DMD č. 6. pro 6. 4. 2023. Téma: Inter arma silent Musae - lat. Ve válce múzy mlčí.

"Gymnastka" nadšením se vznášela, když dopadla tvrdě na zadek.
"Paní, tohle dřevo? To nemá smysl". Maminka mne zklamaně odváděla ze sálu rozcvičujících se holčiček.

"Zpěvačka!" zapýřila se druhá.
Kvůli čerstvě odoperovaným mandlím mne do Berušek nevzali.

"Houslistka, dyť vám to říkám."
Puberta - můj učitel se oženil - housle šly do kouta.

"Měla by jít na gymnázium a být třeba doktorka." podsouvala ústy třídní další.
"No, paní učitelko. Jak ji znám, půjde úplně jinam." zhodnotil tatínek přihláškovou situaci.

"Pojď, uděláme to celé jinak." špitla ta do té doby nejmenší v koutku. Voněla kytkama a posečenou loukou.

Tahle bitva je přece můj život.

Ale jen se neupejpej. Čerstvá mrkvička, sama jsem jí vypěstovala. Mám po tátovi starou motorku, pamatuje Velkou vlasteneckou válku. Zapřáhnu vozejček, naložím zeleninu, dovezu na trh. V Mykolajivě na rynku vyměním mrkev za chleba. Nebo za sýr. Někdo má mlíko, někdo vajíčka. Peníze tu nejsou k ničemu.
Počkej, dolů jdeme. Nahoře nebydlíme. Tam by mi v noci mohlo něco spadnout seshora do postele. Zvykneš si na všechno.
Nenechám se vyhnat z domova. Kam bych asi šla? Nebudu nikomu na obtíž.
Tohle? Jo, sama jsem malovala. Dřív se mi prožitý měnilo v obrazy. Teď s nima zacpávám díry po rozbitých oknech.

K jejich zachování došlo pravděpodobně náhodou při kopírování stěžejního textu Aldhanského autora, Základní teze povstání, z původního datapadu. Přes jejich prokazatelnou naivitu a jistou nepůvodnost - např. téměř doslovných citací z raně imperiální Chandrilské poezie - zde lze pozorovat některé prvky typické pro Teze. Nelze než přemýšlet, jakým směrem by se dílo A.A. vyvíjelo, nebýt přerušeno předčasnou smrtí autora.
Někteří teoretici poukazují na podobnosti mezi těmito texty a básněmi K. Nemika, je však zřejmé…

(Nemik někdy přemýšlel, že se přihlásí k autorství Tezí, ale nikdy to neudělal. Už navždy patřily Povstání)
(Rozhodně se nehodlal hlásit k básničkám, které psal v patnácti.)

Hagrid zkoumal malou černou krabičku. Něco zmáčkl. Najednou se rozsvítil velký černý obraz na zdi naproti postele. Ozvala se hromová rána, strašný rachot, nějací lidé běželi a křičeli. Vtom na ně něco spadlo, hlína se rozstříkla a oni zůstali nehybně ležet. „Co to je?! Ty mudlové sou dočista mrtví!“
Olympa mu vzala z rukou ovladač. „Nejsou. To je televize. Podobnou má přřece naše přřítelkyně Herrmiona.“ Stiskla další tlačítko, válečná scéna zmizela a na obrazovce se objevil pěvecký sbor.
Hagrid si oddechl. „Dobře, že ti lidi vodešli z toho válečnýho vobrazu. V tom kraválu by vůbec nebylo slyšet, jak pěkně zpívaj.“

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
Paní Havránková vzala zbraň do ruky.
"Makarov devítka. Ty jsme měli v šedesátém třetím u letectva."
Zkušeně zbraň rozebrala a začala ji čistit. Povzdechla si, vytáhla z kabelky olej, aby ji namazala.
"Musíte se o ni starat."
Paní Vonásková sáhla do kabelky ještě pro dvě elegantní Beretty a samopal Uzi.
Stolky v Jasmínové cukrárně jsou malé, takže musela Vzpomínky na stříbrné chvíle napřed položit na židličku vedle sebe, aby se kniha nezašpinila.
Usměvavá brigádnice Jiřinka, která přinášela dva punčové řezy a dvě vídeňské kávy, se blýskla svou středoškolskou latinou:
"Inter arma silent musae."

Princ byl estét. Nezajímalo ho nic než umění. Princeznu ze sousedního království odmítl, protože neuměla zazpívat čistě tříčárkované CÉ.

Sousední království jim vyhlásilo válku a starého krále z toho trefil šlak. V čele vojsk musel vyjet nový král estét. Estét neuvěřitelně trpěl. Rytmus pochodující vojáci celkem udrželi, ale jinak? Hrůza! Bubny neladily o šestnáctinku tónu a trubky někdy i o celou osminku!

Když si chtěl zahrát na loutnu, kvůli dělostřelecké kanonádě nic neslyšel.

„Zastavte palbu,“ křičel na své generály.

„Veličenstvo, teď, když útočíme a postupujeme vpřed?“

„Hned,“ úpěl král estét.

A tak prohrál válku, zato si ale mohl naladit loutnu.

Přípravy na první výjezd za dlužníkem probíhaly hladce. Protokol, průpisák, několik propisek, výpis z osobního daňového účtu... Mohlo se vyrazit.

Cestou jsem začínala cítit nervozitu. Nejela jsem sama - měla jsem sebou kolegu. Ale to mi nebylo nic platné. Jednání jsem měla vést sama.

Po příjezdu před rodinný dům přišel nepřirozený klid. Vystoupila jsem z auta, zazvonila na zvonek a vyčkávala.

"Dobrý den, finanční úřad, mohla bych mluvit s panem Novákem?" pronesla jsem klidně.

"Jasně, taková mladá a na finančáku," odpověděla mi paní a vrátila se do domu.

Z šoku jsem přišla o řeč. Mé první jednání tak musel převzít kolega.

It's a period of civil war!... ále houby...
It's a period of Clone Wars. (no, to je lepší)

V nicotovém meziprostoru válčí Republika vs Separatisti. Plecháči dostávají na frak, lodě vybuchují, přemnozí efektové a opodál jedná ochitónovaná dívka, sedící na stoličce a zuřivě si píšící poznámky.

Planeta. Bitva Republika vs Separatisti. Lightsabery bzučí a krájejí droidy na kousky, kloni rozstřelují droidy na kousky, někteří droidi raději sami odcházejí po kouscích... jiná starořecká děva, v jedné ruce popcorn, v druhé kameru.

A tak podobně.

Múzy mlčí. Dělají si totiž poznámky, aby to pak mohly všechno vykecat Genndymu Tartakovskymu a Davemu Filonimu.

Ze štětce kane barva. Kaňka se rozpíjí na podlaze. Nedokončen, obraz svítí prázdnotou obyčejného dne. Nedomalován, výjev ustrnul uprostřed příběhu. Koryto vyprahlé řeky – paleta, jíž neprotekla dlouho žádná voda, barvy vybledly, ryby zmizely. Okno vedle okna, na plátně a do ulice, výhled u výhledu. Ruch a šum smíšen s idylickou nepohnutostí, němou, krásnou nedokonalostí nedodělku. Kroky každodenního života se vzdalují, na střeše zabafal komín a po taškách se klouže první stín.

Ze štětce kane barva a z malíře padá krůpěj červené růže, která vadne za letu jako trpké sbohem obkrouživši tón posledního dechu. Fronta ztichne jako mrtvá holubice doznívajícího tepu.

Ve Skotsku proti sobě válčí dva hrady.
Z jednoho hradu vyletí dělová koule a na druhém hradu urazí kus hradeb.
Z druhého hradu vyletí dělová koule a z prvního hradu urazí věžičku.
Z prvního hradu vyletí dělová koule a prorazí druhému hradu bránu.
Z druhého hradu vyletí dělová koule a prvnímu hradu vyrazí okna v hodovní síni.
Tak po sobě střílejí už dva dny, když v tom najednou z ničeho nic – ticho.
Z prvního hradu vystrčí hlavu místní umělec - malíř rekvalifikovaný na trubače a zahuláká:
„Hola, hola, proč nestřílíte?“
I na druhé straně vykoukne trubač:
„Nemůžem, koule je u vás!“