Zeměplocha

„Pane, jdu vám oznámit, že na náměstí Zlomených měsíců, nedaleko Neviditelné univerzity, leží na dláždění obrovský zlatý mravenec.“

„A? Co říkají lidé?“

„Že to je božské znamení. Že někdo chtěl ukrást zlato z Královské banky a přišlo mu to jako nenápadný způsob. Že nás čeká invaze mimozeměplošských mravenců a tohle je jejich vůdce. Že v tom je zabudované vaše naslouchací zařízení. Že to je varování před šťouráním do mravenišť. Že z toho vyskáče armáda vojáků a všechny nás tady pobije. A spoustu dalšího. Celé město nemluví o ničem jiném.“

„Výborně, tak to si té nové daňové reformy nikdo ani nevšimne.“

"Same, na plese se tančí," pronesla Sybila hlasem, který Elániovi naznačoval, že veškerý odpor je marný. "Navíc, v těch šatech vypadáš jako pravý vévoda."
"To radši tabulová služba," zabručel Elánius. Pak spatřil Nobyho.
Desátník se kroutil, škubal a… ano, technicky vzato se hýbal do rytmu. Elánius se rozhodl jednat.

"Noby, jaká je situace?" zeptal se, když tanečník dorazil k jejich stolu.
Nobymu šibalsky zajiskřila očka. "Šéfe, je to špatný. Venku se strhla rvačka, chlapi potřebujou posily," odříkal poslušně jako básničku.

Elánius předvedl vzorně smutný pohled na Sybilu, vtiskl jí pusu na tvář a zmizel.

***

"Lady Sybilo?"
"Ano, Noby?"
"Smím prosit?"

„Ještě chvíli a bude hotovo.“
„Víte vy jaký já byl za mlada tanečník, slečno?“
Starý pan Hvížďala se zasnil a chvíli koukal jakoby skrz Toničku.
Mladá čarodějka jen pokývala hlavou a dál se soustředila na zastřihávání přerostlých nehtů.
Najednou měla před očima blýskavý ikonograf. Uprostřed obrázku stál rozkročený mladík v kostkovaném obleku, s jednou rukou zaháknutou v pase a druhou ukazující na malé slunce. Nebo to snad bylo nějaké zrcadlo? Zvedla oči a zadívala se do staré vrásčité tváře.
„Disco," hlesl: „Dva roky po sobě jsem vyhrál Ankh-Morporský pohár za nejlepší choreografii. Pak jsem se musel usadit, Filoména čekala děcko.“

Nedobrá doba. Neúroda, drahota, tíseň … snad proto, když na ulici spatřila toho zachmuřeného pištce v barevné suknici (prý přišel odněkud z Hameln), požádala jej, aby zahrál něco veselého.
Takovou hudbu nikdy neslyšela. Její tělo se dalo do tance … byly to neznámé, nové melodie … postupně se přidávali další … z portálu katedrály sestoupilo pět panen moudrých, jejichž škodolibé pohledy se změnily ve fascinované, a začalo vířit … nakonec dnem nocí tančilo kolem čtyřset obyvatel.
Asi po týdnu, zrovna když hráli „já chci žít nonstop“, se přidal nový tanečník – není to moc známo, ale tančí rád a je v tom velice dobrý -
„SMÍM PROSIT?“

„Co je tohle, Važuzle?“ zeptal se Lord Vetinari.
„Ach, s tou pozvánkou přišel ráno pan Veselý, který koupil halu Orkán. Je to nová zábava původem z Pseudopolisu, jmenuje se to disco a je to moderní styl hudby i tance. Zvou vás na otevření.“
„Nejsou v tom žádná kouzla, že ne?“ zeptal se Patricij opatrně.
„Ne, pane,“ odvětil Važuzel. „Nechal jsem to osobně prověřit Arcikancléře Výsměška.“
„A mohl bych to slyšet a vidět?“
Važuzel vytáhl Dezorganizátor, zmáčknul ovladač a předvedl pár pohybů. Vetinari ho chvilku pozoroval, pak vstal a vyšvihnul dokonalé taneční číslo.
„Měl byste jít, pane. Tohle se rozhodně ujme.“

„...a zítra půjdeme ke starému panu Hvížďalovi. Potřebuje ostříhat nehty. Pak ještě ke vdově Houžvičkové. Před měsícem spadla a zlomila si nohu, je potřeba u ní poklidit a zkontrolovat ji. A taky bychom měly...“
„Tak dost!“
„Co prosím?“
„Řekla jsem dost! Tohle není žádné čarodějné umění a já nejsem žádná posluhovačka.“
Tonička se kousla do rtu a vydechla.
Anagrama se zhluboka nadechla, obličej jí zrudnul: „Bolavé nohy a hladové krky. Nikdo si neváží mých lektvarů, ani čtení z ruky. Jen samá špinavá práce pro hloupé stařeny.“
„Ehm.“ na zápraží si někdo odkašlal.
„Ajaj, velká bosorbaba. Zdrháme.“ prohlásil Rob od dveří.

Protože bylo třeba, aby byl na místě v ten pravý čas, byl Smrť svědkem myriády konců. Za ty věky služby jakožto antropomorfní personifikace odpozoroval určité paralely v odchodech jednotlivých lidí.
Například, jak se mu zdálo, lidé překvapivě silně lpěli na důležitosti posledních slov. Ta se ovšem, dle jeho pozorování, málokdy vyvedla podle představ budoucího nebožtíka.
Jedněmi z těch častějších byly třeba "Neslyšel jsi něco?" nebo "Klid, je ochočený", případně "Ta bouře je ještě daleko."
Oblíbené byly také věty "Sbíral jsem je sám", či "Není nabitá."
Někdy si lidé vystačili i s jednoduchým "Aaaa!"
Zdaleka nejvíc ale vždy vedlo "A dopr..."

„Jsem ti říkal, že jsme měli na tom druhém rohu zatočit doprava, teď jsme minuli most a určitě se do skrýše nedostaneme dřív, než nás začne nahánět hlídka, sakra,“ ulevil si Jožka Bezucho.

„Přestaň plašit,“ snažil se ho uklidnit jeho komplic Arnošt Nešvara. „Vezmeme to teď tady mezi těma stromama na lávku do Stínova a tam už se nějak ztratíme v docích.“

„Jsi debil, tudy jít nemůžeme, koukej, u cesty je hlídka!“ zavyl Jožka nešťastně. „Kvůli tobě nás zavřou!“

Arnošt odbočil k řece. „Klídek, tohle je Ankh, po tom se dá chodit, už jsem to dělal mockrát, dívej!“

DOBRÝ DEN.

Za zatáčkou vězel plně naložený vůz zapadlý až po podlážku ve vymleté díře plné bahna.
„Já ti říkal, že to neprojedem.“ syčel brunátný mlynář na svého pacholka.
Než se mladý Damek nadechl k odpovědi, ozvala se Tonička: „Dobrej večír, pane Otýpko.“
Mlynář smekl klobouk.
„Dobrý večír slečno Bolavá.“
„Když mi seženete dostatečně dlouhou tyč, ukážu vám kouzlo.“ mrkla na Damka, který se okamžitě začal rozhlížet, až našel pořádný kus větve silný jako mužské stehno.
Tonička si vyměřila vhodný úhel, nacpala tyč pod vůz a druhý konec nakázala Damkovi zatížit. Pak už jen mlaskla na koně a vůz se plynule rozjel.