Zapomenutá legenda

Když po tom neštěstí opustili s manželem dům jen s tím nejnutnějším, lidé z vesnice rozkradli jejich majetek. Se slzami v očích sledovala, jak rozkrádají stříbrné sady příborů, čínský porcelán, francouzský nábytek, odvádějí si přeživší dobytek a rozebírají hospodářské nástroje. Ženy se tahaly o šaty, které tu zbyly po mrtvých. Jen šperky se jí podařilo odnést, ale i o ty přišla, aby měla čím platit.
Když se po mnoha měsících vrátili zpátky, z domu zbyl už jen stín. Invaze prostých lidí tam jen zázrakem zanechala pár kusů nábytku. Měla sice zpátky své panství, ale jinak nebyla víc, než prostou žebračkou.

V rumunských lesích žil kdysi jeden vlk. Byl mladý a statný, pobíhal po kopcích a živil se drobnou zvěří. Jednoho dne ale zabloudil do končin, před kterými ho ještě jako mládě varovala jeho matka. Byly plné bahna, které podle legendy pohlcovalo vše, co se hýbalo. Vlk si pomyslel, že je dost silný, aby nad hrozným bahnem zvítězil, a nebojácně vstoupil. Bahno se po něm sápalo a snažilo se vlka pozřít. Vlk se statečně zmítal, ale boj prohrál.
Od té doby podle legendy tamními končinami obchází netvor, který rozsápe každého, kdo se opováží vkročit za hranici lesa. Říkají mu Nesmrtelný strýček.

Dům z jeho snů mu přišel jako z jiného světa. Byl stejný, jako tenhle, ale přesto byl odlišný. Jako by byl jeho přesnou kopií, ale stál na jiném místě u jiné vesnice nebo města, obydlen mnoha lidmi.
V domě z jeho snů se konaly slavnostní večeře, plesy, večírky, místnosti se třpytily křišťálem, který odrážel malá světýlka po zdech a zrcadlil se v honosných číších s vínem.
Iorghovi se po tom čase občas zastesklo. Přál si něco takového vidět na vlastní oči, protože to nikdy nezažil. Jeho život byl místo toho pustý a osamělý, plný úzkostného strachu z budoucnosti a neznáma.

Jednou se Iorghu zatoulal do zadního traktu domu, kde už nikdo nebydlel. Bylo tam vlhko; malbu na zdech poničila plíseň a dřevěné obložení už na mnoha místech trouchnivělo. Nikdo sem nechodil, protože paní Ecaterina to neviděla ráda. Ale dnes byla pryč a on mohl povolit uzdu své zvědavosti.
Nakouknul do několika pokojů. V jednom z nich našel toaletní stolek a zrcadlo. Hlavou mu projel záblesk vzpomínky. Už to jednou viděl. Pamatoval si to velmi matně – jako sen – zlaté vlasy a pohled plachých šedých očí v odrazu zrcadla.
Dlouho přemýšlel, kdo je ta krásná dívka. Ale nakonec si na Crinu vzpomněl.

Nevěděl jak, ale najednou se ocitl v lese. Byl zmatený, nevěděl kde ani kdo je. V hlavě měl nejasnou myšlenku, ale nemohl ji uchytit. Jen v uších mu zněla dokola slova: Nejsem mrtvý, já nejsem mrtvý! Nevěděl, co znamenají.
Aniž by tušil, kam jde, vydal se lesem tam, kde tušil jeho konec. Po lesní cestě se dopotácel až do nějaké vesnice. Cizí lidé na něj volali, ale on je neznal. Nejdřív na jejich oslovení nereagoval, až po čase si uvědomil, že Iorghu je jeho jméno.
Nikdy si už na minulost nevzpomněl. A nikdo nebyl schopen mu říci, co se stalo.

Ecaterina Catargiu si uměla vše zařídit tak, aby se jí to hodilo. Nebyla včerejší. Nikdo z vesnice nepřišel vyšetřovat vraždu služky, takže se nemusela ničeho bát.
Ale přesto měla obavy, že tajemství brzy vyplyne na povrch. Iorghu se choval divně. Prodala by ďáblovi duši za to, že si ten kluk nic nepamatuje! Jenže on se bůhvíjak dozvěděl o Crině... šeptal její jméno ze spaní.
Tušila, že jí nepřinese nic dobrého. Byl Silviu, z lesa, mělo ji to varovat. Ale nemohla riskovat, že si jednou vzpomene a prozradí to, co se nikdo neměl dozvědět. Musela ho tady udržet stůj co stůj.

Oficiálně byl pánem domu Mihai Catargiu. Ale tím, kdo opravdu vládl všem jeho obyvatelům, byla jeho žena Ecaterina, nyní už stará paní, ale duchem stále silná, takže svého muže odsunula na vedlejší kolej.
Přečkala v tomto domě největší neštěstí. Ztratila dceru a vnučku. Vždycky měla tvrdé srdce, ale jejich smrt ji zatvrdila ještě více. Velmi těžce nesla i ztrátu společenského postavení – po masakru, který se odehrál před třemi léty a po kterém se musela i s manželem několik měsíců skrývat, zbyly z jejich majetku jen holé zdi panství a Iorghu, který si nic nepamatoval.
To jen ona znala netvorovo tajemství...

Život na panství pokračoval dál. Georgeta, nová služka, si pomalu zvykala, ale Iorghu měl stále pocit, že je z domu nesvá.
Když jí jednoho večera donesl do kuchyně dříví na zátop, zeptal se jí, čeho se bojí. Překvapilo ho, když odpověděla, že má strach, aby nedopadla jako předchozí služka.
Nabídl jí, že jí opatří zámek k její komůrce, aby aspoň v noci měla pocit bezpečí.
Když jí podával zámek s klíčem, který opatřil dole ve vesnici, upřela na něj své krásné černé oči a poděkovala. Iorghu poprvé od doby, kdy se mu začaly zdát ty podivné sny, zapomněl na Crinu.

„Neviděl jsi mého muže?“ zeptala se ho paní Ecaterina, když jí pomáhal s pracemi, které obvykle zastávala zavražděná služka.
„Ne, od rána jsem ho ani nezahlédl,“ zavrtěl hlavou. Přišlo mu zvláštní, že se ho na to paní ptá, protože Mihai Catargiu se málokdy pohyboval po dvoře, většinu dne strávil ve svých pokojích. Bylo divné, že se od té vraždy neukázal.
Iorghovu mysl obestřelo podezření, které se nabízelo. Bylo možné, že to udělal on? Vždycky ho považoval za podivína...
Ze zamyšlení ho vytrhlo zapraskání podlahy. Otočil se a spatřil ve dveřích pana Mihaie. Právě se vrátil z vesnice s novou služebnou.

Co se ve snech dělo dál, to už nezjistil. To ráno, kdy ho ze spánku probudil děsivý výkřik paní Ecateriny, se všechno změnilo.
Našla jejich jedinou služku mrtvou. V tratolišti krve ležela v malé tmavé kuchyni před otevřenými kamny. Na krku jí zela ošklivá rána, jak ji někdo podřízl.
Iorghu nevěřil vlastním očím. Dotkl se prsty kaluže krve, ale pak si je štítivě otřel o kamennou podlahu.
„Jak se to mohlo stát?“ zeptal se vyděšeně staré paní.
„N-Nevím,“ odpověděla roztřeseně. „Ale nikdo se o tom nesmí dozvědět, rozumíš?“ zašeptala naléhavě.
Jen přikývl. Měl pocit, že paní nemluví tak úplně pravdu.