí nohu. Upustil jsem pistoli a skácel se k zemi. Ten cucák tuplem už od začátku věděl, že mě nezabije. Kriminálník si rychlou smrt nezaslouží... Vím, co mě čeká.
Být pistolníkem má jen jednu nevýhodu. Nelze jím být dlouho.

"Nesnaž se, ukaž se. Až rozluštíš tuto hádanku, budeš právoplatným mágem. Mág musí být zdatný nejen fyzicky, ale i psychicky. Klidně si dej na čas, rozmysli si to v klidu a pak mi to přijď povědět," prohlásil moudrý mág Gedovi po splnění všech zkoušek procvičujících jeho fyzičku.
Čekat! Jak já můžu čekat, když venku zuří válka! Ged div nepukl zlostí. Po všech zkouškách tohle?! Rozzuřilo ho to. Rozčílil se ale až příliš.
Nakonec se Ged mágem stal. Ale ne tak, jak si to představoval. Povraždil všechny. A ani se moc nesnažil. A tak pochopil slova mága. Ale chápal je správně?

Připadal si hrozně. Měsíc je pryč a on si připadal, že vůbec nic nenapsal. Nebyla to vůbec pravda, napsal toho spoustu, ale začal znova pociťovat hlad. Nasytil se sice devíti nevinnými zvířátky, ale to bylo už včera. Rozhlédl se, několikrát zavřel a otevřel oči, zdali se někde ta chutná stvoření neobjevují. Pak začal přemýšlet, jakými slovy by je bylo možno přilákat. Po slovech začal formulovat věty a souvětí. Usedl k počítači. Začal psát. Nejdřív pomalu, ale pak rychleji, jak z něj nápady jen fičely. Těšil se na každý milý komentář. Těšil se, že šťavnaté maso kachniček bude zase k dispozici.

Když mu někdo řekl, aby držel zobák, koupil si slepici... Jen pak nevěděl, čeho tím měl dosáhnout, a tak se začal velmi vyptávat, zejména toho, který mu tuto aktivitu doporučil.
Jednou mu někdo připomněl, že chybami se člověk učí. To neměl dělat. Tenhle člověk se totiž na rozdíl od většiny učit chtěl.
"Nepíchej do vosího hnízda." To bylo jasné. Proč mu to tedy připomíná? A tak se to rozhodl prozkoumat. Přirozeně tím, že to zkusil.
Nic z toho na něm nezanechalo vážné následky. Ale zkuste si představit, když mu někdo řekl "vem nohy na ramena" nebo dokonce "jdi se vycpat..."

Už v dětství měl občas komplex méněcennosti. Prostě něco provedl, někdo mu vynadal a on v záchvatu začal bít hlavou o zeď. Vykřikoval přitom, že dělá nejhorší věci na světě, že si zaslouží umřít. Nejlépe ho zvládal jeho bratr, který všechen nahromaděný vztek přenášel otravným okřikováním na sebe.
I když se stal z chlapce muž, který živil rodinu, komplex nikdy docela nezmizel. Jednou se pohádal se svým šéfem a ten ho vyhodil z práce. Začal mít hrozný vztek. Na sebe. Kdo bude živit rodinu?!
Že člověk nemá třináct životů, dokonce ani dva, si uvědomil, až když letěl kolem sedmého patra.

"Naděje umírá ráno," řekl a pokusil se o úsměv.
"Měls dneska přijít na pohřeb," řekla zachmuřeně a kopla do bábovky.
"Třeba se najde, uvidíš."
"Neuvidim," řekla a nalepila si náplast přes oči.
"Vždyť ti jí přece nikdo nesní."
"Máš pravdu, nesní určitě," kousla manžela do ruky a začala přežvykovat.
"Koukla jsi se do sklepa?"
Prokopla podlahu. "Jo, neni tu."
"A co lednička?"
"Lednička ve sklepě není!"
Zvedl se a zamířil k ledničce. "Je tady."
Manželka pohotově vyskočila z díry, až probourala střechu, vyrvala manželovi z rukou flašku piva a se slovy: "Fuj, to byla námaha," se spokojeně usadila do křesla.

"Jedna z pařížských ulic známá svou přepychovou restaurací byla nově přejmenována na ulici U snědeného krámu. Veřejnost stojí před velkou otázkou. Proč byla tato ulice pojmenována takto?
Jedna skupina tvrdí, že to bylo odvozeno od příjmení majitelů restaurace, Usramů. To je však nepravděpodobné, neboť se ty dva pojmy vůbec nepodobají...
Pak je tu však i druhá skupina, která tvrdí, že tu opravdu snědený krámek byl, a prý to zavinil pražský golem, což je však též prakticky nemožné, neboť golem sídlí v České republice.
Ale nakonec se šéfkuchař přiznal, že dal udělat pochoutku, kterou pojmenoval krám, a kterou lidé logicky snědli."

Kopčem důkladně prohlédl malou šlépěji. Po chvíli přemýšlení řekl sám pro sebe: "Liška." Zavolal na svého kamaráda Veverčáka a spolu s ním se vydal po stopě. Na tento typ lovu nebyl moc zvyklý. Doteď většinou buď zvíře přepadl nebo se za ním hnal, ale ještě nikdy ho nestopoval. Dřív si stop nevšímal. Ale teď se rozhodl pro změnu. Chtěl zažít něco nového. A tak se vydal se stopařskými vědomostmi naprosto nedotčen po liščí stopě. Už spíše cítili, než viděli, že liška je stále blíž. A přitom netušili, že daleko vzadu za nimi po jejich vlastních šlépějích postupuje smečka hladových vlků.

Aby usnul, matka mu každodenně zpívala. Vždycky se mu u toho zavřela víčka a spalo se mu pak velmi dobře. Ani nevěděl, co je to za písničku, ale byla stále stejná a měla krásnou melodii.
Když vyrostl, přišlo mu divné, aby mu matka zpívala písničku na dobrou noc, ale matka na tom lpěla a nepřipouštěla žádné výjimky. A tak se rozhodl, že když už mu matka dennodenně zpívá, zkusí rozluštit, co. Ale ráno si nikdy nedovedl vzpomenout. Pamatoval si jen na pocit údivu nad slovy. A pak, jednou, když matka výjimečně zapomněla zazpívat, zjistil syn, že ona potřebovala, aby spal...

"Prý šampón. Říkala Dove. Jasně, Duff. Ale šampón je v lékárně, zatímco Duff v hospodě. Tak radši koupím voboje a pak to smíchám" brumlal si pro sebe muž.
"Dál jsou tu tepláky. No tak to snad vim, co je," podíval se na své teple oblečené nohy.
"Takže zatím: šampón - lékárna
pivo Duff - hospoda
tepláky - smetiště, aha to sou pro manželku, tak ty v bazaru. Mám tu ještě něco? A, hele, nějakou manikúru. Cože? Kůra? A money? To jako drahá kůra?! Ani náhodou, strhnu nějakou v lese. A ještě legíny. Dobře, musim se někoho zeptat, kde je nějaká nejbližší prodejna lega.

"Že Ježíšek existuje, jsme ho přesvědčili jen tak tak. Myslíš si, že uvěří i na zlatý prase?!" začala potichá předštědrodenní porada.
"Ale tak za pokus nic nedáme. Stejně jsme cukroví dobře schovali."
"Asi máš pravdu, půjdeme mu zítřejší dietu připomenout."
"Jonáši, víš jistě o zlatém prasátku."
"Jo," odpověděl zachmuřeně.
"Takže, jestli chceš zítra vidět zlaté prase, musíš držet dietu od dobrot."
"Tak jo."
To ale Jonáše neznali. Když ho na Štědrý večer našli, cpal si do pusy poslední drobet. Jen se vymlouval:
"Tak jste přece říkali, že jestli chci vidět prasátko, nemám jíst cukroví. A já žádný prase vidět nechci."

"Nesnaž se, ukaž se. Až rozluštíš tuto hádanku, budeš právoplatným mágem. Mág musí být zdatný nejen fyzicky, ale i psychicky. Klidně si dej na čas, rozmysli si to v klidu a pak mi to přijď povědět," prohlásil moudrý mág Gedovi po splnění všech zkoušek procvičujících jeho fyzičku.
Čekat! Jak já můžu čekat, když venku zuří válka! Ged div nepukl zlostí. Po všech zkouškách tohle?! Rozzuřilo ho to. Rozčílil se ale až příliš.
Nakonec se Ged mágem stal. Ale ne tak, jak si to představoval. Povraždil všechny. A ani se moc nesnažil. A tak pochopil slova mága. Ale chápal je správně?

"Tak mozek, jo? To je velmi složitá, ale zato velmi chutná věc. Proto abys ho dokázal dobře připravit, hodilo by se ti pár základních rad.
1) Práci si musíš nejdřív dobře rozvrhnout, pokud to budeš dělat moc dlouho, začne ti to lézt na mozek.
2) Mnoho i třeba schopných kuchařů si plete občas mozek s květákem. Pamatuj, květák se kupuje v obchodě, mozek na černým trhu.
3) Mozek neřež na proužky, leze to příšerně na nervy.
Tak to jsou asi nejzákladnější pravidla. Samozřejmě pro začátečníka jako ty by nejjednodušší měl být mozek vorvaně, ale třeba mravenečník má mozek naprosto nejchutnější."

Dne 26. května 1942 se v novinách objevil zvláštní nadpis Zítřek jste prožili včera. Lidé si mysleli, že jde o nějaký ten výmysl novinářů, ale když se to objevilo i v rádiu a televizi, začalo je to udivovat. Někteří si dokonce vzpomenuli, že den předtím byly noviny s datem 27. 5. středa, ale to jen utvrdilo jejich názor na to, že za to mohou novináři. Ti se sice urputně bránili, ale nedokázali nijak vysvětlit ten nadpis, ani včerejší chybné datum. Zvláštní to však začalo být, když další den měl být atentát na Heydricha a ten byl už den po smrti.

Den blbec, řek bych. Ráno - mý jediný potěšení kafe mi ta kráva žena rozleje. Ale co, já jsem přece ztělesněný klid, pohoda. No, a bus. Sedm minut čekám! A přijede uplně narvanej. Tak se teda mačkáme, a normálně, někdo mi čmajznul po pár ranách bičík. Jako to je můj bič! A v práci to bylo ještě horší. Jako já, autorita samotná, a neposlouchá mě ani šéf. Ale uplnej hrach na dortu je, že hraju se synem Dostihy a Sázky, šlápnu na Náhodu, a víš co tam je?! 'Zpět na start bez čtyř tisíc'!
Jenom je mi líto mýho zmlácenýho synka.

Na značce byla napsána dvoupísmenná zkratka - PA. Doktor značku celou obešel, prohledal ji, prozkoumal nápis PA a začal dumat: "Pa, pé-á, co to asi může znamenat."
Nasadil spokojený výraz a dal se do přemýšlení. "PA jako princ analfabet. Nebo plachá Amélie. Co myslíš ty?" otočil se na Amy.
"Tak třeba pitomá anakonda. Ale spíš, jo, teď to mám, to bude pianista Alois."
"No jasně, varovná cedule, pozor zde straší pianista Alois!" oba se rozesmáli.
"Tak já se tam jdu podívat," začal Doktor.
"Počkej Doktore, tam v té tmě, podívej." ukázala Amy.
"Amy, nepřestávej se dívat."
"Co je PA?!"
"Plačící anděl."

"Tak si v New Yorku ten měsíc užij, drahoušku. A nezapomeň hodně nakupovat. V supermarketech jsou teď super nízké ceny," doprovázel muž svou manželku na letiště.
"Ano, já vím, miláčku. Už mi to říkáš po páté," odpověděla mu žena.
"A hlavně buď opatrná," připomenul starostlivě manžel.
"Ále, co by se mi asi mohlo stát," řekla nedbale manželka.
"Takže teď máš klid od manželky, co?"
"To je skvělý, já vím. Přijď večer na párty."
Tentýž večer, 7. 9. 2001, muž slavil, že se stal na měsíc slaměným vdovcem. Události 11. září 2001 s ním však hodně zatřásly. Vdovec mu už zůstal.

"A opravdu to funguje?" zeptal se dost nevěřícně ředitel věznice.
"Naprosto, vždyť, když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. Pokud nikde neuvidí a neuslyší zlo, ani je nikdo nebude poslouchat, když budou říkat zlo, není přece žádný důvod, aby ho konali. Navíc, nebudou mít příležitost ho konat. Jistě, ještě je tu problém s jídlem, ale to vyřešíme. Tak co, plácnem si?"
Tak vznikla zabijácká jednotka z bývalých vězňů. Zabíjela, koho mohla. Ale léčba přece něco udělala. Jednotka nezabíjela, aby získala peníze, nebo ze zášti. Žádná z těchto špatných vlastností v tom nebyla. Vraždila, kvůli nudě, která v 'polepšovně' vznikla.

"Tak a připomínám, že - to bude v testu - ve vesmíru nejsou žádné známé hranice - vesmír má neznámé hranice. Tak, nějaké dotazy?" zeptal se učitel po dobrání základních věcí o vesmíru.
"No, já bych jen chtěl dodat, že vesmír jako samotný hranice nemá, ale hranice jsou například u pozorovatelného vesmíru."
"No jistě, ale já myslel..."
"Takže budete v testu požadovat lži?" Učitel si připadal skoro jako obklopený novináři. Už chybí jenom mikrofony...
"A co třeba hranice sluneční soustavy? I to přehlížíte? Máte podobné mezery ve vědomostech často nebo ne tak často?"
"A co na to ředitel?"
Učitel dal druhý den výpověď

"Mas, Mas, Masařky, Mas Mas Masařky!" křičeli z plných vzdušnic diváci.
"A je to gól! Masařky vedou 2:0. Míče se ujímá číslo 11 Mucholapka. Běží na bránu a do cesty se jí staví masařka číslo 1758... A, rozhodčí píská - masožravka překročila povolený počet snědených much - 50. Je vyloučena ze hry. Míč - svinka se mezitím protahuje. Masařky dostali míč. Číslo 173 (jediná přeživší masařka z první tisícovky) běží na bránu..., a je to gól! Masařky vyhráli! Ale počkat, co se to děje? Masožravky v návalu vzteku žerou své soupeře! Obecenstvo hlasitě protestuje, ale je také následně sežráno. Už zbýváá-m jen já..."

Budík zná určitě každý. Taky určitě ví, že ty původní budíky se vypínají zaklapnutím páčky. Mnoho lidí si vybíjí vztek ze vstávání "mlácením" do budíku, ale někteří velcí spáči, kterým se opravdu nechce lézt z postele, se dokonce snaží budík zastavit pomocí okřikování. Z úst většinou vypouští slova typu "Mlč!", "Sklapni!", případně i vulgárnější "Drž hubu!". Tato reakce mi přijde naprosto zbytečná. Ale pořád je ještě tak stokrát inteligentnější než případ mého přítele. (Na jeho přání ho nejmenuji.)
Když tohoto člověka brzy ráno vzbudil budík, zvedl se, otočil se na budík, se zašeptáním "Pssst!" udělal známé gesto a opět ulehl.

Hodina bylinkářství:
"Dneska si povíme něco o vrbách. Zná někdo nějaké vrby? Ano, Grangerová?" vyvolala Hermionu profesorka Pomona.
"Vrba ušatá, vrba křehká, vrba..."
"Ano, ale tohle jsou normální vrby. Já měla na mysli vrby kouzelné. Ví někdo o nějakých?"
"Vrba vzpomínková, díky které si člověk může vzpomenout na zapomenuté věci."
"Anebo vrba mlátička, která... Podle čeho se jmenuje vrba mlátička?" vyzvídal jeden student.
"Ehm, podle čeho se jmenuje, nevím, ale z jejích proutků se dá vytvořit velmi účinný léčivý lektvar." odpověděla Pomona.
Vtom vstoupili dost zmlácení Harry a Ron.
"Co se vám stalo?" vyhrkla starostlivě profesorka.
"Vrba mlátička" odpověděli chlapci.

"A bylo to naprosto skvělý, jako chápeš to, úplně úžasný! Sice jak se nasliněným prstem dotkl mýho jazyka bylo fakt nechutný, ale pak prostě řek Effatha, a já to slyšel, prostě dokonalý, ty, ty... ehm, jak se vlastně jmenuješ?" začal hrozně rychle povídat bývalý hluchoněmý.
"Noah, už ti to říkám po sté. Teď prosím přestaň mluvit, potřebujeme naplánovat důležitější věci, jako například bližší seznámení s ostatními členy rodiny, o kterých jsi toho doteď nejspíš moc nevěděl," odpovídal mu, snaže se být klidný, jeho příbuzný.
"Ale já chci slavit..."
"Tys nám to ale zavařil, Ježíši!" řekl si v duchu umořený Noah.

"To je mrkev, drahý Holmesi!" vzkřikl doktor Watson na svého společníka při procházce jednoho zimního večera.
"Ó, ano, milý Watsone, to je opravdu velmi pozoruhodné. Musíme to prozkoumat!" odpověděl mu Sherlock.
"Vypadá to na velmi čerstvou mrkev, a... podívejte se zde, milý Watsone to musíte vidět!"
"To jsou přece stopy lidského chrupu."
"Milý Watsone, vypadá to, jakoby nás čekal zapeklitý případ."
"Ano, Holmesi, už to tak bude. Jdu se podívat, zda tu ve sněhu nenajdu nějaké stopy."
"Jak se tam octla ta mrkev?" otočila se Klára na vysmátého Doktora, který se ihned zatvářil důstojně:
"Mně... vypadla ve spěchu z ruky."

"Dneska si povíme o proměnné," ohlásil dětem učitel na začátku hodiny. Třída se zachechtla a jedna dívka se začervenala. Učitel pokračoval ve výkladu.
"Proměnná je bla bla bla. Chápete to?"
"Ale pane učiteli, my víme, kdo je proměnná," ozvala se třída.
"Zaprvé, co, a ne kdo. A zadruhé, jak to víte? To už jste se to učili?" Třída se opět zachechtla a teď už jen jeden žák za celou třídu promluvil: "Ano, pane učiteli, víme to už od první třídy."
"Jak je to možné?" zeptal se udiveně Kilián.
"No, když jsme se seznamovali, Lucka samozřejmě neopomněla říct, že je vlkodlak."

"Já... chtěl bych k vám do party!" zaškemral Vašek na postaršího chlapce.
"Přijmeme tě, pokud v noci projdeš domem Zatracených se zavázanýma očima," řekl zlomyslně chlapec.
Vašek se lehce otřásl.
Když se večer dostavil na místo, zavázali mu oči šátkem a odebrali se za dům. Chlapec se rozešel. Měl šátek, ale pro jistotu i křečovitě svíral oči. Narazil na jakýsi předmět, ohmatal si ho a zjistil, že to je socha nějakého zvířete. " Nedívej se, je to jen socha!" říkal si. Nakonec s vědomím, že stejně nic neuvidí, otevřel oči. Přes šátek uviděl dva svítící body.
Vašek zkouškou neprošel. Neprošel vůbec.

Někteří lidé si opravdu libují v provokování a dělání naschválů druhým. Tak kupříkladu můj kamarád Evžen a jeho soused Vladimír. Pochopil jsem, že Evžen vylil Vladimírovi do pračky místo vody kyselinu sírovou, která zničila spotřebič a valnou většinu oblečení. Dobrý naschvál. Pochopil jsem, když zabil Vladimírovi psa za účelem vynalezení nové pochoutky psí prsty. Dobrý vtip a naschvál zároveň. Ale, že po tom všem leze na Vladimírovu soukromou střelnici, na které je navíc přibit nápis Vstup na vlastní nebezpečí, poskakuje kolem terče a prozpěvuje "Hlupáku, najdu tě...", ukazujíc při tom na Vladimíra, opravdu nechápu. Ale o mrtvých jen v dobrém.

"...princ zabil draka a zachránil princeznu. Byla svatba a potom se hodovalo ještě pět dní a pět nocí. A princ s princeznou žili spolu šťastně až do smrti." Přečetl a znuděně otočil stránku. Rychle pročetl další kapitolu.
"Ty pohádky jsou pořád stejné!" zabručel a zalistoval na poslední kapitolu. Poté co jí přečetl, vzdychl a otočil poslední stránku. Byla bílá, nic na ní nebylo. Vtom ho něco napadlo.
"Tati, přečti nám prosím pohádku," zavolalo na něj jedno z jeho dětí.
"Dnes si nebudeme číst," usmál se. "Dneska vám budu pohádku vyprávět."
"Byl jednou, kdysi dávno, zlý drak, který obsadil trpasličí horu..."

"...princ zabil draka a zachránil princeznu. Byla svatba a potom se hodovalo ještě pět dní a pět nocí. A princ s princeznou žili spolu šťastně až do smrti." Přečetl a znuděně otočil stránku. Rychle pročetl další kapitolu.
"Ty pohádky jsou pořád stejné!" zabručel a zalistoval na poslední kapitolu. Poté co jí přečetl, vzdychl a otočil poslední stránku. Byla bílá, nic na ní nebylo. Vtom ho něco napadlo.
"Tati, přečti nám prosím pohádku," zavolalo na něj jedno z jeho dětí.
"Dnes si nebudeme číst," usmál se. "Dneska vám budu pohádku vyprávět."
"Byl jednou, kdysi dávno, zlý drak, který obsadil trpasličí horu..."

"Hele, karbanátku, kdo je tamhleten kus pórku? Je nějak moc rozjařený. Asi neví, co ho čeká," promluvila špageta na karbanátek.
"Asi neví, ale přece jen, on má největší šanci na přežití," odpověděl karbanátek.
"Jak to myslíš?" zeptala se nechápavě špageta.
"No, špagety mají skoro všichni rádi, masové karbanátky taky, ale pórek? Zeleninu jako pórek skoro žádné dítě nemá rádo," odpověděl.
"Hele, a myslíš, že to dělá schválně, protože ví, že ho nikdo nechce sníst?"
"Podle mě... Už nás nabírají... Podle mě pokřikuje "Sněz mě! Sněz mě!" aby si z nás udělal srandu."
"Ale, bohužel má smůlu."
"Jo, nandali nás dospělému..."

Když jsem se narodil, stála tam. Pak jsem vyrostl a začal chodit do školy. Každý den ji vídám tam, kde odjakživa stála. Když koupíme auto, hodí se nám ještě víc, můžeme natankovat, než vyrazíme na cestu.
Jednou jsem se vracel jako obyčejně ze školy, kouknu se směrem k ní a zůstanu stát jako přimrazený. Místo, kde stála pumpa, je ohraničené plotem a polovina pumpy už je zbořená. Všude létá prach.
Když postavili novou, která na pohled vypadala stejně jako ta stará, začal jsem se ptát sám sebe: "Proč tam nestojí tamta pumpa?! V čem je tahle lepší než ta stará?!"