DMD č. 2. pro 2. 4. 2024. Téma: Nejistá konstanta moderní doby

První školní den, nová třída, poslední cyklus před důchodem.
„Dobrý den, jsem vaše nová profesorka a další čtyři roky budu vaše třídní. Teď budu číst vaše jména a vy se postavíte. Tak Eliška Burdová?“
„Já si teď říkám Elin a prosím oslovujte mě oni.“
Dělám si poznámku.
„David Hovorka?“
„Já jsem nebinární a používám zájmeno ono.“
Dělám si poznámku.
„Děvčata ve třetí lavici, prosím přestaňte se bavit.“
Zvednou se dvě hlavy s dlouhými vlasy a jedna má knírek.
„Já jsem Pepa Zbořil a jsem chlap,“ ohradí se mutujícím hlasem.
Vzdávám to, tohle nedávám. Radši si půjdu zažádat o předčasný důchod.

Množina bodů stejně vzdálených od středu. Tehdy i teď.
Kružítko zašumělo po papíře.
Spojnice mezi matkou a dítětem. Tehdy i teď.
Pero do středu kružnice zručně nakreslilo pupek.
Geometrický tvar krásný ve své jednoduchosti a pravidelnosti.
Čtyři čáry se uzavřely ve čtverec.
Ruce, nástroj práce, násilí i lásky. Tehdy i teď.
Špičky prstů se dotkly kružnice i čtverce.
Svaly, aby tělo bylo vzpřímené, jak Bůh zamýšlel.
Leonardo odložil pero a protáhl se.
Vzrůstem malí Římané ovládli Evropu a stali se velkými. My je chceme je napodobit, ač nedosahujeme jejich nohou, které se stejně jako ty naše dotýkají kružnice i čtverce.

V Mailiných očích byl Briwal vždy pevným bodem. Zbavil království tyrana, dovedl je do nového věku a Maile nahradil bratra. Jejich neotřesitelný, nezastavitelný král.
Až do dne, kdy stál nad kolébkou s novorozenou dcerkou a zároveň tím jediným, co mu zbylo po jeho ženě. Kolik toho s královnou ztratil? Blízkou přítelkyni, záruku významného spojenectví, naději na mužského dědice a tím i na stabilizaci situace v království.
Briwal k Maile vzhlédl, oči plné neprolitých slz.
„Co mám teď dělat?“ Zněl jako malý, ztracený kluk.
Za celá léta prožitá na dvoře krutého krále Maila nikdy nezažila takový strach, jako v tu chvíli.

Doručovatelé k nám jezdí neradi.
Rád bych vinil vtipálka, který na křižovatce otáčí rozcestník, ale pravda je komplikovanější.
Klubovna je tu pro všechny, je tedy přístupná z kteréhokoli zákoutí časoprostoru. My jsme na následky samozřejmě zvyklí. Nikdo ani nemrkneme, když Jean ráno zatopí v kamnech, předseda dá o chvíli později vařit vodu do kotlíku nad oheň, abych já nakonec zalil Drahouškovi čaj z rychlovarné konvice.
Doručovatelé ale bývají nervózní navzdory uklidňování, že se koňský provoz promění nejdále do jedné míle od klubovny zpátky na auto. Chápu je. Vysvětlovali jste už odtahovce, že dodávka uvízlá uprostřed pole je dílem splašených koní?

Toto přinesl do stání náruč slámy.
„Tak co budeš s Bublinkou dělat?“ zajímal se Mikael.
„Bublinka?“ pousmál se Toto a pohladil kobylčinu pěknou hlavu.
„Nejdřív ji nechám odpočinout. Pohodlně, tady nemusí být uvázaná.“
„Ty jo, ty máš pro koně vlastně pokoj! I když s mřížema. To jsem ještě nikde neviděl.“
„Já taky ne,“ zasmál se Toto a sledoval, jak se klisna spokojeně protahuje a pije vodu.
„Tady vedle stojí skoro nepoužívaná šatlava. Majitel kovárny jednu celu koupil.“
Mládenec se okamžitě prosmykl kolem Tota ven. Mříže jsou mříže, i když nově je za nimi kůň.
Toto se zasmál.
„Neboj, nejsem žalářník.“

Vymoženosti doby, digitální chapadla prohmatávají okolí. Fit_kluk_33 vzdálený 5 km. Josef 2 km. Husky jen 280 m. Když je to Husky, bude aspoň huňatej? Jestli jo, tak bych mu napsal. 
Oddávám se Grindr seanci zase po letech, fotku tváře si tam dám snad na minutu. Udělá to frrr, ta letka jestřábů.

čua, já vers top 17cm
a ty???

Druhý pošle jen emoji. Líže broskev.

prijedes ke mne a nastavis mi hubu, přichází holé sdělení.

Prostě Grindr. Romantika zaručena. 
Fotku zase vymažu a otevřu profil Huskyho. Vzdálen 12 km. Utekl, pes jeden toulavá. Stejně určitě není huňatej. Na seznamkách všichni lžou. 

Přemýšleli jste někdy, proč začali vyrábět SecUnits jako jsme my? Nebylo by mnohem efektivnější a levnější použít na zajištění bezpečnosti roboty?
Jenže jediná konstanta moderní doby je, že lidé jsou nepředvídatelní a nejasní. S roboty to zkoušeli a nedokázali se adaptovat na lidské absurdní myšlení. S lidmi je problém, že je musí někdo platit a jsou nespolehliví.

Takže přišel úžasný nápad - dát dohromady funkce, odolnost a zodpovědnost robotů a k tomu lidské klonované buňky, které přinesou kreativitu a samostatné uvažování.

Vznikl tak vražedně nebezpečný robot s úzkostmi a depresí. Vskutku geniální.
A teď mně prosím nechte, mám rozkoukaný jeden seriál.

Jediná jistota je neustálá změna.

V jeho případě šlo obvykle o změnu jména, změnu místa a změnu šatů, které, jak je známo, dělají člověka.

Mrzelo ho, když se musel vzdát pěstěného plnovousu, ale vzdát se hlavy na krku by ho mrzelo víc.

"Dobré ráno."

Požehnal jim jednoduchým gestem. S jiným jménem, jinde a v jiných šatech by na ně mrkl, ale i tak se zahihňali.

Vážným krokem došel až před banku. Před ní stála skupina mužů s brokovnicemi a mezi nimi...

"Svatá panno!" zaklel a téměř tím prozradil své přestrojení.

Co čekal? Už když byli kluci ho bratříček vždycky práskl.

Jared, věrný pomocník J. Jonaha Jamesona, kmital po nahrávacím studiu. Připravoval vše pro nahrávání dalšího dílu podcastu. Nepochyboval, že jeho šéf bude opět dštít síru na Spider-mana.
Jameson se usadil na židli. Mikrofon a kelímek s kávou před sebou, na uších sluchátka. „Vítám posluchače u dalšího dílu: Jak Spider-man bravurně vyřešil situaci. Vyřešil, to ano, vskutku. Namísto jednoho pavoučího postrachu máme najednou dva! Hlavního a poskoka! Co bude dál? Povím vám to. Spider školka. Nezastaví se před ničím, dokud z vašich dětí nebudou… Nikdo se tě neptal na názor, Jarede! Ne, jsou nejistou konstantou moderní doby a… Au, moje kafe!“

Clare byla v tomhle lesbickém baru poprvé. Byla poprvé v celém Londýně a hledala přátelské útočiště. Pár kroků od baru se zarazila jako praštěná boží vůlí. Na baru seděla... střižená na ježka... v krátkém rukávu...
„To je tetování?!“ vykvikla místo pozdravu a sledovala, jak se zosobnění jedné z konstant jejího života, církve a víry a těchhle věcí, obrací a věnuje jí pohled plný rezignovaného despektu.
„Sestro Michael! Vždyť... co... jak?“
„Jsem na dovolené. Nevidělas mě, jasné?“
Přikývla. Chvíli na sebe zíraly.
„Můžu vám koupit–“
„V žádném případě.“
„Tak hezký večer,“ špitla a opustila prostor.
„Nic jsem neviděla.“ Pokřižovala se. „Amen.“