DMD č. 13. pro 13. 4. 2025. Téma: Tok

Niloufär máchl křídly a vykroužil oblouk kolem Irizei, která ho sledovala nečitelným pohledem. Při změně úhlu pohledu se křídla dračice fialově zaleskla a Niloufärovo po uši zamilované srdéčko se tou krásou sevřelo.
"Kdyby mě v tuhle chvíli srazil blesk z oblohy, umřu šťastný," zavrkal směrem k dračici. Ta se zapýřila.
"Jenže nakonec budeš stejně mrtvý a nebudeš vědět jestli jsi umřel šťastný nebo nešťastný," odpověděla zvesela. Popolétla a za letu se o Niloufära otřela čenichem. Ten blaženě vzdychl.
Jejich Jezdci sledovali dračí tokání hezky ze země, ve společnosti silného alkoholu.
"Už dost," vzdychl Cian.
"Už dost," nezbylo Araenor než souhlasit.

Sedím na větvi a pozoruji potok pod sebou. Nejen vodu, ale přemýšlím i nad jeho smyslem, kudy všude už tekl? Kolik překážek už obešel? Vše plyne. Voda, čas, i já. Tok nese vzpomínky, které nejsou moje, ale i tak ve mně zanechávají svou stopu.
"Přestane to někdy?“ zeptám se Bandity, i když vím, co odpoví.
"Nepřestane. Ale v tom je ta krása,“ odpoví. „Tok nečeká, nezastaví se, nepřizpůsobí se. A ty se můžeš naučit buď plavat, nebo se nechat nést.“
Zavřu oči a poprvé se nepokouším vzepřít svému osudu. Možná nejde o to bojovat, ale prostě jen jít s proudem.

Břeh potoka zarostl, zdivočel a vrací potok zpátky do země.

Tiché vlnky smutku tě na chvíli přemůžou. Prázdné dlaně neudrží čas.
Zavřeš oči, nadechneš se a tok času se otočí, zelená hladina mladšího potoka se zrcadlí létem, jiskřivé střípky slunce tančí kolem tebe, sedíš na schůdcích, voda ti omývá bosé nohy, mhouříš oči nad knihou a chladíš se malinovkou, vzduch voní vypraným prádlem a babiččiným rybízovým koláčem, bzučení čmeláků se mísí s dědovým rádiem a zvuky sekání dřeva.

Otevřeš oči, zpátky teď a tady, všechno je pryč, a přesto zůstává. Napořád a navěky, mraky ustupují slunci a bolest utiší vděk.

„Kruppe to věděl! Věděl, že dnes potká podivína, jehož myšlenky pádí jako tok meandrující řeky.“
„Kruppe? Zvláštní jméno. Já jsem Sam Hawkins, známý stopař, rádce a básník.“
„Poeta... Budeš básnit o pádu císařství? Když Pán tahá a Paní strká, je osud smrtelníků nahnutý.“
„Císařství?“ zamračil se Sam. „Politiku sem netahej! Radši pověz, máš dobrého koně?“
„Koně? Kruppe se vznáší ve stínech. Ale přiznej, slavný stopaři, umíš objevit stopu vedoucí mimo čas a prostor?“
„Jednou se mi zdálo, že sleduju grizzlyho, a když jsem se vzbudil, našel jsem ho,“ odvětil hrdě.
„Kruppe též dokáže dorazit tam, kam nikdy nemířil,“ shrnul spokojeně.

Dobrý den, vážení studenti. Jsem velice rád, že jste využili poklidného toku času v dnešním odpoledni a rozhodli se navštívit školní depozitář.
Jaký význam má slovo tok z hlediska biologického? To je opravdu zajímavá a složitá otázka, jelikož toto slovo má mnoho významů a i ty nebiologické mají vliv na život.
Prvním významem je namlouvací rituál ptáků, například známého tetřeva hlušce. Tímto způsobem se samci předvádějí samicím.
Tok může rovněž znamenat biotop pro zástupce vodní fauny a flóry. Rovněž i bahnotok v případě sopečných erupcí, ten je zařaditelný spíše do geografie, avšak jeho důsledky na biologická společenstva jsou opravdu značná.

Charón vysadil vesla z havlinek a vytáhl člun na břeh.
Otočil se zády k široké hladině temné řeky, posadil se na okraj člunu a čekal.
V posledních dnech nemusel čekat dlouho.
Po nerovných ostrých kamenech přicházela mladá žena. Snad byla dřív krásná, ale nyní se na její tváři podepsalo utrpení.
Natáhl k ní ruku dlaní nahoru.
Zavrtěla hlavou, Charón si povšiml pruhů, které v prachu na její tváři namalovaly potoky slz.
"Tví bratři jsou už pryč. Bratranec a teta brzo přijdou. Strýc jednou také."
Princezna přikývla.
"Stálo to za to?"
Šedé vlny se v naprosté tichosti rozbíjely o kamenitý břeh.

Cesta je zasněžená. Je to zacházka, zimní les má však své kouzlo, a navíc ta necelá míle tam a zpátky se nepočítá, když jde o návštěvu starého přítele.
Přesně tak se cítím, když dojdu ke Stříbrnému prameni. Sejdu z pěšiny, přejdu po kamenech přes potok a nahlédnu do vody pod stříškou.
Malé vývěry v písku, voda, která proniká skalami do podzemí a tady se znovu vynořuje, vyvolávají dojem, že Skalní potok vydechuje.
Sleduju ho k vřesovišti, které se zelená i uprostřed ledna.
Nakonec se spolu projdeme až na konec Vlčí rokle.
Zacházka se protáhne na hodinu, ale mám skvělého společníka.

Byla jsem bílá žena. Byla jsem krysa. Byla jsem volavka i liána, co ji donutila opustit vejce. Byla jsem naděje na nové děti.
Bránila jsem se vlčími třešněmi i oblaky jedu.
Brala jsem krásu květům, sílu stromům, vláhu pramenům.
Dokázala jsem vdechnout život mrtvým. Zvrátit tok času.
Ale stále jsem se držela Řádu.
Teď poprvé mám strach. Protože jsem zapomněla na ozvěnu. Na tiché pulzování spleti podzemních kořenů. Na šepot větru, který nedokážu přečíst. Na zamřelý puch touhy po podmanění za každou cenu.
Tváří v tvář mrazivým bytostem si připadám bezmocná.
Bez něhy, bez lásky a soucitu zase ovládnou svět.

Crowley se díval na své dílo a nemohl se ubránit pocitu zadostiučinění. Jednotlivé pruhy se úchvatně proplétaly na několika úrovních, asfalt smrděl až do oblak a temná aura se tetelila. Inženýři tomu říkali TOK, a mělo to vyřešit veškeré dopravní problémy, ale pár čar v plánu z toho udělal prokletý uzel.
Posadil se, vyčaroval si kopeček zmrzliny, a čekal.

Uplynula hodina, pak dvě. Zmrzlina se roztékala, ale kolem projelo sotva pár desítek aut. V novinách, které přinesl vítr, se psalo o rekordních tržbách na železnicích.

S povzdechem vstal. Asi bude muset zajít na Downing Street a promluvit si o privatizaci.

Jeho kniha o fiktivní vesnici Ascensão kdesi na horním toku jedné z řek v amazonském pralese se stala bestsellerem. Kdysi dávno se zúčastnil výpravy a věděl, o čem píše.
Jednou zazvonil telefon. “Tady obyvatelé Ascensão. Rádi bychom tě viděli.”
Na chvíli zapomněl dýchat. Pak se vzpamatoval.
“Nedělejte si legraci. A už mi nevolejte.”
Ukončil hovor a vyděšeně hleděl na displej. To nemůže být pravda!
Jen on jediný věděl, že vesnice kdysi existovala, ale sám všechny obyvatele otrávil, aby získal poklad po staré civilizaci, který měli. Není možné, aby na horním toku té řeky ještě někdo žil!
U dveří zazvonil zvonek.