DMD č. 19. pro 19. 4. 2025. Téma: Bota robota

Dým zhořknul. Sny se změnily. Byly husté, temně hnědé a pálily na patře. Do zbytků katedrály jednotným krokem vpochodovala záchranná jednotka kávovarů. Barevné plastové pláště zářily a rozdávaly úsměvy. Chromované součástky se nestydatě leskly, bezostyšně odrážely světlo lepších dnů a posílaly k nebi zlatá prasátka naděje.
Vedoucí kávovar srazil paty, zasalutoval a naklonil se nad nehybnou dívkou.
"Vstávej, spící krasavice!" zahlaholil. Šťouchnul do ní botou. "Dnes žádné líbání. Snaž se! Budeš se muset probudit sama."
Svět se roztočíl. Z kávovarů po stovkách vypadávaly porcelánové šálky s povzbuzující tekutinou. Káva šplíchala ven. Smývala bolest, popel i ohořelé zdivo.
Chloé otevřela oči.

„Budu sice špinavá, ale už to nemůžu vydržet. Musela jsem si k tomu sednout. Hrozně mně tlačí bota,“ vzdychne Marie. „Musím ji odnést k ševci do opravy. Mám nohu samý puchýř.“
„Mně zase pořádně bolí záda. Je to náročné sesypat brambory do pytle, když mi ho nepodržíš.“
„S tím ti teď opravdu nemůžu pomoct. Sotva se postavím na nohy. Budu sbírat brambory jen do půli košíku, abys je mohla lépe přesypávat. Ale mám nápad, jak ti pomoc jinak. Aby nám práce šla lépe od ruky, můžeme si zazpívat.“

Za chvíli si pole pobrukuje s děvčaty: „A ty boty do roboty...“

Naleštěná jezdecká bota s klapnutím podpatku tříští rozbitou dlažbu.
Studené modré oči. Zjizvené ruce. Tvář jako rozbitá kamej.
Nový rekrut, do kterého byl teprve nedávno vtlučen řád a pořádek, kráčí v řadě ostatních. Dokonalá souhra, jeden pohyb jako druhý. Ještě nejsou unavení léty bojů. Ještě neztratili víru. Jejich kompanie ještě stále nese prapor spravedlivého soudu.
Ze spáry mezi kameny vyrůstá sedmikráska.
Shýbne se, utrhne ji a zastrčí do knoflíkové dírky.
Pod podrážkami bot se rozstřikuje bláto. Lidé se vyhýbají zvuku jeho kroků, zavírají se za branami, křižují se. Jeho tvář je i nadále prázdna všech citů.
Ale ještě není ztracený.

Nejsou lidi, potřeba
místo nich dát techniku,
proto jezdí roboti
v rajčatovém skleníku.
Nelelkují u tújí,
do práce se obují,
vozí sebou kamery
a dělají záběry
listů rajčete,
pak ty snímky zpracují,
proto jsou na světě.
Při strojovém učení,
projde robot databázi,
určí, co kde schází -
rozpoznává škůdce,
houbové choroby, plísně,
které rajče v jednom kuse zlobí.
Nakaženou rostlinu
pak vyléčí postřikem,
tak projíždí roboti
velkým cvičným skleníkem.
Komu by se zdálo,
že je toho málo,
roboti maj na míru
navigaci z vemíru,
Galilei na ně shlíží,
když za škůdcem se tiše plíží,
vyjede ven do pola
ta Zelená Patrola.

Nudil jsem se. Potuloval jsem se ulicí. Po celé jedné straně byly jako vojáci seřazeny výdejní boxy a prodejní automaty. Na kafe, na balíky, na sendviče. Tento vyplivl paruku na míru, druhý zase boty podle tvaru chodidla.

Bezmyšlenkovitě jsem odkopl prázdnou plechovku. Přešel jsem přes protější ulici.
Zavřené obchody zívaly temnotou. Jen restaurace a bary dávaly vědět, že jsou otevřené svým bludičkovým světlem.

Vtom se zarazím. U okna uvidím ženskou blond hlavu. Nemůžu tomu uvěřit.

Vtrhnu okamžitě dovnitř. Ona se mě lekne. Díváme se na sebe pár sekund, a přece celou věčnost.

„Vždyť máš být mrtvá!“ vypustím ze sebe překvapeně.

Mladý hrabě se dostavil na střelnici s dlouhým lukem a zmateně se rozhlédl.
Z druhé strany přišla monžka metr devadesát s muskulaturou býka: „Jsem instruktorka Nalaxaggqui. Budete střílet na mého mechanického panáka, který bude uhýbat a skákat, ne na nějaký trapný slaměný terč.“
„Jak je ctěná libost,“ založil šíp a jal se mířit na škubavými pohyby se hýbající automat.
Po tuctu jakžtakž zásazích a stejném počtu minutí se Nalaxaggqui ironicky zasmála: „Budete-li polovinu času pozorovat mojí zadnici místo cíle, skončí moje bota v té vaší. Je to jasné? Mám k tomu výslovné povolení od vašeho otce.“
„To bude těžká výzva.“

„Fext?“ podivil se Januš. „Neznám takové slovo.“
Hrbáč si povzdechl. „Možná člověk. Nebo sám ďábel v lidské podobě. Či něco, co ďábel sestrojil, figura podobná člověku, ale nelidská. Mluvil jsem s ním, mnohokrát. Věděl, co nikdo jiný. Znal události z let, kdy moje bába byla dítě. Nebál se ani lidí, ani zvířat. Vysoký, toporný jak panák na orloji, ale jindy rychlý jak blesk.“ Změřil si Januše. „Dobře o hlavu vyšší než ty. A boty…“ podíval se mu na nohy, „do jeho by ses vešel dvakrát.“
„Pán Bůh s námi a zlé pryč,“ pokřižoval se Januš. „Co všechno nechodí po světě…“

Claire sklesle seděla v hangáru mezi zajatou posádkou a marně hledala chvíli, kdy se to všechno pokazilo. Vždyť v jejím obývacím pokoji ještě ležely na vedlejším stolku rozehrané historické Monopoly půjčené od kohosi z posádky, i s Isaacovou figurkou ve tvaru boty na políčku žaláře, ke kterým Marcus a Ty dotáhli Isaaca vždycky, když příliš mockrát po sobě vyhrál v elektronických hrách. A teď? Loď je plná vraždících robotů a navíc míří k Zemi s flotilou neporazitelných lodí a jedním jasným účelem, vyvraždit lidstvo. Ale Isaac takový přece není, nenechá je to udělat, takhle to určitě nemůže skončit. Nebo ano?

Podnikový zájezd začal slibně. Pokračoval hůř.
Lada si při ranní procházce zvrtla kotník, patolog Pavlas, kterému byla v její neschopnosti přidělena pozice kafevařiče, se okamžitě popálil na 35 % těla a ředitel Čurko pro jistotu zmizel.
„Jestli potkal medvěda, tak to nebude pěkný,“ prorokoval doživotní trauma Zajíc, když prohledávali nejbližší les.
„Tati, nestraš,“ kroutila hlavou Eva, ale pro pocit bezpečí nahmatala v kapse bundy svou rybičku.
„Je to paranormální!“ volal na ně nadšený Vojta. „Podívejte.“
Když přišli blíž, našli v bahně stopu.
„Vypadá to jako otisk boty obřího robota.“
Zajíc si ztěžka povzdechl. Kéž by tak jako vždycky zůstal doma!

„Zastavilas předtím démonův útok, prozradilas svou moc.“
Cibulákovy rysy ztuhnou v poťouchlém šklebu: „Říkáš si, slepý vagabund, jen slota, robota, rozedraná bota, hloupý panák. Děláš chybu, že mě podceňuješ. Dnes skrývání skončí. Jde si pro nevěstu. Víš, on nemá oči.“
Zděšená Xénie rázem pochopí.
Evžen zoufale hmátne po jediném zdroji síly v dosahu. V mžiku nasaje temnou magii vyzařovanou rozjitřenými amulety.
Vztyčí se jako zosobněná hrozba.
Nic netušící Cibulák toporně pokročí vpřed. Mechanickým gestem vyvolá oheň. Zničit amulety, otevřít démonovi cestu.
Mrazivé paprsky z Evženovy dlaně zdusí plameny ve stejné chvíli, kdy Xéniina omračující kletba srazí páchnoucího starocha k zemi.