Stroncium (Jiří Kulhánek; kniha)

Zázrak byl, že po výbuchu vůbec někdo přežil. Špatná zpráva — že emzáci. Kulometčík zůstal po střetu s amputovanou rukou, tak z něho byl pistolník.

„Larson?“ zařval jsem do chodby. Ornella zaklekla u rohu.
A poslala tam pro jistotu dva zábleskové granáty.

Křišťálová noc..

Vtrhli jsme za roh.

Ležel tam dr. Dragunov.

„Vstávejte!“

Místo něj vstalo 5 slizounů.

TrRrRrRr!

Teď už mě ta kyselina pálila nejen v podrážkách, ale i na prsou.
Druhý zázrak. Kdyby se to dostalo do očí, byla by to konečná. Konečná vystupovat to ale byla pro Ornellu...

Zbyl jsem sám.

Pistolník to totiž nezvládl a zastřelil se.

TrrrRRrrRRrr!
Z posledního vetřelce se zakouřilo.
„Čistý!“
Zbylo nás jedenáct.
„Larson a spol výtahem, my po požárním!“ rozdělil jsem mariňáky.
V modrém podlaží se dle otřesů stropu ještě bojovalo.
Udržíme se? Věčná otázka.

První dvojice v žáru adrenalinu zapomněla před zákrutem chodby přibrzdit a ty slizké příšery na ně naskákali ze stropů. Chvíli jsme mířili na zmítající se těla, ale jakmile bylo jasno, že ani jednoho nezachráníme, celé jsem to zpražil plamenometem.
„Ááá!“ vyskočil zpoza mě mladý kulometčík a vykropil celý zásobník spíš do tříštícího se rohu zdi než za něj.
Chápal jsem to. Právě mu umřeli dva nejlepší kamarádi.