DMD č. 18. pro 18. 4. 2023. Téma: Poznávací znamení

Když naskládal poslední svazek bankovek do tašky v jejích rukou, sundal si šátek z tváře a políbil ji.
Chtěl dodat něco odzbrojujícího, ale zarazil se: "Proč si mě tak prohlížíš?"
Zčervenala a uhnula očima.
"Až budeš vypovídat u šerifa, řekni si o obrázek."
"Já..."
"Ale, květinko, já vím, že řekneš, kdo to byl."
Postavil ji před dveře sejfu odhozené výbuchem.
"A ještě jim můžeš říct, že ty frajerský patentovaný zámky jsou k ničemu, dokud neplatí dělníkům, aby to pořádně zazdili."
Usmál se na ni, znovu se zamaskoval a zmizel.
Ona ale šerifovi nic neřekla. Jeho zatykač si vzala z vývěsky.

Tak nějak se rozumělo v té době, že děti budou vzorně odpovídat na jednoduchou otázku paní učitelce.
Chlapečci chtěli být popeláři, řidiči autobusu, strojvedoucí, výpravčí, doktoři, ti smělejší kosmonauti.
Holčičky se toužily stát kadeřnicemi, prodavačkami, učitelkami, ty éteričtější princeznami nebo modelkami.
Nechtěla jsem v té době ničím takovým být.
Snad za to může bábinčina Micka, snad malá lvice Dáša, ale určitě nejvíc paní chovatelka šelem v ostravské ZOO, když mne vzala dozadu za mříže a já mohla koukat do klece veliké šelmy.
Propadla jsem kouzlu těch očí. Chtěla jsem se stát chovatelkou tygrů.

Poznávací znamení - ženská s kočkou na rameni.

Bystrozor Liam dlouho sledoval stopu, která vedla až k nejtemnějšímu koutu města. Věděl, že právě tam se ukrývá nebezpečný Smrtijed, který terorizoval okolí mnoho měsíců. Jeho znamení zla na levém předloktí bylo pověstné, ale Liam se nebál.

Když se dostal k odlehlému skladišti, zahlédl stín. Bez váhání se rozhodl vstoupit dovnitř. Ve tmě se rychle připravil na boj. Najednou se ozval krok a Liam bez okolků zaútočil.

Liam se nevzdal. Tvrdě bojoval a nakonec zvítězil. Vytetované znamení na smrtijedově levém předloktí prozradilo jeho totožnost a Liam mohl ukončit jeho řádění.

S obdivem se na něj dívali ostatní bystrozoři. Liam prokázal odvahu a statečnost, což byly nezbytné vlastnosti každého z nich.

Svíčka zaprskala. Elrohir si promnul oči.
“No?” zeptal se Elladan a nedočkavě natáhl krk. Bylo už k půlnoci, ale on s novou částí příběhu zkrátka nevydržel čekat do rána.
“Tys vymyslel zase dalšího krále,” zívl Elrohir. “Halbrand měl u sebe znamení králů Jihu, ale teď byl jen pouhým kovářem, haha, jasně.”
“Co, jasně?”
Bratr ho sjel nevídaně sarkastickým pohledem. “No, ten tvůj tajemnej král krade, navádí babičku, aby si vybrečela lodě, láme lidem ruce o zeď…”
“A?”
“Jen to, že vzal znamení mrtvýmu, bude asi pravda, co? Je to Sauron.”
Elladan se cítil podveden. Vždyť ani nezmínil to s pivem.

Mipuška neboli Čikatilo k nám přišel z igelitky. Protáhli jsme ho veterinou, naočkovali, odblešili a zjistili, že máme krásné bikolor koťátko. Na černých zádech měl bílé poznávací znamení ve tvaru složené runy.
„To by mě zajímalo, co znamená!“
Mipuškovi začalo poněkud hrabat. Sekání, drápance, syčení. Oči jak talíře, ocas jak kartáč na flašky.
„Hele, to je dobrý, jak von de člověku po krku, he he!“
MHEEEEUUUUUUUUUUUEEERGHHHH! Vražedný pokřik.
Návštěvy byly varovány.
„Von je takej… speciální…“
Další vražedný pokřik. Návštěva zamknutá na záchodě. My též.
„Takže... jaký je teď postup?“
Už víme, co ta zádová runa znamená. Označuje bestii z Helheimu.

They took away his name. Dehumanized, branded like a cow. His identity reduced to a number.

Charles didn’t understand. He had always been Charles; nobody had tried to take that away from him with a tattoo.

They had to. In order to make themselves seem superior, in order to make himself seem like an other who was not worthy of the rights and dignity of being a human, they had to deny the ways in which he was a human. That he bled, that he loved and suffered, that he shared the same DNA.

That he could thirst for revenge.

Dots se snažil být nenápadný. Odměny za dezertéry byly vysoké, zvlášť na místní poměry.

“Myslel jsem, že seš Jangův syn, ale na to seš moc starej.”
Chlápek natáhl ruku a šťouchnul do jedné ze skvrn na jeho tváři. “A nemyslím, že by si někdy začal s togrutou.”
V příští vteřině už ležel na baru, ruku zkroucenou za záda, Dotsovu přilbu přímo ve výhledu vyděšených očí.
Nedalo se tomu zrovna říkat být nenápadný. A lidé ho pak oslovovali jménem, na které neměl nejlepší vzpomínky. Ale vidět je blednout, když si mysleli, že právě urazili člena Umrlčí hlídky? To za to stálo.

Asistuju asi rok. Desítky klientů, vozíky, zvedáky, jídlo i hygiena. Asistence v sedm, v jedenáct, doma, venku. Ranní vstávání? Jo, pohoda…

„Ještě bych vás poprosil natáhnout stahovací punčocháče, na skříňce, ty béžové.“
„Tyhle?“ ujistím se.
„Jo, to budou ony. Občas to jde trochu ztuha, ale měly by jít tak do půli stehen.“
Trochu ztuha je eufemismus století. Punčocháče natahuju co mi síly stačí, jsem zpocená úplně všude a to jsou sotva na kolenech!
Trvá patnáct minut, než zjistíme, kde je problém. Ty béžové na poličce totiž nebyly stahovací punčocháče, ale obyčejné ponožky.
Příště prosím podrobnější popis. Nebo rovnou jinou práci.

Jednou, a už je to velice dávno, byla jedna stará poctivá lokomotiva těžce nemocná. Z chladících trubek jí neustále unikala pára a v kotli měla obrovskou prorezlou díru. Klempíř měl dorazit až ráno a mašinky se bály, zda to stará lokomotiva do rána vůbec vydrží.
"Nedá se nic dělat," řekla jedna z nich, "musíme zavolat Zababu."
Mašinky se radily, ale nevěděly, jak takového černokněžníka poznají.
"I to je náramně jednoduché, chodí o půlnoci, zahalený v černém plášti. Přijíždí po 17. koleji," vysvětlila mašinka.
A tak se lokomotivy nedočkavě shromáždily u výhybky a čekaly. Náhle se ze tmy vynořila temná postava.

Nebylo těžké se poznat.
Seprané košile. Barevné šátky na krku, nedbale uvázaný uzel.
Vojenské bundy, sehnané bůhví odkud.
Těžké boty, usárny, za pasem nůž, ohnuté lžíce.
Holky v kraťasech nebo excentrických dlouhých sukních.

Páteční hloučky na nádražích, smutné nedělní příjezdy.
Romantika nocí pod oblohou plnou hvězd.
Romantika nocí pod oblohou plnou dešťových mraků.

Táborák, kytary, jiskry, hvězdy...
Kdo zažil, nezapomene.

Vlčice, Tóny, Havran, Fredy, Maryša, Bubu, Lejdy, Amazonka...
Občas se z hlubiny času vynoří další jméno. Zalomíme palce, připomeneme pár historek.
Šťastni, že jsme mohli zažít.

Zvláštní znamení touha
v nohách tisíce mil
obzor kdo v očích nemá
nic nepochopil...