DMD č. 21. pro 21. 4. 2023. Téma: Výlet do prázdna

Vodu doplnili z pramene na nevelkém ostrově. Námořním pěšákům se podařilo zastřelit pár tučných holubů. Námořníci chytili čtyři velké mořské želvy. Společnými silami je dostali do člunů.
“Probůh, Prestone, tu druhou strčte na příď. A ať ta nebohá zvířata nepřekáží,” zavrčela Frances opřená o stěžeň. Rána se nehojila a představa, že se o životní prostor dělí s živou zásobárnou, jí na náladě nepřidala.
“Měli bychom radši zmizet.”
Nechtěla se zdržovat déle, než bylo nutné.
Spustili čluny na vodu. Vypluli na jihozápad, kde tušili místo setkání s Královnou.
Korálky ostrovů nechali za zády. Před nimi se otevřela zdánlivě nekonečná modrá prázdnota.

Nešlo ani tak o ten poslední rozkaz.
I když to s každým dnem dávalo menší smysl, Zip si pořád dokázal obhájit, co udělal.

(Musel ochránit Republiku. Republiku, která už ani neexistovala.)

Ale čím dál víc času trávili na základnách, hlídáním věcí, o které už nikdo nestál, zbytečnými úkoly, jen aby nevyšli ze cviku.
Šeptalo se o úplné restrukturalizaci armády.
Zapa odveleli někam daleko, a tu poslední noc mu zase jednou brečel v náručí.
Na příští misi zůstal Zip pozadu, zbroj zahrabal pod stromy a ukradl civilní šaty.
Nevěděl, jestli ho venku nečeká jen popravčí četa.

Krok do prázdna. Pád důvěry.

Tentokrát nenechali nic náhodě.
Do auta benzín, sbalit jídlo, pití a piknikovou deku. Ověřit nosnost lanovky.

Na vrcholku kopce se usadili, aby poobědvali.
Kolem se pohybovala spousta lidí. Měli na zádech batohy tak obrovské, že vypadali jako neforemní brouci s vypouklými krovkami. Z těch zavazadel vytahovali metry jakési látky a spousty provázků. A pak to přišlo!
Postupně se rozběhli, látka se napjala a oni vyletěli do velikého prázdného prostoru mezi zemí a bílými oblaky. Vznášeli se jako hejno barevných motýlů.
„Čarrokrrásné,“ vydechla uneseně Olympa.
„To mi teda řekni,“ rozhodil rukama Hagrid, „jak todle ty mudlové dokážou?! A ouplně bez kouzel!“

Prásknu do koní (elfismus jak říká Fleuriot) - ve skutečnosti jen tak trochu cukám opratí a ta jedna hajtra se dala do pohybu.
Pomalu se proplétáme uličkami k městské bráně, když náhle Jorcha sykne.
Kus před náma zátaras, gardisti prohledávaj každého, kdo jde kýženým směrem.
Snažím se nenápadně stočit vůz do boční uličky.
Zatraceně!
Pozorný seržant vyráží směrem k nám.
Fleuriot cosi zamumlal - skupinka lidí u kontroly se z ničeho nic rozběhla.
Gardisti včetně všímavého se za nimi vrhli.
Mizíme v nenápadné slepé uličce.
Jorcha ukazuje na orezlý poklop: "Odtáhni to, rychle!"
Pod ním zeje černá díra.
"Hybaj všichni, skočte dolů!"

Zamžiká očima, aby lépe viděl. Před sebou má šest zamaskovaných ovcí, pět bílých a jednu černou.

„Tak holobrádku, kápni božskou. Chtěl jsi mě sežrat nebo nechtěl?“ praví černá.

Tygr nemůže samým zaroubíkováním mluvit.

„Kroutit hlavou snad můžeš,“ pokárá ho ovce. Odloží si černý převlek a před tygrem stojí zcela obyčejný bílý beran.

Tygr mlčel.

„Takže si to shrňme. Přijel jsi k nám jako turista. Děláš blbosti. Vyvádíš jako ze řetězu utrženej. Šmíruješ mi ovce, chceš je sežrat namol opilej, a ke všemu si myslíš, že tě v tý oranžový neuvidím. Zapamatuj si to, tady pro tvý výletování nic není. Rozumíš?“

Vidět naši planetu z vesmíru a užasnout, cítit život stébel trávy, jež laskají chodila, zlíbat prach země, ze kterého jsi byl stvořen. Na chvíli zastavit na té pouti nicotou, jen na okamžik sklopit zrak, mezi květy pelyňku objevit plazící se révu. Moci tak uslyšet osobu za slovy, hudbu za zvuky, poslouchat, co moře srdci vypráví! Nad ránem kolébat maličkou naději, šeptané chci, abys byl, k čemu je jistota, když chybí touha lásky? Nechat mysl vzlétnout k výšinám, jež zveme fantazie, naslouchat ohlušujícímu tichu věčnosti, vnímat ten okamžik, kdy všechno zpívá píseň země. Naslouchat, jak tě melodie objímá. A zpívat taky.

If I could impart just one bit of wisdom onto whoever finds this recording, it would be: Do NOT, and I can't stress it enough, DO NOT invent and construct a time machine when you're emotionally compromised for whatever reason. You might make a mistake that in hindsight is glaringly obvious and makes you smack your forehead and howl in rage at your own stupidity.
Like forgetting that everything is in motion and you won't inexplicably arrive at the same place in the past like in the movies.

Which is why my capsule is currently floating in the endless void.

Charlie sotva vnímal, že na něj Lucius mluví a nejspíš se něco snaží vysvětlit. Nebo se snad dokonce vážně omluvit.

Teplá dlaň na tváři mu odvála všechny myšlenky někam do éteru. Pálila jako čert, a přitom ho mrazila až v bedrech. S pohledem do mužových očí zjistil, že nic dalšího na světě nemělo význam. Neexistovalo. Zmizelo v okamžiku, kdy se opřel do ruky, která ještě před několika hodinami na jeho těle čarovala.

Uvědomil si, že mu propadl tak, že to nedokáže ovládat. City a touha ho natolik ovládly, že už stihl zapomenout, proč se vlastně na kouzelníka před sebou zlobí.

Gwen nějak těm lektvarům propadla, by jeden myslel, když ji vidí, jak se s poťouchlým úsměvem vynořuje z učebny lektvarů, třímajíc jeden či více kotlíků se zajímavě barevnými či dýmajícími obsahy.
Některé spolu zkoušíme.
"Překvapení!" strčí nám pod nos smaragdově zelené cosi. "Díky tomuhle vysoce pokročilému vytvoru konečně můžeme zjistit, co je v hlavě nějaké té průměrné Mařenky!"
"Co tam je, vím. Pusto, prázdno, akorát takovej špagát, co když ho přestřihneš, upadnou uši," pokrčím rameny.
"Nepodceňuj Mařenky, Tess," zarazí mě San. "Já bych do toho klidně šla," řekne a sklapne rozečtených Padesát odstínů.
"No jo. Když ale ty máš mapu!"

Přečetla příručku. Vydat se do jiných sfér je směšně jednoduché.

Vytvořit ticho. Zavřít oči. Zhluboka se nadechnout, pomalu vydechovat. Soustředit se na dýchání.

Nesměla panikařit, když ucítila, že vláční. Zvolna se propadat do prázdnoty bylo opojné.

Ucítila poryv větru. Zdálo se jí, že se dotýká vody. Pohlcovala ji. Měla dojem, že se topí. Výlet do prázdna nabral šílené obrátky. Čím víc lapala po dechu, tím víc lokala imaginární vodu. Házela sebou, ale něco ji stahovalo níž, do hlubin.

Další zoufalý nádech… a procitnutí v náruči starší sestry.

„Co se ti proboha zdálo? Vypadáš, jako by na tebe sáhla smrt!“

Neodpověděla.