Pod povrchem

„Nejsem podvodnice,“ vztekala se Róza. „Jen jsem chtěla být trochu štíhlejší! Jsem myslela, že tam kouzlo nedosáhne!“
„Naštěstí ti zmizel jen korzet,“ konstatovala Filippa. „Šev na zádech Amélie spraví raz dva.“
Doriana však trápilo něco jiného. „Byl jsem tam dopoledne, v tom sále,“ hlesl. „Prohlížel jsem si galerii obrazů, vzadu, za těmi hroznými sloupy, pokrytými malbami hadů, kostlivců a lebek. Otevřely se dveře. Nějaká žena si kouzlem přivolala svitky, co ležely vedle mě na pultíku. Neměl ten sál její kouzlo taky vysát?“
Pohlédly na sebe.
„Jsi si jistý?“
Zaváhal. Vzpomněl si na vidění v aule. Zobáky, peří…
„Nevím. Já… Nevím.“

„Opravdu nemáte na sobě nic magického?“
„Nemáme, Filippo. Stejně si myslím, že si děláš starosti zbytečně.“ Róza pohodila hlavou, zaklesla se do Doriana a společně s ostatními vstoupili do Sálu shromáždění. Už nebyl ponurý. Zrcadla odrážela desítky plamínků svíc, zlaté rámy zářily do daleka.
Než se stačili rozhlédnout, z davu se ozvaly výkřiky. Kolem Doriana proběhla téměř nahá žena, přidržujíc si zbytky prádla. A druhá. A třetí neměla ani… Co se to…
Róza vyprskla. „Tak je pravda, že sál vysaje každé kouzlo!“
„To je nápad, vzít si sem na hostinu vyčarované šaty,“ konstatovala lakonicky Filippa.
Dorian zamrkal. Kdyby jen šaty!

Dorian pomalu procházel starobylou síní. Zčernalé, až do tmy stropu se vznášející sloupy. Dřevěné ostění, kovové svícny s loket vysokými tlustými svícemi… Zvědavě se nořil do pološera Sálu shromáždění. Zvláštní místo. Podle Rózy jediné, kde nikdo nedokáže kouzlit. Prastarý sál je tak přesycen magií, že běžná kouzla spolkne a o složitá se nikdo raději nepokouší.
Zrovna prohlížel galerii obrazů ředitelek školy, když vtom se v dálce otevřely dveře. Světlem orámovaná postava mávla rukou. Svitky, ležící na pultu vedle něj se zvedly a odpluly. Žena je rychle uchopila a zmizela.
Zůstal strnule stát. Kouzlo v Sálu shromáždění? Musí za Rózou, hned!

Dorian, jakožto doprovod své přítelkyně Rózy, vstoupil do auly Akademie de Colees. Polkl. Tolik čarodějek pohromadě! Vysoké klobouky, účesy plné jiskřících drahokamů, černá barva oděvů občas narušená tmavě vínovou či indigově modrou, zářící úsměvy. Odvážně vkročil do sálu, když v tom se mu poklidná scéna před očima zavlnila a on nevěřícně zíral na sekající zobáky, krvácející hřebínky, kopající pařáty. Vzduchem vířilo peří, hlasité kvokání trhalo uši. Ze změti obrazů na něj vyhlédly oči. Hluboké, nenávistné. Poděšeně ustoupil, do kohosi vrazil. S úlekem se otočil.
„Dáte si, pane?“ Jakási dívka mu nabízela pití.
Sál se poklidně koupal ve slunci.
Vidění zmizelo.

Musí tu moc zlomit. Dokud žádná z jejích podřízených netuší, že je jí spoutávána čím dál tím víc.
Prokletý Sál shromáždění! Nejspíše z něj to stvoření zla bere svou sílu. Starobylá magií nasáklá síň si prý občas najde své miláčky, kterým pak propůjčí nevídanou moc. Nic by za to nedala, že přesně toto se teď děje.
Lady Sinitra de Quescada, ředitelka Academie de Colees, mávla hůlkou a odeslala poslední pozvánky.
Nenápadné, nevinné shromáždění. Konference ředitelek čarodějných škol, kdo by v ní hledal něco špatného?
Pak už bude stačit málo. Vždyť která čarodějka odolá pokušení, předvést se před ostatními co nejlépe?