Výklenek

Farář od svatého archanděla Michaela se posadil do volného boxu. Vzápětí přišla servírka. Unaveně se usmála a podala knězi jídelní lístek.
„Co si dáte k pití?“ zeptala se.
„Obyčejnou vodu, děkuji,“ odpověděl slušně kněz.

„Dobrý den, otče, mohu si přisednout?“ ozvalo se knězi nad hlavou.
Kněz se pohlédl na ovečku, která si žádala jeho pozornost. Zjistil, že spíše než na ovečku hledí na pořádného berana. Prošedivělý muž byl velmi mohutný, poněkud zanedbaný a hlavně naprosto neznámý.
„Nebojte se,“ vyložil si muž mylně farářovo překvapení. „Mám na zaplacení. Jen je všude obsazíno. Takže si dám si toho zdravýho žvance s váma.“

V neděli ráno vládl v tunelech klid. Nevěřící vyspávali, katolíci kráčeli na bohoslužby. Hýření páteční noci i historky sobotního večera byly zapomenuty. Přežívaly jen v myslích unavených rodičů, kteří probděli polovinu noci se svými vyděšenými potomky.
Někteří z rodičů tyle historky milovali stejně jako jejich ratolesti, jiní je nenáviděli, protože měli strach. Další těm malým a neškodným historkám jen smáli. Vždyť žádné Venku přece neexistovalo.
Farář v kostele svatého archanděla Michaela se oblékal ke mši. Po sakristii se mu jak mravenci rojili ministranti.
„Pane faráži, může nést dary?“ ptal se čtyřletý.
„Dary nesu já!“ zasáhl desetiletý. „Ty jsi moc malý.“

Děti si hrály ve starém plaveckém bazénu. Hala byla už roky prázdná, kovové součásti vybavení začínaly pomalu rezivět. Voda v bazénu však byla stále čistá. Voněla chlórem stejně jako v den napuštění. Parta nevěděla proč to tak je, ale nikomu to nevadilo. Byli rádi, že mají prostor, kde se scházet bez dozoru dospělých. Do plaveckého bazénů bývalého olympijského stadionu kromě nich zavítal málokdo.
„Nezaplaveme si?“ navrhl osmiletý.
„Bez plavek?!“ odmítla myšlenku dívka. „Bude mi zima.“
„Si zvykneš,“ ucedil devítiletý.
„Br,“ brblala dívka poté, co smočila palec ve vodě. Byla přesně tak studená, jak čekala. Na Adama se jí proto nechtělo.

ABECEDA správce ADECEBA
KOBYLA má malý bok. Bokyla mí lízy kok. ALYBOK.
TAJEMNÁ podezření. Hloupá zření MNÁTAJE.
KONTAKTOVAT zboží hrozí. Knokautovat korozi TAVOTKATNOK.
KARLA devět prstů. Desátý chybí. RAKAL.
URGENTNÍ příjem dnes v noci vyhořel. Hořel v noci. NÍTGENUR.
VĚŘÍCÍ přijde na pohřeb. Byl o něm spraven, náš CÍŘÍVĚ.
A TY do hospody zamíříš. Tam nejsou oběti. TA Y.
NEDBALÉ jelito bude zde upečeno. Ukrutně dobré, ukrutně chutné BALENÉD.
HODINA třetí umučila Krista. Spasitelná jedna DIHANO.
URČENA byla jemu i nám. Nevidoucí RANEČU.
PÁTÁ cesta je tento týden uzavřena. Skandál! ÁÁTP.
NEVĚŘ BABIČCE. UMŘELA JÍ RYBIČKA. ZŮSTAL JÍ PAPOUŠEK JULIE.

Muže probudil ze snů zpěv. V prvním okamžiku si myslel, že stále spí, tak se ten zvuk hodil do jeho přeludů. Jenomže ono melodické úpění se ozývalo i po několikerém proplesknutí vlastní tváře. Přesto se zkusil ještě štípnout, teprve když ani to nepomohlo, obrátil svůj zrak k obrazovce.
Výjev, který se mu odehrával před očima, ho přiměl užasle otevřít ústa. Okouzleně sledoval pohyb před sebou. Ladné údy, cestu stínů, pohyb světla.

Když představení skončilo, jeho pokoj zpíval dál. Jenže se proměnil v celu. Muž zvrátil hlavu a zaúpěl. Zoufalý zvuk zpřetrhal kouzlo okamžiku a pokoj byl zase jen obyčejným pokojem.

Zatímco ostatní členové party probírali neexistující obsah reklamního poutače, čtyřletý mladší bratr na něj vylezl. Ostatní si ho všimli, až když balancoval na vrchní hraně.
„Brácha, ty… Padej dolu!“ obořil se na něj devítiletý. Čtyřletý to bohužel vzal doslova. Tunel se naplnil jeho pláčem.
„Dobrej držkopád,“ ocenil desetiletý. Devítiletý zatím bráškovi ošetřoval rozbitý nos.
„A nebyl bezúčelnej,“ prohlásila dívka a sebrala čtyřletému cosi z vlasů. „Mrkejte na drát, pánové.“
„Hustýýý!“ protáhl desetiletý. Dívka totiž držela v ruce čtyřcentimetrového brouka s pestrobarevnými krovkami.
„Nebul,“ obrátil se k čtyřletému, „Podívej, jakýho krásnýho brouka si našel. Ten vyhraje soutěž a ještě bude závodit.“

Poutač, za kterým se parta scházela, byl dnes prázdný. Jen rudý nápis hlásal své poselství.

Prostor pro vaši reklamu!!!

Zde může být váš výrobek!!!

Volejte nebo pište.

„To už vyprodali Gumarosy?!“ podivil se chlapec asi osmiletý.
„Nejspíš byla velká poptávka,“ usoudil znalecky desetiletý.
„Co tam asi bude příště?“ zapřemýšlela jediná dívka v partě. Desetiletý pokrčil rameny. Věděl, co jsou to Gumarosy, ale zda bude poutač nabízet sirup proti kašli nebo lék na potenci (Co ta potence vlastně byla, ale nevěděl.), mu bylo jedno.
„Dobře,“ zabručel. „Sehnal někdo ty brouky?“
„Jen sušený,“ odpověděl blonďatý chlapec, jemuž mohlo být tak devět let.

Muž za sebou zavel dveře. Odložil fajfku na poličku mezi několik dalších. Sundal si kabát a do připraveného hrnečku vyplivl zubní protézu. Se zavrčením, při kterém odhalil kompletní bělostný chrup, se začal svlékat z páchnoucích šatů.

Po důkladné očistě se muž posadil do houpacího křesla. Přitáhl si stolek se záznamovým zařízením a naťukal do něho výsledky denního pozorování. Když skončil, zadíval se přes okraj monitoru.
Ve vyprahlé trávě spatřil kopr. Netušil, jak se tam rostlina, která v Habitatu rostla jen sporadicky, mohla dostat. Myšlenkami stále ještě u hospodského osazenstva připojil poznámku: Anethum graveolens na Mýtině. Pravděpodobně došlo k extrahabitálnímu přenosu.

„Zajdem na jedno?“ zeptal se po práci Dominik kamarádů.
„Třeba na dvě!“

„Poslyš, Dominiku,“ naklonil se k němu José.
„Copak?“ ptal se Dominik.
„Ty se chceš ženit, je to tak?“ vyzvídal José. Když Dominik přikývl, José pokračoval spikleneckým šepotem: „A máš to oštemplovaný? To jako, jestli sis nechal od úřadů schválit, že s ní můžeš to… Abyste neměli zparchantělý děti...“
Dominik zůstal strnule sedět. José, spokojený s dojmem, který jeho zpráva vyvolala, zamířil na záchod.

„Nevěř mu,“ ozvalo se za ním. Dominik se otočil. Uviděl ušmudlaného opilce s chybějícími předními zuby a fajfkou v koutku úst. „Tohle tu nikdo nehlídá.“

Nesmí mě chytit! zní chlapci v hlavě mezi údery srdce. Za roh... Nádech. Výdech. Běh.
Dusot nohou za jeho zády. Supění. Křik.
„Počkej, až tě chytím, smrade!“
Chlapec nečeká. Zrychlí. Nevybere zatáčku. Narazí do stěny tunelu.

Pronásledovatel využije jeho šoku a přiběhne blíž. Ne až k němu. Chce si svou oběť vychutnat, popást se na jejím strachu. Ale těší se marně.
Stačí udělat jediný krok a chlapec je pryč. Propadne stěnou.

Chlapec za stěnou se schoulí mezi potrubím. Ještě netuší, že tento únik jednou draze zaplatí. Kdyby to věděl, byl by se nechal zmlátit do krve. A možná se slevou.