Velhartická jízda

Tomáš se převalil na bok. Začínal si matně vzpomínat na to, co se stalo.
Byl ozbrojen mečem, který našel pohozený kdesi v lese. Teď už chápal proč. Když se s ním pokusil o první ránu, zlomil se o lapkův štít vejpůl. Kéž by vejpůl, on se ulomil u samé záštity. Pak ho ještě lupič sekl po rameni a praštil štítem. Pak si vzpomínal na kohosi, jak ho vleče křovím pryč.
Lehl si na záda. Chtělo se mu posadit na vůz, nebo na koňský vlek a odjet definitivně domů. Tam, kde prožil své dětství. Minulost, kterou chtěl čím dál víc poznat.

"Takže je nemůžeme prostě praštit po palici, nebo bodnout do hrudi?" ptal se člen Velhartických lvů.
"Ne. Hrudník nepropíchnete a hlavu si často budou chránit," odpověděl Jan.
"Kam teda máme mířit?"
"Na pěst. Nebo na nohy, pokud je to vysoký nepřítel," odpověděl tázaný.
"Ale to je nezabije?"
"Možná, ale buď pustí zbraň, nebo se přestanou hýbat. Hlavně vás pak netrefí nazpět, protože od nich můžete být daleko."
"Ale vy jste je taky sekali do těla a do krku."
"Jenže my víme, jak vykrýt protiútok, takže si tohle můžeme dovolit. A teď koukejte trénovat udržování vzdálenosti, lenoši," vychutnával si autoritu Matěj.

Ondřej a Bušek se vmísili mezi pomocníky ranhojiče a sledovali, jak mění Tomášovi obvazy.
"Měl jsi pravdu," pronesl Bušek. "Tu košili máš modrou od jeho krve.
"Znamená to, že je šlechtic?" zarazil se Ondra.
"Nevím. Nic zvláštního na něm nebylo. Popravdě řečeno, na všechny otázky při přijímání odpověděl nevím. Přijal jsem ho jen ze zvědavosti."
"Netušíte alespoň, kdo by to mohl být?"
"Možná třetí či čtvrtý šlechtický syn, na kterého nečeká žádné dědictví. Nebo levoboček."
"Levoboček? Kdo to je?"
"Nemanželský syn šlechtice. Sám většinou na titul nemá nárok, takže je takové kočičí zlato společnosti."
Ranhojič zavrčel: "Koukejte podávat obinadla, lajdáci!"

"Takhle jsem si to nepředstavoval!" hřměl Bušek. "Měli jste lapky porazit, místo toho vám jízda musela krýt ústup. Že vy jste se všichni přihlásili jen kvůli zisku? Táhněte všichni do..."
"Povedlo se nám alespoň něco?" zeptal se kdosi.
"Jan a Matěj z Mokrosuk byli jediní, kdo někoho porazili. Hanba vám zbytku!"
"Já taky jednoho dostal!" prohlásil ukřivděně Ondřej.
"Houbeles, sám jsem ho viděl, jak se hrabe z příkopu!" zpražil Ondru Bušek. "Příště ho bodni do krku. Alespoň jsi byl dost duchapřítomný, a odtáhl jsi zraněného Tomáše z Věčného Odpočinku, nebo odkud to je. A tu košili, tu máš od borůvek?"

Velhartičtí lvi napadli lupiče podle plánu. Ondřej zaútočil na relativně nemotorného velikána, ten však jeho ránu vykryl a srazil mu meč do strany. Přikročil k Ondrovi a chtěl ho praštit hlavicí, ten však uskočil a sekl přitom nemotoru přes ucho. Loupežník se naštval a zvedl meč nad hlavu, Ondřej však proti němu vyrazil a bodnul ho pod oko. Nepřítel se skácel do škarpy. Ondřej se rozhlédl, neuvědomil si však, že v tomto místě leží počátek veškerého jeho budoucího dobrodružství. Viděl jen své přátele, jak utíkají do všech směrů. Popadl nejbližšího raněného a začal ustupovat. Košile se mu pomalu barvila modře.

Jan z Mokrosuk opakoval Matějovi. "Tu sukni povolíš, setřepeš a vytasíš tesák. Hlavně ať se ti nesmíchají ty řemínky, na to pozor."
"Že se na to nevykašlu!" odplivl si Matěj. Zkusil však nacvičovaný útok ještě jednou. Rychle šáhl k pasu, povolil šnůru... A pochva s tesákem spadla na zem.
"Skvělý. Teď můžeš lapky tak udusit v sukni," pozoroval tu maškarádu Ondřej.
"Si to zkus sám, tupče!" dupl Matěj. "S tesákem stejně houby umím. Potřeboval bych obouručák. Ty ho máš, otec ho má, jen já tady běhám s párátkem strčeným pod sukni."
"Vem si třeba halapartnu, jestli se ti tam vejde."

"Pánové!" zvolal Bušek. "Dnes nejspíš přijde náš první střet s loupežníky!"
Všichni pozvedli hlavu.
"Plán je jasný!" pokračoval nadšeně. "Vyšleme po nebezpečné cestě jedinou vějičku," ukázal na dívku stojící opodál. "Tu přepadnou lupiči, na které vzápětí vyběhneme a pobijeme je!"
"Co tomu říkáš?" otočil se Ondřej po Matějovi. Ten však nebyl k mání.
***
Ondřej si ještě nechal přebrousit meč, aby se mu lépe sekali lapkové. O kousek dál spatřil dívku, která se měla sama vydat mezi loupežníky. Když se k ní přiblížil, odhalila tvář, kterou Ondřej dobře znal. Patřila totiž Matějovi.
"Ty máš teda ránu!"
"Mlč. Nebo dám ránu tobě!"

Ondra se rozhlédl po okolí.
"To je můj bývalý pán! Bohužel i s tím blbcem, co mě vytlačil..." zhořkl mu hlas. Po boku pána Otakara se promenádovalo pihovaté vyžle s propadlým hrudníkem a rukama plnýma čerstvých škrábanců.
"Buďte zdrávi!" přišel už blíže Otakar z Chmelce. "Netušil jsem, že se zde Velhartická jízda zastaví."
"Taky vás rád vidím. Tohle je Matěj, můj druh." usmál se Ondra.
Otakar pak ještě řekl, že jdou ze cvičení a každému dal před odchodem měďák.
"Neříkal jsi, že děsně zchudl?" mnul minci Matěj.
"Zchudl. Tohle je pocta za to, že jsme se nevyjádřili k tomu nemehlu."

Karel IV. naklonil hlavu na stranu.
"Jste si jistý, že jsou pravé?" zeptal se kněz. "Pokud ano, Bůh bude stát při nás."
"Samozřejmě. Nedovolil bych si prodávat falešné relikvie," zamnul si obchodník ruce.
"Jak jste k nim přišel?" nahnul se Karel IV. a prohlédl si ostatky.
"Židé je kdysi dávno ukradli původnímu vlastníkovi. Nyní jsme však vtrhli do jejich ghetta a našli jsme relikvie v podzemí synagogy. Po důkladném zkoumání jsem zjistil, že jde o skoro kompletní ostatky svatého Jana Křtitele!"
"Pohádky vykládej žalářníkovi!" prohlásil Karel. "Dobře vím, že relikvie Jana Křtitele má právě v držení můj strýc ve Francii!"

"Doufám, že když náš budoucí král Karel přijel do Čech, tak tady alespoň spustí kotvu, a nebude jezdit po půlce světa!" přihnul si vína Jan z Mokrosuk. "Když král není doma, nedělá to dobrotu!"
"Co je kotva, a proč to má král někam spustit?" nechápal Ondra. "Uchází mi nějaká tradice?"
"Taková věc, kterou se lodě přichytávají ke dnu," vysvětlil Matěj. "Spustit kotvu znamená zabydlet se."
"Aha!" ozval se celý stůl.
"A vy už taky spustíte kotvu, a půjdete spát!!!" ozval se Bušek II. "Takhle pozdě! To jste si seděli na uších, když jsem říkal, že zítra před úsvitem začíná tažení?"