DMD č. 29. pro 29. 4. 2023. Téma: Držte mě!

To ohlušující ticho, které se začalo šířit ze Zašitého bubnu, brzy dorazilo k nedaleko jdoucí ankhmorporské městské hlídce, sestávající z kapitána Karotky a seržanta Tračníka. Léta zkušeností přinesla své ovoce. V jediné chvíli se podívali směrem k Zašitému bubnu, a během té příští rozhodli o dalším postupu*.

Ve chvíli, kdy Knihovník držel zrzavou tlapou Svena pod krkem, a druhá se chystala k něčemu velmi ošklivému, vešel Karotka. V tu chvíli se úroveň onoho všeobjímajícího ticha znovu změnila, a když kapitán mlčky položil ruku na Knihovníkovo rameno, ten se otočil, ušklíbl, a nebohého Svena pověsil za kalhoty na skobu nad krbem.

Lucius polibek s nadšením opětoval a stáhl si krotitele na sebe. Nechal své ruce bloudit po jeho těle a mimoděk si představil, jak asi jejich zasnoubení přijmou Charlieho rodiče. S Arthurem už se jednou popral jako nějaký mudla, když se potkali v Krucáncích a kaňourech. Počítal, že to možná dopadne stejně. Možná ho bude muset zbytek jeho zrzavé rodiny držet, aby mu v amoku nevyškrábal oči nebo nezlomil nos.

Nečekal vřelé přivítání, přestože se s Arthurem Weasleyem zdravili a občas prohodili pár přehnaně zdvořilých slov.

Ne, že by mu na tom záleželo. Charlieho se nemínil vzdát ani pod hrozbou avady.

Zařekla jsem se, že už nikdy nebudu brát drogy. Nikdy! Zato ujíždím na kávě. Denně jich dám tak deset, někdy i víc. S Martinem plánujem svatbu. Bydlíme v bytě u jeho mamky, spolu s jeho bráchou, nevlastním tátou, babičkou, dvěma psi, třemi kočkami a morčaty. Je to celkem pohoda. Jenom babi občas pronese: „Držte mě!“ Vstáváme většinou až odpoledne. Dáme si jídlo, co uvaří bavička. Večer jdeme ke stánku. Tam si dáme cígo a páv piv. Pokecáme s kámošema a k ránu se vracíme domů. Tak to jde den za dnem. Jenom ten alkohol si nerozumí s práškama, od psychiatra.

Sedíme v hospodě, týden od Oktarovi smrti a pivo je nějak hořčí.
"Má cenu držet se pospolu? Každý sám máme lepší šanci ztratit se," propichuje bublinu ticha Jorcha.
"Každej sám nemáme co nabídnout, sotva máme na živobytí, přišli jsme o spoustu vybavení, spolu se z toho vyhrabeme snáz," kontruje Fleuriot.
"Musíme daleko, někam, kde nás nikdo nezná. Tam to ale nebudeme znát ani my. Alespoň sobě navzájem budeme moci věřit než se uchytíme."
"A můžeme? Před týdnem bych za Ježka dala ruku do ohně, skoro jsem to doslova udělala!"
"To, že nás Ježek napálil, neznamená, že jsme všichni, kurva, podrazáci!"

Napjal všechny síly, aby vstal. Doteď bez podpory vstát nedokázal.
Marně. Pád bolel – narazil si zápěstí i pýchu.
Au! Zkusil tedy radši přemýšlet. To šlo.
Jak splatit dluh za život? Alžběta, Artuš, a přes něj i Arkan, jako jeho mistr.
Co je v jeho moci? Co jim může chybět a on má?
Medailon dračího jezdce vyžaduje absolutní poslušnost králi.
Král je jen bezmocnou loutkou v rukách čarodějnice.
Vítězně se zasmál.
Jeho dar bude zásadní, cenný a Arkan ho – ač nerad – nebude moci odmítnout!
To nemá chybu.
Takže po Darenovi vzkázal:
„Co uděláš, pokud ti Calina královými ústy přikáže zabít Alžbětu?“

Dominik Šejlu strhne na zem. Šedák jí dává neskutečnou sílu, naštěstí zmítající se tělo zalehne i Stopař.
„Teď!“
Dominik vrazí Šejle do úst velkou stříkačku, naplněnou absintem. Zmáčkne dřík. Šejla se rozkucká, ale většinu alkoholu spolkne. Dominik neváhá. Naleje do ní i zbytek z plastové lahvičky.
Šejla se zaškube a zhroutí jak hadrová panenka.
Zhoustlou tmu protnou zelené paprsky wigitoru. Gonny krájí na cucky šedý oblak, vystupující z nehybného těla. Nelidský řev Šedáka, rozplývajícího se v nicotu, je pro všechny rajskou hudbou.

Šejla se otřeseně posadí.
„Je… mi zle…“
Gonny natáhne ruce. „Pojď. Podrž se mě. Už je pryč.“
„Gonny???“

Skutečnost skoncovala s dlouhým očekáváním. Konečně jsme svoji. Jsem trochu v rozpacích z vašeho dotyku. Moje ruka instinktivně vystřelila vám v něm zabránit. Ale teď už vlastně vám ho nemohu zakazovat. A také není proč. Cítíte, jak mi srdce zběsile bije? To samým štěstím. Pocity se ale ve mně mísí jako barvy na malířově paletě. Chce se mi smát, ale zároveň i plakat Je to krásné, být ve vaši blízkosti. Držte mě prosím pevně. Protože já se trochu bojím, co přijde o svatební noci. Vím, že mi nechcete ublížit, ale prý to bolí. Taky se obávám toho, zda-li vás uspokojím.

Někdy se stávalo, že mašinky nechtěly jíst, co jim do kotle přidávali. Většina sice jedla dobré hnědé uhlí, ale sem tam našla se taková, co chtěla lepší, kladenské plynové. To byl pak topič Pazdera skoro bez práce, protože černého uhlí bylo třeba málo.
Ale pak tu byla Růžová, všecka zmlsaná mašinka, co vymrzovala. Jen nerada otevírala dvířka od pece, když jedla cokoliv jiného než antracit. Po měsíci pak zase začala žádat něco jiného.
Pan Kubát, její strojvedoucí, se už sotva držel a to byl takový dobrák. Když však odmítla jezdit, než dostane uhlí z Vestfálska, mrštil vzteky čepicí o zem.

John Blackthorne se pomalu smiřoval s tím, že v téhle zemi, kde je všechno úplně jinak než zná, přijde o všechno, včetně jména a mateřského jazyka. Anjin, navigátor, se stává poddaným mocného Toranagy a má velký úkol - naučit se japonsky a potěšit tak svého nového pána.
Mariko je trpělivá učitelka, ale až příliš krásná, aby byla Anjinovi lhostejná. Učí se pomalu, aby Marika chodila častěji, a učí se věci, které ji uvádějí do rozpaků.
"Watashi ni tsukamatte," zkusí a svůdně zamrká, protože ji právě požádal, aby ho chytilia.
Mariko se ovšem rozesměje: "Anjin právě řekl, že je chycen sám sebou."

Vyšlehnou černé plameny.
Zem pod nohama se začíná lámat a propadat, z prasklin stoupá dým.
Probodnuté tělo se škvaří ve slábnoucím řevu umírající čarodějnice.
Evžen popadne Xénii do náruče.
Potácí se, klopýtá, boří se do zrádných děr, zakopává o trčící kořeny a obrovské převrácené drny, lapá po dechu. Soustředí všechnu energii jen na to, aby dokázal udělat aspoň ještě jeden další krok, a přitom své drahocenné břemeno nepustil.
Přebrodí mělký potok, ohlédne se.
Vybičuje zbytek sil. Sešle poslední kouzlo.
Hromady těžké zeminy se nahrnou na spálené zbořeniště, zdusí poslední plameny, rozmetají cáry kouře.
Mezi poklidně šumícími stromy prolétne vyplašená žluva.