DMD č. 18. pro 18. 4. 2012. Téma: Poslední petrklíč

Musel to být poslední květ svého druhu na louce.
Erik neuměl odhadnout, co kdy dokvete. Vybral si petrklíč a zpíval mu, aby chtěl kvést co nejdéle.
Kouzlo se muselo recitovat po sedm svítání.
Erik si vyžebral volné přikrývky a jednoduše si u kytky ustlal.
Mělo být složené v co nejumnějších verších.
No...
„Zamykám noc, odmykám den,
ať ti nosí štěstí jen,
ať otvírá dobré cesty,
bez nehody, bez neštěstí,
ať tě vodí tam a zpátky
jak vlastními vrátky.“
Petrklíč zmizel.
Danele v Mandale zakopla.
Když vstala, držela v ruce zlatý klíč – a její oči zářily jako dva čerstvě vyloupnuté kaštany.

Pozn.: Původní nápad mi někdo vyfoukl, nemám dneska moc času, nechci porušit své předsevzetí nevynechat jediné téma a BJB. V případě potřeby dodám historickou poznámku.
V puklině mezi dlaždicemi kvetl poslední letošní petrklíč.
Musel přijít blíž, tak blízko, jak se odvážil, a podívat se pořádně, protože nevěřil vlastním očím, nevěřil, že v téhle otrávené zemi může něco růst.
Začalo pršet. Rychle zaběhl do auta. Když přijel zpátky na pokoj, důkladně se osprchoval.
Na první výročí všude kvetly trsy petrklíčů. Na počest bojujícím a padlým. Na jeho ne.
Upadl v nemilost, protože musel lhát a pak nechtěl mlčet.
Na druhé výročí vůbec nevyšel z bytu. Vyskládal do obýváku všechny nevydané články, nahrál na magnetofonový pásek svou skutečnou a pravdivou závěrečnou zprávu a oběsil se nad schodištěm.
Na památku Valerije A. Legasova.

V podstatě BJB. Omlouvám se, letos mi to prostě nepíše.
Ticho.
„Ehm…“
Ticho.
„Věděli jsme, že Země nevydrží na věky…“ začal Azirafal.
„Drž hubu,“ zahučel Crowley. Bylo zajímavé, kolik do těch dvou slov dostal nostalgie.
„Ta nová planeta, kam nás převeleli, je hezká…“
„A víš co? Já jsem rád,“ řekl Crowley. Jeho hlas zněl až příliš nadšeně. „Dobře jim tak. Jeden armageddon jsme zvládli a nemůžeme zachraňovat svět pořád. Blbá Země. Nepotřebuju ji…“
Azirafal pokyvoval hlavou. Náhle se usmál.
„Crowley?“ zapředl. „Co to máš v kapse?“
„Nic.“ Zarputile.
„Vážně?“
„Pitomej pozemskej petrklíč,“ mumlal. Taknějaksemidostalomylemdobundy…“
Azirafalův úsměv se rozšířil.
„Možná to tu nebude tak zlé,“ řekl a chytil ho za ruku.

Zcestoval jsem polovinu známého světa. Trvalo to celých pět let. Přemýšlím, jestli to nebyl ztracený čas. Francouzi jsou nadutí, Dánové chladní, Slované zaostalí a Němci? Škoda slov. Italové jsou, pravda, svobodomyslní, ale co se nadutosti týče, v ničem si s Francouzi nezadají.
Kdepak, Londýn, to je moje město. Zde mohu získat slávu a stát se miláčkem jeviště. Toto místo skýtá možnost ukrývání. A ti nejkrásnější chlapci, kteří za malý peníz udělají, co mi na očích vidí, ti jsou jenom v Londýně.
Minule mi můj oblíbený věnoval, mimochodem se slovy: „Roberte, miláčku“, petrklíč. Myslím, že je na čase najít si jiného.
A/N: V květomluvě znamená petrklíč mimo jiné otázku "Chtěl bych vědět, jestli jsem jediný."

Možná byl blázen. Asi určitě byl. Určitě. Ale věděl, proč to dělá. Měl čas. Tolik času. Ne všechen čas na světě, ale hodně. A pořád doufal.
Na zahrádce pěstoval petrklíče. Měl jich vcelku dost. Vždycky, když za ní šel, jeden pohladil, uřízl a donesl jí ho. Pokaždé si ho vzala, poděkovala. Chvíli si povídali. Nakonec povzdechla, sklopila oči a zakroutila hlavou.
A on odešel. Aby příště přišel znovu. S petrklíčem. Klíčem k jaru, klíčem k jejímu srdci. Tak jí to vždy říkal. S každým jedním rozkvetlým petrklíčem. I když jí přinesl ten poslední. Když znovu zakroutila hlavou. Jako každý rok.

Letos se mi v té severské mytologii nějak zalíbilo.
Bohyně Milovaná plakala. Její manžel odešel, vytratil se z tohoto i jiných světů.
Utěšovali ji bohové, obři i skřítci.
Kočky svěsily uši a lísaly se Bohyni k nohám.
Tisíce čarodějek pocítily smutek své paní.
Poprvé za dlouhá léta pozbyly vědmy dar předpovídání.
Všechny vlaštovky padly v jednom okamžiku na zem a jaro, které nesly na svých křídlech, se ztratilo.
Jen hledači pokladů sledovali deštivou oblohu s nadšením. Těšili se na zlato a jantar, které se hned po východu slunce objeví.
Chamtivci však nedošli svého štěstí. V místech, kam dopadaly slzy Bohyně, vyrůstaly drobné zlaté květy.
Doposud ještě nevyrostl ten poslední.

Pozn. Dalo mi to zabrat. Ale to téma k aliteraci přímo vybízelo. Snad jsem první :-)
Přes palouk pospíchala půvabná plavovláska. Po pár poskocích pozdržela poklus. Prsa plynule pnula plátěnou polokošili, podpadky propadaly pod pokrývku plevelu. Působila poměrně pomateně.
Prostřela pokrývku přes plevel. Přidřepla. Promýšlela první pomilování. Příští právník Petr po podarování plavovlásky petrklíčem, prý posledním přeživším po plýskanici, prosil plavovlásku pomilování přislíbit. Po půldenním přemlouvání přislíbila, přestože pociťovala pokoru před papínkem.
Poposedla. Prstem pohladila petrklíč. Pochybovala. Pravda, petrklíče po plýskající pozdechaly, pociťovala poctu po podarování posledním přeživším. Přesto propadala panice. Před pár podzimy Petrem pohrdala.
Prohlédla prsa pnoucí polokošili. Povzdychla. Právník pitomý. Proboha, proč podaroval plavovlásku petrklíčem, přestože posledním? Copak neví, že nejradši má sedmikrásky?

Myslela jsem si, že být sama není tak těžké.
Ne.
Věděla jsem to.
I když jsem kolem sebe měla rodinu, přátele a nepřátele.
Vždycky jsem byla sama.
Nevadilo mi to. Přijímala jsem to a vítala.
Ale pak přišel on.
Můj stvořitel. Můj pán. Můj osud.
Myslela jsem si, že nás nic nerozdělí.
Viděla jsem před sebou léta společného cestování, mučení a zabíjení.
Mýlila jsem se.
Stačilo pár slov, úsměvů, pohledů.
Najednou vše bylo jiné.
Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem bojovat. Chtěla jsem plakat.
Stále chci.
I když procházím loukou umírající po prvním rozkvětu jara.
Jsem sama.
Jako ten poslední petrklíč.

Pětiletý Olek seděl na kufru a kopal do země. Nudil se. Byli na lodžském nádraží shromáždění už hrozně dlouho a on měl žízeň.
Kopl do dalšího kusu štěrku, obzvláště silně, takže se dokutálel až ke kraji chodníku a Olek si všiml žlutého petrklíče, který vyrazil zpod obrubníku. Rozhlédl se. Máma si ho nevšímá, baví se támhle s tetou Chajou. A Němci v dohledu taky žádní. Rychle přeběhl k obrubníku.
Petrklíč seděl na šedivé zemi a okolního ruchu si nevšímal. Olek ho nejdřív chtěl utrhnout, ale nakonec si to rozmyslel a jen ho pohladil. Tam, kam jedou, budou určitě taky petrklíče.

Vešla do jejich sklepní kanceláře a práskla za sebou dveřmi. Regály s dokumenty na chodbě se otřásly.
Byla naštvaná na Muldera. Odjel do Massachusetts vyšetřovat i přes Skinnerův zákaz.
Neměli tam co dělat, šerif by se bez nich obešel. Banální záležitost, obyčejná vražda, pitva mrtvého to dokázala.
Ale Mulderovi to bylo málo. Měl tušení.
Vztekle hodila na stůl desky s pitevní zprávou. Nedocházelo mu, že jí záleželo na Aktech X a nechtěla, aby byla zavřena kvůli jeho tušení.
A pak si všimla osamělého petrklíče ve skleničce a vztek ji přešel. Tušení mu očividně nezapomnělo říct, že na něj bude naštvaná.