Moje články

Na tohle drabble jsem opravdu hrdá, protože i mě jako autorce se ještě občas při jeho opětovném čtení podaří vyprsknout smíchy. :) Svá drabble jsem se snažila psát spíše jako anekdoty, něco pro odlehčení, pro zasmání. Někdy se mi to možná povedlo, někdy možná ne, nicméně toto drabble mám ráda a přála bych si mít více takových.
Téma: Co je psáno, to je dáno
„Brej den, doktore.“
„Dobrý den, copak vás trápí?“
„Víte, doktore, já vám mám takovej divnej problém.“
„Můžete mi o tom říci více?“
„No je to taková věc, že… no zhruba tak něják jednou za tejden je mi fakt blbě. Jako na blití, chápete.“
„Takový problém může mít mnoho příčin. Všiml jste si něčeho, co by těm problémům předcházelo?“
„Si pište. To je vždycky, když mě stará nutí dávat prádlo do pračky. Děsně mě to sejří.“
„Hmm… to by mohlo být psychosomatické. Napadá vás něco?“
„Si tak říkám, estli pak to nejni tou aviváží.“
„Aviváží??“
„No píšou UŽÍVEJTE PŘI KAŽDÉM PRANÍ.“

„Když jsem tě poprvé uviděl, věděl jsem, že jsi krásná.“
„Když jsem tě poprvé uviděla, věděla jsem, že jsi charismatický.“
„Když jsem s tebou promluvil, zjistil jsem, že jsi chytrá.“
„Když jsem s tebou promluvila, zjistila jsem, že máš krásný hlas.“
„Když jsem s tebou poprvé strávil noc, zjistil jsem, že jsi báječná milenka.“
„Když jsem s tebou poprvé strávila noc, zjistila jsem, že jsi něžný.“
„Když jsem s tebou začal žít, zjistil jsem, že umíš vytvářet domov.“
„Když jsem s tebou začala žít, zjistila jsem, že jsi starostlivý.“
„Dodnes jsem netušil, že umíš zpívat.“
„Oba máme ještě pár trumfů.“

Seděla u kosmetického stolečku a odrazem v zrcadle sledovala svého muže, jak čte noviny. „Tohle je pěkně nespravedlivé. Já vstávám minimálně o půl hodiny dřív, než ty, abych se stihla namalovat, učesat a hezky obléci, zatímco ty ležíš nebo čteš. Řeknu ti, že tohle ženské upravování je vážně otrocká práce.“
„Počkej, to není otrocká práce. Předně je to kreativní vnější vyjádření tvého vnitřního vidění sebe sama. Navíc za to máš placeno pozorností a respektem okolí i svým dobrým pocitem. Plus ještě zpříjemníš den všem, kteří tě uvidí, takže spíše než otrocká práce je to umění, realizace tržních mechanismů a charita.“

„Dobrý den. Jeden červený karafiát, prosím.“
„Pro koho je, mladíku?“
„Pro přítelkyni. Máme roční výročí.“
„Och,“ spráskla ruce květinářka. „Kouzelné, ale to jí rozhodně nekupujte karafiát. Ten se hodí tak pro maminky a babičky.“
„Aha. Tak něco jiného… třeba hmm… třeba dvě tyhle růže.“
„Jémine, nemůžete dát dívce dvě růže. To je počet, který se dává na pohřbech.“
„Aha. Tak vezmu ty růže tři.“
„Ale hlavně jí je nedávejte zabalené v papíru! To by bylo nezdvořilé.“
„Chjo, samé složitosti. Díky. Nashle.“
„Ahoj lásko, přinesl jsem ti žluté růže.“
„Žlutá podle květomluvy znamená žárlivost a nenávist… Ty už mě nemáš rád?“

„Aby bylo jasno, šmejde, jsi v pěkném maléru. Sedíš tu na policejní stanici a my toho na tebe máme dost, abychom tě poslali do chládku na pěkných pár let. Tvoje štěstí ale je, že nejsi ten, koho chceme. My jdeme po Antoniovi a jeho bandě. Že je to tak, Ralfe.“
„Jasně, šéfe,“ kývl mladší policista.
„Doneslo se nám, že jsi největší zbabělec z téhle zavšivené partičky a navíc idiot. Takže nám teď hezky zazpíváš, kde se Antoniova banda schází, jména všech členů a datum nejbližšího obchodu.“
„Ale já to neumím.“
„Co neumíš?“
„No zpívat. Nestačilo by, kdybych to jen řekl?“

„Hej… Hej, vstávej.“
„Co? Co se děje?“
„Vlasy, vole.“
„Ježiš, mě je blbě. Nech mě bejt. Mám děsnou kocovinu. Počkat, co to do háje… Nemůžu se hnout.“
„Au, počkej, nezvedej se. Vypadá to, že máme vlasy totálně slepené dohromady nějakou příšernou břečkou. Říkám nehýbej se!“
„To ten smrtící koktejl… Poslední, co si pamatuju je pivo, griotka a medovina.“
„Alkoholová variace na vteřinové lepidlo. Chce se mi zvracet.“
„Tak na to rychle zapomeň. Přece s tebou nebudu strkat hlavu do záchodu.“
„Proč ne? Teď jsme něco jako pokrevní bratři.“
„Vole, ti jsou spojeni krví, ne hlavama.“
„Takže jsme jako pohlavní bratři?“

„Já jim to chci říct.“
„Jsi si opravdu jistý?“
„Jsem.“
„No, ale z tvého vyprávění jsem pochopil, že s tvými rodiči se v téhle oblasti pohybuješ trochu na tenkém ledě.“
„Na tenkém ledě? Ne. To je jako chodit po vodě, tam už ani žádný led není!“
„A oni tuší, že…“
„Tak to opravdu nevím. Myslím, že si uvědomují, že jsem jiný než ostatní, ale nejsem si jistý, jak to vezmou.“
„Mami, tati… tohle je Roman.“ Nádech, výdech. „Já ho miluju a žijeme spolu.“
Ticho.
„Takže jsi gay?“ zeptala se matka.
„Jo.“
„Skvělé. Pomůžeš nám sehnat pátou sérii Queer as Folk?“

Maminka vešla do pokoje a podívala se na dcerku, která měla ucho přitisknuté k sedadlu dřevěné židle a něco si pro sebe mumlala.
„Copak to děláš, Karolínko?“
„Tiše, židle mi vypráví.“
Maminka vešla do pokoje, kde její dcerka právě foukala na opěradlo židle.
„Copak to děláš?“
„Židle mi řekla, že kdysi cítila vítr ve větvích.“
Maminka vyšla na zahradu, kde její dcerka zvedala židli nad hlavu.
„Copak to provádíš?“
„Židle mi řekla, že kdysi rostla k nebesům.“
„A kam s ní jdeš teďka?“
„Támhle k těm stromům. Kdysi prý byli rodina.“
„Karolínko, pročpak pláčeš?“
„Mamí, půjde strom taky do nebe?“

„Já už prostě nemůžu,“ povzdechla si.
„Co se děje?“
„Ta pozornost mě vyčerpává.“
„To je daň za slávu. Řešíme to všechny,“ řekla konejšivým hlasem.
„Ale já nemám chvilku soukromí. Došlo to tak daleko, že mě sledují tajně. Ve dne to ještě jakž takž jde, ale v noci… cítím na sobě ty jejich upřené pohledy,“ oklepala se. „A aby toho nebylo málo, tak mě fotí a ty fotky pak zveřejňují. Bez souhlasu! Chápeš to?“ povzdechla si nešťastně.
„Hele, jsme slavné a lidé k nám vzhlížejí. Musíme se podle toho zařídit.“
„Ale ty jejich lačné pohledy…“
„Polárko?“
„Hmm?“
„Zkus na to nemyslet.“

„Miláčku, kolik párů bot si ještě plánuješ zkoušet?“
„Tolik, kolik bude potřeba, lásko.“
„Ale…“
„Hele, pro krásu se musí něco vydržet a ty pro moji krásu musíš také něco vydržet,“ zasmála se a sundala ze stojanu levandulové lodičky. „Až se budeš na tvém firemním večírku dmout pýchou, jak to tvé partnerce sluší, tak si na tuhle nepříjemnost ani nevzpomeneš. Och, to je nádherná kabelka! Tu musím mít.“
„Miláčku, nemáš už dost kabelek?“
„Počet kabelek každé ženy by měl být zhruba dvojnásobek jejího věku.“
Muž se zamyslel.
„Takže tohle je tvoje sedmdesátá?“ Zeptal se bezelstně.
„Né,“ vyjekla žena. „Šedesátá, pouze šedesátá!“

„Ahoj Fando.“
„Zdravím, Luboši.“
„Dík, žes přišel, stará kvůli té nedodělané kuchyni pořád vyšiluje.“
„Však v klidu, to zařídíme.“
„A kde máš materiál?“
„Dorazí za chvíli, přibral jsem k sobě výpomoc. Ááá, už jde.“
„Dobrý den, já jsem Barbara a jdu vám zacelit tu škvíru mezi linkou a špajzem.“
„Račte dále, madam.... Hej, Fando, co je to za kočku?“ Vyjeveně sledoval dívku, jak z kabelky vytahuje nádobku s maltou, omítkovací hmotu, špachtli, smirkový papír a kousky porobetonu.
„Je lepší, než většina řemeslníků,“ pokrčil Fanda rameny.
„Hmm...“ Pokýval hlavou Luboš a sledoval dívku, jak rozmíchává maltu. „Kvalitní materiál, to je základ.“

Náhrada za téma č. 21 Perpetuum mobile
“Miláčku, moc ti to sluší, když vaříš.” Objal ji a políbil na tvář.
“Já vím.” Usmála se. “Jen jsem se chtěla zeptat, koupil jsi včera cestou z práce mléko, o které jsem tě žádala?”
“Odpusť, já na to zapomněl. Zrovna jsem šel do krámu, když jsem přišel na to, jak zjistit poslední číslici čísla Pí.”
“Jsi báječný, zlatíčko, ale já to mléko opravdu potřebuji. Můžeš pro něj prosím zajít a vynést při tom smetí?”
O půl hodiny později.
“Miláčku, tomu neuvěříš! Zrovna jsem si zavazoval tkaničky, když jsem přišel na způsob, jak sestrojit perpetuum mobile.”
“Dá se použít místo mléka?”

Pohlédla na mne a já ztracen byl,
tak rozbouřené srdce jsem dosud nezažil.
Žár nocí a ledových rán vichry dmoucí,
nevinnost růže, však žena zvoucí.
Má v sobě sílu, z níž po zádech mi běhá mráz,
je bezpečným přístavem, hned mění se ve strmý sráz.
Svéhlavost mluví z ní, chce vše, co jen si poručí,
a jindy zas jak vločka sněhu, roztaje mi v náručí.
Chránit ji budu, jak mužům je dáno,
však ona mně, často záchranné hází lano.
Miluji ji a jsem si jist, až nám život léta zúročí,
naposled uložen do jejích dlaní, chci pohlédnout jí do očí.

„Táááák, vypití téhle láhve oslavíme Nástupní hrou.“
„Co je to Nástupní hra?“
„Nastoupil jsi do ní dobře. Pointa je v tom, že v každém souvětí musíš použít alespoň jedno slovo nástup nebo jeho jiný tvar.“
„Co je to za nástupní blbost? Nastoupila ti ta tequila snad do hlavy?“
„Napadlo mě to, když jsem minulý týden ožralý jel metrem a stále hlásili, ukončete výstup a nástup. Pak na mě ale nastoupil revizor a vystoupil mě.“
„Mně jednou sbírali policajti, když jsem usnul na nástupním ostrůvku.“ Vrznutí dveří.
„Hoši, alou spát.“
„Mami!!!“
„Okamžitě nastupte do postele.“
„Fajn, stejně to byla Nástupindní hra.“

„Dobrý den, třído, posaďte se. Na dnešek jste měli domácí úkol. Vypracovat váš stručný rodokmen. Začne Opatová?“
„Zapomněla.“
„Tak pan Prosek.“
„Nemám, pardon.“
„To si říkáte středoškoláci? Ignácie Patricie Pavlovová.“
„Jistě. Náš rod je velmi starobylý. Charakteristickými znaky jsou blonďaté vlasy, modré oči, světlá pleť. Mým nejbližším příbuzným je bratříček Darius, sedící tady vedle mně. V našem rodě docházelo často ke sňatkům nebo alespoň plození potomků mezi blízkými příbuznými. Rodiče jsou bratranci, prarodiče také, praprarodiče sourozenci…
„Takže…“ zakuckala se profesorka a zmateně zagestikulovala.
„Ale ne,“ zaculila se Ignácie. „My jsme jen přátelé,“ mrkla na bratra a pohladila ho po stehně.

„Má ty oči zavázané dostatečně?“
„Jasně, že mám. Je tu tma jak v... no prostě nic nevidím.“
„Tak jo. Připrav se a otevři pusu. Tahle je první.“
„Hmm… to chutná.., myslím, že to znám. To bude pampeliška. Určitě budu mít žlutý jazyk.“
„Výsledky až na konci. Tak další.“
„Jo, to je stoprocentně sedmikráska.“
„Tady další.“
„Hmm… Jitrocel.“
„A poslední.“
„Že by… ostropestřec?“
„Všechno špatně. Durman, ocún, oměj.“
„Děláte si prdel?“
„Nezapomeň petrklíč.“
„Cože? Idioti, vždyť jsou jedovaté!“
„Jsi skaut, tak něco vydržíš.“
„Začíná trochu zelenat. Seženeme pomoc?“
„Ten petrklíč byl poslední hřebíček do mé rakve. Nechte mě v klidu zemřít.“

„Jsem zoufalá. Víš, jak přítel vždycky někam jednou za týden zmizel a pak měl v mikině dírky od nějakého odznáčku? Tak včera si ho zapomněl sundat.“
„A co to bylo?“
„Má tam jen nápis KREV. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet.“
„Holka, aby to tak ještě byla nějaká sekta nebo pěstitelé marihuany.“
„No právě. Proboha, s kým to žiju?“
„Ahoj miláčku.“
„Já to vím.“
„Co víš?“
„Kam mizíš každý týden.“
„Fakt?“ překvapeně zvedl obočí.“
„Takže to nepopíráš?“
„Co?“
„No, že pěstuješ…“
„Jo, pěstuju a baví mě to. Mám i členskou kartu… Tady.“
„Ukaž. Cože??? Klub Rozmnožovatelů Ekologického Vřesu?“

„Uf.“
„Ještě?“
„Jo, ještě.“
„Já myslím, že už to stačí.“
„Nestačí.“
„Vždyť vypadáš dobře.“
„Jenom dobře? Musí to být dokonalé. Potřebuji mít vosí pas a pevné boky. Nemůžu dovolit, aby mi někde vykoukl nějaký faldík.“
„Ale je rozumné k tomu používat korzet?“
„To je osvědčený způsob. A teď to ještě jednou utáhni.“
…
„Sluší ti to.“
„Děkuji. Moc se ti chci líbit.“
„No… v tom případě…“
„Co?“ Vyjekla skoro hystericky.
„Mohla bys… víš, jsi krásná, ale mohla bys trochu přibrat?“
„He??“
„Jen tak trošku, obalit ty tvoje kosti. Abys byla krásně měkoučká.“
„Aha…“ Zamrkala a usmála se. „Stačí rozvázat pár šňůrek.“

Bonus pro DMD č. 14. pro 14. 4. 2012. Téma: Červený a černý
„Muži prý rozpoznávají jen několik základních barev.“
„S tím bych mohl souhlasit.“
„Počkej, ona je to pravda?“
„Jop. Život je tak mnohem jednodušší.“
„A jednotvárnější. Vždyť je takových odstínů! Šampaň, smetanová, slonová kost…“
„Hele, alespoň si nezahlcujeme mozek hloupejma názvama, když je to všechno pořád tatáž barva.“
„A co třeba růžová, co mám na tričku?“
„Jasná červená. Průměrnému muži stačí barevné spektrum lentilek. I když tyhle jsou zjednodušené na červenou a černou.“
„Počkej, co to jíš?“
„No lentilky.“
„Kdes je vzal?“
„Mělas je támhle, v té taštičce. Kam to voláš?“
„Záchranku. Právě jsi mi spořádal piksli ibalginu s živočišným uhlím.“

„Brej den, doktore.“
„Dobrý den, copak vás trápí?“
„Víte, doktore, já vám mám takovej divnej problém.“
„Můžete mi o tom říci více?“
„No je to taková věc, že… no zhruba tak něják jednou za tejden je mi fakt blbě. Jako na blití, chápete.“
„Takový problém může mít mnoho příčin. Všiml jste si něčeho, co by těm problémům předcházelo?“
„Si pište. To je vždycky, když mě stará nutí dávat prádlo do pračky. Děsně mě to sejří.“
„Hmm… to by mohlo být psychosomatické. Napadá vás něco?“
„Si tak říkám, estli pak to nejni tou aviváží.“
„Aviváží??“
„No píšou UŽÍVEJTE PŘI KAŽDÉM PRANÍ.“

Ťuk, ťuk…
„Heslo.“
„Cože, jaký heslo?“
„No musíš říct heslo, jinak tě nemůžu pustit.“
„Ty vole, co jste to tam zase vymysleli za hovadinu?“
„Jaký my, to byl tvůj nápad.“
„Cože? Hele, neblbni a pusť mě dovnitř.“
„Ne, to nejde. Sám jsi říkal, že to je zákon a vymyslel jsi moc pěkné heslo.“
„Grrr… kdy jsem to proboha vymýšlel?“
„Myslím, že bylo něco kolem třetí v noci a čtvrt na sud.“
„Ach jo. A tušíš, co jsem přitom dělal?“
„Chlastal jsi pivo a koukal na pohádku.“
„Jakou?!“
„Dařbuján a pandrhola.“
„Počkej, už mi trochu svítá. Glo-glo-glo, glo-glo-glo GLÓÓÓRIÁÁÁ!“
„Pojď dál.“

„Vítám vás na zkoušce uchazečů o řidičské oprávnění. Jistě vám nemusím připomínat obrovskou důležitost této zkoušky. Má prověřit vaši znalost dopravních předpisů, značek a vaši zodpovědnost jako budoucího řidiče.“
„Rozumím, jsem připraven.“
„První je tato značka. Červený trojúhelník.“
„Hmm… Pozor… mám to na jazyku… Pozor mlha!“ Zvolal nadšeně. Úředník zbledl.
„Ehm, zkuste nějakou jinou třeba tady ten červený trojúhelník s těmi dvěma hrboly.“ Úředník se významně podíval na zkoušeného.
„Jasná věc, zadek v mlze,“ odpověděl s přehledem. Úředník zbledl ještě víc.
„Tuhle určitě poznáte.“
„STOP.“
„Ve vaší zkoušce. A tahle?“
„Hee, ta šipka?“
„Napovím… všimněte si, že míří ke dveřím.“

„Tak ti pěkně děkuju.“
„Co se stalo? Vypadáš příšerně.“
„Ten tvůj dárek mi byl čert dlužen.“
„Počkej, dárkové balení všech dílů Harryho Pottera jsem ti pořídila s těmi nejlepšími úmysly. Ty jsi to přece ještě nečetla a člověka to celkem pohltí.“
„No právě. Z práce mě vyhodili, když jsem tam nepřišla a omluvenka, že jsem nemohla přestat číst, nějak nestačila. Přítel mě opustil, když se dozvěděl, že miluju jen Severuse Snapea. Z bytu mě vystěhovali po mém hysterickém záchvatu, když umřel Brumbál. A navíc mi sebrali řidičák, protože jsem četla za volantem.
„Jaj… Sorry. Takže příště jen křížovky nebo anekdoty.“

„Ahoj lidi, měli jsme na dnešek nějaký domácí úkol?“
„Ne, jen říkala, že bude zkoušet z celého ročníku.“
„No páni, doufám, že mi dá pokoj. Po té včerejší párty mi v hlavě hučí, že skoro neslyším vlastního slova, natož to její skřehotání. Řekl bych, že můj mozek její hlas už automaticky filtruje.“ Zvonek zazvonil a do třídy vešla učitelka ve středních letech s přísným pohledem a hranatými brýlemi. Jen co se její pozadí dotklo židle, otevřela třídnici.
„Tak kohopak si dneska vyzkoušíme. Tak… třeba pan Kouřít.“
Sakra, to si ta stará čarodějnice musela vybrat zrovna mě?
„Hezky se postavte před tabuli a povězte mi, kdy byla ledová doba a co to je.“
„No viděl bych to tak od začátku listopadu zhruba do začátku června. Jednou jsem se zkoušel koupat už v květnu, ale málem mi umrzly… Ehm no a co to je… no normální H2O, že jo, jen prostě studená.“ Profesorka na něj zírala a v hlavě jí to šrotovalo minimálně tak, jako jeho spolužákům. Až pak…
„Doba! Ne voda! Ledová doba! Děláte si ze mě legraci?“
„K čemu bych potřeboval matraci?“ Zatvářil se nechápavě.
„Počkejte, to si vypijete.“
„Že nás všechny přežijete?“
„Kouříte!“
„Ano, ale teď si nedám, děkuji.“

„Páni, lásko, ty opravdu bydlíš na hradě.“
„No zrovna dvakrát nadšená z toho nejsem. Bydlelo tu zhruba patnáct generací mých předků.“
„Je úžasné, kolik tu máte starožitností. A těch obrazů.“
„Jo, hotové muzeum. Říká se, že fyzická podoba s nějakým příbuzným předurčuje tvé charakterové vlastnosti.“
„Ty jsi hrozně podobná téhle dámě. To je nějaká tvoje praprababička?“
„Ne, to je pradědeček. V osmnácti utekl z domu a vydával se za prostitutku. Za jeden den dokázal vypít sud vína, prohrát a vyhrát v kartách celé své jmění, zplodit několik potomků a to se ani nezapotil. Eee… ještě si mě chceš pořád vzít?“

A/N Neurčitý kouzelnický svět.
„Ahoj Andreo.“
„Jé, ahoj Marku.“ Hlavně se tvářit normálně, aby nepoznal, že se mi líbí.
„Koukám, že máš nové tričko.“
„Jo, je očarované.“
„No já měl dojem, že se ta zvířata pohybují.“
„Mám ho od Lisy. Ti svišti jí pěkně lezli na nervy. Říkala, že občas mluvili za ní.“ Zaculila se. „Já takový problém nemám. Myslím, že jsou roztomilí.“
„Nejen oni,“ mrkl na ni. Její tvář zrudla.
„Musím jít, máme hůlkologii,“ vyhrkla.
„Uvidíme se na obědě,“ řekl. Přikývla a otočila se k odchodu. Všichni svišti na jejím tričku přeběhli na záda a poskládali se do tvaru srdce. Marek se usmál.

A/N: Příběh je zcela fiktivní. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami či existujícími místy je čistě náhodná.
„Ale ty ho miluješ, ne?“
„No jasně, že ho miluju, jen…“
„Důležité je přece, že jsi s ním. Víš, trochu se to dalo čekat, přece jenom není to žádný Bill Gates.“
„Já vím, já vím, ale kdybys to tam viděla. Největší koncentrace hospod čtvrté cenové kategorie. Etnicky rozmanité místo, sem tam ozdobené nějakou skládkou či parkem s bezdomovci, o rozjívených studentech nemluvě. Prostě ráj.“
„Ale zase tam máš svého prince.“
„No jo... Když jsem říkala, že s ním půjdu až na konec světa, znělo to dost romanticky. Ale kdo mohl tušit, že to vezme doslova a odstěhuje se na Žižkov?!“

„Proč se tohle stane vždycky mně?“
„Myslím, že to není až tak neobvyklé.“
„No rozhodně to potvrzuje Murphyho zákony. Když mám rande, musí se mi udělat beďar.“
„Ale prosím tě, je to jen malý pupínek.“
„Malý pupínek?! Vypadá to jako druhá hlava!“
„Zase nepřeháněj. Máš to jen na levé tváři. Zprava je to dobrý.“
„Jo, takže si budu přítele celý večer držet vpravo. To by nemělo být tak těžké.“
„Navíc jdete do kina, tam bude tma. Určitě si ničeho nevšimne.“
Vyšla před barák. U chodníku zastavilo auto.
Mít ho napravo. Brnkačka. Sedadlo spolujezdce.
„Ahoj miláčku. Co to máš na tváři?“

„Proboha, co se ti stalo? Co ty obvazy?“
„Byl jsem na tom nařízeném kurzu sebeovládání.“
„To ses tam porval?“
„Ne, vůbec, fungovalo to skvěle. Také mi doporučili, abych chodil na jógu.“
„A to tě naštvalo…“
„Právě že ne. Kejvnul jsem na to a řeknu ti, docela to uklidňuje.“
„Nechápu.“
„No, všechno bylo v pohodě, než jsem v jedné pozici dostal strašnou křeč do nohy. Ztratil jsem rovnováhu, pěstí prorazil okno, vrazil si střep do nohy a nakonec tím oknem propadl. Záchranáře jsem seřval na místě, policajty taky. Morfium nepomohlo, tak mě k nosítkům přivázali. Podle soudce mám další sezení pozítří.“

Seděla na otočné židličce a popotahovala.
„Nebuď jak malá.“ Šmik.
„Já jsem mladší sestru nikdy nechtěla.“
„No ale máš jí, tak neremcej. Tvoji rodiče si pořídili mimčo a ty se podle toho musíš zařídit.“
„Já nejsem žádná chůva!“ Šmik. Šmik. „S dětmi to vůbec neumím.“ Šmik.
„Je to jenom o cviku a zkušenostech.“
„To jsou tedy pěkně drahé zkušenosti.“
„Dívej se na to z té lepší stránky.“ Šmik… Šmik. „Už nikdy neusneš s balíčkem bonbónů v ruce.“
„Kdo mohl tušit, že mi ta malá zrůdička s nimi začne zdobit vlasy?“ Šmik. „Budu plešatá.“
„Neboj, budeš krásná. Tenhle je poslední.“ Šmik.

„Proč pořád bloumáš po pokoji?“
„Hledám sviňáckýho komára.“
„A určitě s ním máš mírumilovné úmysly?“
„To si piš, seznámím ho se svou povinnou četbou,“ zamával knížkou, kterou držel v ruce.
„Co to je?“
„Němá barikáda. Máme z toho přečíst povídku Vyšší princip.“
„A už jsi to četl?“
„Ne, zatím jsem přečetl jen ten název. Určitě je to hrozná kravina. Koho zajímají takové kecy.“
„Toho komára asi ne. Zkus vyjednávání místo násilí.“
„Vyjednávání? Ten hajzl mě tyranizoval celou noc. Ha, tady je.“ Prásk!
„Vrahu. Teď máš na rukou komáří krev.“
„Ta krev je MOJE! A navíc... vražda na tyranu není zločinem.“

Miloval ho. Věděl to od první chvíle, kdy ho spatřil. Jejich oči se střetly a on se v nich ztratil. Odevzdal mu svou duši, své sny, každý svůj nádech a výdech. Zamilované srdce bilo jen pro něho. Sledoval jeho tvář, můj bože, jak on ji miloval. Ty nádherné průzračně modré oči, lemované hustými řasami. Dokonale řezané lícní kosti, jeho alabastrovou pleť s dechem růže na líčkách. Miloval ty rudé rty, které by spíše měly patřit dívce a záplavu zlatých vlasů, jež dělala z jeho lásky nejkrásnější stvoření pod sluncem. Až zemřou, budou ležet vedle sebe. Společně. Narcis a jeho zrcadlo.

Trochu se zamračila a založila si ruce v bok. Na okamžik vypadala její tvář jako vytesaná z kamene. Začínala mít starost. Už zkontrolovala půdu, ložnice v prvním patře, kuchyň, umývárnu a obývací pokoj. Nikde nic. Prošla halou a vyšla z domu. Slunce jí zasvítilo do očí a ona si je zakryla rukou. Sešla po schodech a nahlédla do prostoru pod nimi. Nic. Obešla dům, prohledala prostor mezi ozdobnými keři. Nic. Její pohled padl na pootevřené dveře zahradního altánku, odkud právě s prskáním vyběhla jejich kočka. Zamířila tam. Otevřela dveře a usmála se na svého synka. „Tady je můj malý hrdina.“

„Tak připravit, pozor... teď. Čas běží.“
„O co se to snaží?“
„Trpaslík? Ne, letadlo!“
„Letadlo nehopká. Zajíc! Ne? Sorry, nemusíš mě hned zabíjet pohledem.“
„Počkej, proč tak máchá těma rukama, to vypadá na křídla. Vrabec! Papoušek! Sýkorka!“
„Ne, ne, to bude něco... mám to na jazyku. Pelikán! Sakra, taky ne. Co to ukazuje pod sebou? Hromádka, míček, kulatá hromádka. “
„Vrabec na hromádce. Té tequily jsme vypili asi trochu moc. Proč ťuká nosem do té země?“
„Třeba chce strčit hlavu do písku.“
„Pštros! Určitě je to pštros!“
„Čas vypršel.“
„Holt smůla no, co to vlastně bylo?“
„Slepice vy idioti! Slepice!“

Je to tady. Konec. Přemírou emocí se mi skoro hrnou slzy do očí a z úst se mi dere hysterický smích. Nemyslela jsem si, že to někdy bude možné. Je konec. Byla se mnou tak dlouho. Všechny ty hodiny, dny a roky co jsem s ní strávila. Bezesné noci, ve kterých mi dělala společnost. Dostala se mi pod kůži. Byla v mé mysli, ať jsem šla kamkoli a moje fascinace snad hraničila s posedlostí. Milovala jsem ji a stejně tak jsem ji nenáviděla. Mé dítě, moje milenka i ručička hodinek odtikávající můj osud. A teď… poslední strana, odstavec, slovo. Konec.