Zeměplocha

„Teda na to, jak ten byt krásně vypadá, tak je úžasně levný,“ obrátila se paní Vylítalová na manžela od vybalování prádla do skříně.
Pan Vylítal jí podal další krabici. „Musím přiznat, že jsem v centru Ankh-Morporku také čekal mnohem vyšší nájmy,“ připustil. „Třeba je sleva za ty trochu špatně zaflikované díry ve zdech?“
„A nebo to možná bude tím, že jsme vedle budovy Cechu Alchymistů, tak to tu asi jednou dvakrát do roka bude trošku cítit nějakou chemikálií?“ pokračovala v odhadech paní Vylítalová.
„Teď když o tom mluvíš, Anežko, nezdá se ti, že to tu zrovna teď trochu zapá---“
Buuuuuum!

Když Važuzel ohlásil dalšího návštěvníka, Lord Vetinari se zaradoval, že přichází zdroj zábavy.
„Aaah, pan von Rosret! Copak vás přivádí?“
„Potřebuju větší budovu pošty,“ hlesl zničeně Vlahoš.
„Kvůli množství zásilek?“
Vlahoš vzdychl. „Ne. Začínali jsme s dvěma záchody a dvěma převlékárnami, pánskými a dámskými. Kvůli Grácii jsme museli ustanovit převlékárny pro golemy podle pohlaví, ačkoli ho nemají a nepřevlékají se, a přidělit jim záchody, ač je nepotřebují, ale cítili se diskriminováni. Když to viděli trollové, chtěli taky svoje. Pak ta hrůza s trpaslíky, všechno trojmo, pro muže, ženy a konzervativce. A dneska přišli upíři…“
Patriciovi zacukaly koutky úst. Vlahoš nezklamal.

„Říkal jsem si, Frede, že měl bych přivízt něco domu. Jako nějakej dárek.“
„To jo, tady v Quirmu se to věcma se slimákama jen hemží, Noby.“*
„Heleď, Frede, nebuď druhista! Starej to nemá rád a mě to taky vadí, abys věděl.“
„Promiň, Noby.“
„Promiňte, pane,“ vmísil se do hovoru** prodavač***, „co třeba zde - červené víno? Jiskřivé a bohaté, výběr z hroznů.“

...

„Nemusel jsi na něj tak řvát, Noby.“
„Jo? Tys neslyšel, co mi chtěl cpát? Prej výběr! To znamená, že se v tom někdo už hrabal! To dobrý vybral a já mám koupit ten zbytek. Mě nenapálí, Frede, mě ne!“

On prohazoval opilce dveřma. On se mi líbí. On má sílu!
Oni říkali: „Navážka? Ty si najdi nějaký pořádný nerost!“
On je teď po-líci-sta. To není žádný balvan! Ostatní trolové ho poslouchají. Ale oni ho nemají rádi.
Oni říkali: „Navážka? Ty si nezačínej s poldou.“
On si s ním nikdo nezačíná.
On není sám. On má Hlídku.
Ale on nemá trolí kamarády.
To je mi líto.
Já mám tady ten kámen.
Oni říkali: „Slušné děvče počká, až si je někdo vybere.“
Je století Ovocného netopýra. Já nebudu čekat.
Já ho tím kamenem prostě praštím.
On bude mít za kamaráda mě.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Vyprdnoutsenato! Tisíciletej brouk a krevety a záprtek!"
To je Starý Smrďa Rum.
To není můj tatínek.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Dhobrý dhen, mhladý bháne."
To je Igor (některý).
To není můj tatínek.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Dáte si uzenku? Se skoro opravdovou masovou chutí."
To je Kolík Aťsepicnu.
To není můj tatínek.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Dáš pejskovi suchar? Haf?"
To je pejsek Gaspoda.
To není můj tatínek.

Elánius se pohledem na pódium ujistil, že je Patricij naživu, a dal se do pronásledování střelce, než zmizí z náměstí pryč.
Teprve když zjistil, že byl nalákán do zazděné aleje na Stínově a od ústí uličky ho odřízlo několik hřmotných postav, došlo mu, že se neměl do pronásledování pouštět sám.
Když se na něj útočníci vrhli, myslel, že umře; pak se mu zdálo, že se odněkud shora spustila postava v černém.
Elánius se oháněl obuškem a mečem, polohu tajemné postavy prozrazovaly jen záblesky dýk a chroptění umírajících padouchů.
V nastalém tichu na sebe Elánius a Vetinari kývli. Víc nebylo potřeba.

„Co to má na nohou?" optal se Sibyly nenápadně.
„Víš, jak se při obouvání vzteká, že chce cítit, po čem šlape."
Přikývl. Byl na syna náležitě pyšný.
„Šije je paní Pařízková v ulici Mazaných řemeslníků. Pro půlčíky. Jsou zvyklí chodit bosí, jenže městské ulice jsou příliš špinavé."
Ne jako slepičince a kravský hnůj, co měli kolem hospodářství ve staré domovině.
Hlavně že Samík má radost.
„Nechala jsem jedny ušít i pro tebe."

Sam sklopil oči k nohám. Ještě lepší než tenká lepenka. Četl dlažbu jako slepeckou knihu.
Jen Bosonohé boty vypadaly trochu jako žabí nožičky a snižovaly vážnost jeho uniformy.

Už to byl měsíc, co se nad Lancre objevila ta záře - učitel jim vysvětlil podstatu aurory coriolis, ale když se malý Tomík přihlásil a řekl ostatním všechno, co od svého pradědečka Červenkauvy věděl o fénixech, vysmáli se mu.

Nevzdal se. Prohledával okraj lesa, kam tehdy zasvítil nejjasnější záblesk, a nakonec pod stromem našel skořápky. Jedna z nich se zdála nepatrně jiná.

Vylézt nahoru bylo dílem okamžiku. V hnízdě seděly tři mladé vrány, které si ho prohlížely korálkovýma očima. Tomík se pozorně podíval, a nastavil ruku k té uprostřed.

Vylezla mu na dlaň, a celou ruku mu obalily zlatožluté plamínky.

Nepálily.

"Veliteli, přišel vám nějakej divnej dopis! Má to zlatou pečeť."
Elánius si od Nobyho vzal listinu. Noby už se pokusil pečeť odloupnout nožem a odkousnout, ale držela pevně.
"Je to od nějakýho... tentononc. Ergonomickýho oddělení univerzity. Eponomickýho?"
"Vaše Milosti, veliteli sire Elánie, Ústav magické ekonomie si Vám přeje pogratulovat k získání ceny za rozvoj chápání ekonomické nerovnosti. Vaše 'botová teorie' vedla k bezprecendentnímu počtu článku v našem Univerzitním věstníku!"
Elánius přestal číst. "Nějaké bláboly," hodil dopis za hlavu. Kdyby místo cen univerzita třeba zavedla fond pro nákup pracovní obuvi.
Možná by to měl arcikancléři navrhnout, jenom aby viděl jeho výraz.

„Určitě nechceš pár dní volna?" Šipka projela těsně vedle páteře a zastavila se až o hrudní kost.
Igor mávl rukou. „Díky, pane, ale vážně ne. Igorína mě sešila opravdu moc hezky a Igor mě ještě pořádně napumpoval krví."
„A to ti spravili to tvoje, nebo jsi dostal nové?" zajímal se ještě Elánius čistě ze zvědavosti.
„Ani jedno, pane, ona ta rána totiž vůbec nešla skrz, šla mezi."
„Cože?"
„Já je mám zvlášť. Víte, jako kluk jsem sletěl ze stromu a nabodnul se na plot. Odnesla to levá komora i síň, takže ty mi dali po pradědovi," usmál se Igor zářivě.