DMD č. 19 pro 19. 4. 2024. Téma: Hlasy

Negestikuluj si před pusou, když se mnou mluvíš. Odezírám.
Prý strašně řvu a je to agresivní. Jenom mluvím tak, jak bych potřebovala, abyste vy mluvili na mě.
„Jsi hluchá nebo co?" utrhuje se na mě furt někdo. Protože špatně slyšet je zřejmě morální selhání.
Svěřila jsem se doktorce. Ta mi otestovala sluch a vysmála se mi. Slyším akorát tak trávu růst.
Trávu růst možná, normální konverzaci ne. Přitom mě otravují i hodiny tikající ve vedlejším pokoji.
Jenom z náhodných diskusí na internetu se dozvím, že existuje něco jako dyslexie na zvuk.
Takže… vy v tom kraválu fakt slyšíte srozumitelnou řeč?

Portál se zrodí přesně v celou. Lasička v trojúhelníku. Můžeme jet.
Ocitnu ve víru světla.
„Kdo jsi?“ zeptá se portál. Vstupní zkouška.
„Nora Dauschingerová.“
„Roman Marášek.“ „Sabina Rybářová.“ Slyším je zdálky.
„Co hledáš?“
„Karolínu Solnickou.“ Tři hlasy, stejná slova.
„Co chceš?“
„Chci z tohohle průšvihu ven.“ „Chci zjistit, co se děje.“ „Chci dostat Noru a Romana do bezpečí.“
Najednou jsem sama.
„Co chceš?“
„Chci svůj život zpátky,“ zachraptí Roman.
„Chci ven z tohohle marastu!“ vyjede Sabina.
„Komu sloužíš?“
„Sama sobě.“ „Nemám ponětí.“ „Monstrům.“
„Důvěřuješ jim?“ zeptá se hlas Solnické.
„Rozhodně.“ Zachvěje se mi hlas. Romana ani Sabinu neslyším.
„Můžete vstoupit.“

„Počkáme si na ně s Kosmikem v tom asteroidovým poli a až poletí kolem, přilepíme se jim na zadek. Dostaneme se dovnitř, vezmem si naše věci a vypaříme se dřív, než si nás všimnou,“ vysvětloval Lister plán operace proti replikantům, kteří za jejich nepřítomnosti vyrabovali Trpaslíka. „Viděl jsem to ve filmu ,Zombie horečka na Merkuru‘.“
„Ty jsi asi musel vykouřit celou jamajskou sklizeň za tři roky, Listere,“ odporoval Rimmer.
„Tak budem hlasovat.“ Navrhl Lister „Kdo je pro?“
Ruku zvedl sám.
„Kryťáku?“ obrátil se na androida zklamaně.
„Je mi líto, pane, ale součástí mého programu je povinnost předcházet ohrožení lidského života.“

Bezdětných párů, jako byli oni, bylo v historii bezpočet. Někteří se bouřili, většina se však smířila. Za nimi stála rodina i pospolitost, nemuseli mít z budoucnosti strach. Vlastně už na nic nečekali.
Šel si po své práci - mluvil k Hospodinu jménem celého národa - když tu se stalo neslýchané.
Nebesa odpověděla.
Zaslíbením, o které tak docela nestál. Osobním, a přece ne tak úplně. Nedůvěra vytryskla z jeho nitra v proudu slov.
A pak nastalo ticho.
Skoro deset měsíců nikdo neslyšel jeho hlas.
Teprve, když mu dobře mínící sousedé chtěli "pojistit" dědictví, bylo mu dovoleno se ohradit.
"Můj syn se jmenuje 'Milovaný'."

That had been the agreement between them, from day one: One man, one vote.

Lister had been the first to point out the flaw in using this system as a population of two, but Rimmer didn't care. He could hear him, sniggering as Lister attempted to squeeze the last bit of toothpaste out of their communal and aging tube.

"You were the one insisting on vanilla." That nasal whine. "Much shorter shelf-life than mint."

"Mint makes my mouth itch." There was no one there. Not really. Rimmer was long gone, off Acing. Just him now; one man, one voice.

Mostly.

Karotka si vykračoval ulicí s pytlíkem psích sucharů pro Errola, když se mu zdálo, že něco zaslechl. Otočil se ale ulice byla prázdná.
"Haló? Potřebuje někdo pomoc hlídky?"
"Žádnou pomoc. Ale jeden z těch sucharů by se hodil."
Karotka si protřel oči, ale neviděl nikoho, kromě jednoho malého voříška.
"Je tam někdo?"
"Vážně chceš dát tomu roztomilýmu pejskovi suchar."
Psi neuměli mluvit, tím si byl Karotka jistý. A i kdyby uměli, určitě to bylo nezákonné.
"Jsi natvrdlý? Polož to na zem!"
Karotka pytlík opatrně položil a rychle se otočil směrem ke stanici. S hlasy v hlavě si nebylo radno zahrávat.

Do Sladkému sladké zavítá zvláštní návštěva.
Tenhle Vojtěch je opravdu mimořádně hezký muž - i stará dáma sedící u dveří se ohlédne.
Danielem projede echo Ninina naléhavého zoufalství. Jsi strašně empatický, vyčte si.
Hlas rozumu říká, že musí zjistit, co je tenhle Vojtěch vlastně zač.
Hlas soucitu nabádá nepodlehnout hezké tvářičce. Není mu dvacet a Ninin strach byl nehraný.
Oči vybírající pralinky jsou pichlavé jako trnky.
Hlas chtíče nediskutuje: kdyby pod těma trnkovýma očima klečel nahý, vzrušeně by tomuhle Vojtěchovi nastavil tvář k plivnutí.
Dezertní vidličkou, kterou leští, si zajede pod nehet.
Hlas rozumu velí klid. Chceš ho přeci pouze poznat.

Někdy je skoro slyšíte.
Jako Přeměněný si nepamatujete dřívější svět. Znáte ten dnešní.
Obydlená území plná lidí, ovcí a muchniček; ani jedněm z nich nerozumíte. Tichá poušť barvy zeleně, kde se ozývá jen šumění větru v trsech vřesu a vaše kroky na ujíždějících kamenech.
Bylo to dřív jiné, tvrdí polorozpadlé stavby i rezivějící kostry aut.
Případně jiné kostry.
Cítíte je. Tadytam. Máte dojem, že stačí jen odhrnout závoj a vstoupíte do toho světa.
Turisté si vyfotí scénický hrádek a zajdou do místní kavárničky. Vychutnají si čaj, koláček, výhled na moře a teplo v dnešním sychravém dni.
Leze to na mozek.

Třese se zimou a horkem. Jeho zavřené oči oslepuje ostré světlo.
Slyší tlumené hlasy.
"To nemůžeme," říká někdo a pak vše zahalí mlha, křičí, ale nedokáže otevřít ústa, rozkouše si tváře a propadne se do prázdnoty. Dusí se krví, vidí oheň, bortící se zdi a krvavý déšť, musí je varovat - ale koho?
Leží na louce a pozoruje stébla trávy nad sebou. Stmívá se. Pomalu usíná.
"Zvládneš to," vyděšený hlas rozbije tmu.
"Vrať se," někdo šeptá.
Něco ho zvedne za obě ruce a táhne ho pryč. Koutkem oka zahlédne letící vlaštovku.
Otevře oči.
Eskel křečovitě svírá jeho dlaň. Druhou drží Vesemir.

Rudé karafiáty, blonďatě pionýrky a pach leštidla na podlahu.
Komise pichlavýma očima dohlíží na volby, ve kterých nelze volit. Strana zvolila ve své moudrosti sama, ty pojď a potvrď svůj souhlas.

Řekni ANO jednotné kandidátce Národní fronty.

A přijdou. Staří i mladí, kovaní straníci i ti, co ve zdánlivém bezpečí domovů vedou odbojné řeči. Někteří hrdě, jiní poníženě a s pocitem trapnosti, přijdou a vhodí svůj lístek.

Nikdo se neodváží narušit žulovou jednotu. V novinách zas budou moct oznámit:

99,9 procenta voličů vhodilo svůj hlas pro šťastnou budoucnost našich dětí.

Oknem proudí májový vzduch a radioaktivní spad z Černobylu.