DMD č. 19. pro 19. 4. 2021. Téma: Síly v pozadí

„Země je kulatá,“ prohlásila jsem kategoricky.
„A to dokážeš jak?“
No, naběhla jsem si. Nemohla jsem ji nechat placatou? Myslím, že i želvu A-tuin a slony na jejím hřbetě by spolkl snadněji.
Pokusila jsem se to vysvětlit. Díky za online aplikace a školní výklad Vesmíru našim prvňákům. Ne že by to fungovalo.
„Kdyby byla kulatá, tak by ti lidé, co jsou dole, spadli,“ namítal.
„Ve Vesmíru není dole a gravitace je udrží.“
„Gravitace?“
„Přitažlivá síla. Podívej, všechno, co pustíš, upadne na zem,“ předvedla jsem názorně na zmuchlaném papíru.
„Pak mi tedy vysvětli, má paní, proč nám nebe nespadne na hlavu!“

Ráno vejde s šuměním deště, jeho kapky laskají květy lotosů, zlehka dopadají na střechu altánu, zvoní na hladinách kaluží a něžně hladí trávu.
Tehdy medituje Mistr Jeřábí šat o nekonečnosti všehomíra. Jeho mysl odhaluje přediva vztahů a souvstažností, dotýká se zjevných a zjevených zákonů i skrytých, jen tušených sil, až ve jediném okamžiku nadpozemského jasu pochopí, že všechno psala jedna ruka, a stane se vším.
Je deštěm, rosou na květech, kapkou zachycenou v pavučině. Je oblakem, větrem, oblohou, zemí, duhou.
Stane se vším a ničím – jen prázdý šat zůstane v altánu.
A jemný pyl z květů nesený větrem do dáli.

„Voják?“
Julinka přikývne: „Jo a má spoustu síly a vždycky Kubu houpe na houpačce, takže on pak létá hlozně vysoko! Babí, mohly bychom jít na hřiště?“
Babička se chystá odpovědět, když se najednou zpoza rohu objeví holka se sluchátky. Rudé vlasy, rudé rty a ruce zastrčené do kapes mikiny. Přijde blíž a podezřívavě si dvojici prohlédne.
„Unesla jste další dítě?“
„Já šla doblovolně,“ zahlásí okamžitě Julinka a spokojeně se usměje.
„Jo, to určitě. A pořád ještě hledáte toho vašeho řidiče?“
Dáma s kloboukem rázně přikývne.
„Ano, hledáme, takže jestli dovolíte, už musíme jít... Tedy pokud jste si to náhodou nerozmyslela?“

Zvířátka žila svobodně v lese, některá spokojená, jiná méně.
Mrzout jezevec brojil proti sovám. Jsou divné, létají potmě. Kdoví, co spolu domlouvají, o čem rozhodují.
Většina zvířátek proti sovám nic neměla, některá však časem uvěřila.
Poznenáhlu v lese přebíral vliv mazaný lišák, který se vlichotil kdekomu. Prý se přátelil se strašlivým medvědem terorizujícím sousední polesí. Stále častěji se kolem něho objevovali medvědovi poddaní.
„Kdepak. Nejhorší jsou sovy,“ prohlašoval jezevec.
Jiným vadily předsudky vůči medvědovi.
S ním se vyplatilo být zadobře.
Ostatně, lišák udělal pořádek. A ochránil les před sovami.
A tak zvířata uzavřela s medvědovou říší přátelství na věčné časy.

Skupinka studentů se prodere za svým vedoucím lékařem natřísknutou čekárnou do chirurgické ambulance.
„Tak kdo z vás ví, co je té babičce na lehátku?“ střelí otázku na studenty.
Zmatenost všude vůkol. To jako myslí tu pani v čekárně?
Nečeká na odpověď a honí sestřičku: „Maruško, ten krček už má hotovej rentgen?“
Sestřička přikývne.
„Tak mi ho sem pošlete.“

...

„Tak pani Vomáčková, copak jste dělala?“
„Ale rozlila jsem vodu a uklouzla a teď mám nějak kratší nohu.“
„No vidite, pani Vomáčková, vy jste si tu diagnózu zvládla stanovit úplně sama. A studentíci to pořád ještě nepoznali, nebo už jo?“ Vytahne snímek.

Takže si to shrneme - 9 let základního vzdělávání, 4 roky všeobecného středního vzdělávání a 5 let akreditovaného specializovaného vysokoškolského vzdělávání, kartička do knihovny, židle ve studovně, IQ testy nad průměrem, encyklopedické vědomosti, internet v mobilu. Člověk je bytost rozumná, myslím, tedy jsem, říše svobody, hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně.
No a pak se překlopí třicítka a navzdory celoživotnímu vzdělávání si rozum sbalí svých pět švestek do úhledného ranečku, pokorně sklopí hlavu zase k zemi a jde se klouzat, neboť otěže právě přebraly hormony a ty už rozum potřebují jenom k tomu, aby argumentoval v jejich prospěch.

„Ne a ne a tisíckrát ne!“ Stein vztekle praštil rukou do stolu, klávesnici minul o milimetry.
Geralt se přes záchvaty vzteku už přenesl, v téhle realitě se pohyboval déle než kapitán.
Patricij popadl myš a sjel níž po textu.
„Oook!“
„Oh, pardon, nevěděl jsem, že nemáte dočteno.“
Severus podřimoval v křesle, obličej přikrytý novinami. Je dobré být mrtvý.
„A co se vlastně stalo, kapitáne?“ zeptal se Daniel Jackson.
Kapitán mu přistrčil notebook až k nosu.
„Tohle! Nebudu!“
Daniel si přečetl dotčený text.
„Myslím, že budete. Jsou to síly nad naši vůli.“
„A může to být horší,“ broukl v polospánku Severus.

Nebyla doopravdy tlustá. Byla spíš sošná… svým typem patřila mezi valkýry. Naprosto nemoderní ve světě patřícím vychrtlým ženám!
V posilovně byla třikrát týdně. Matku, hovořící o popírání svého krásného já, ignorovala.
Záviděla dívkám, kterým ve stoji spatném mohl proskočit mezi stehny zajíc. Ona vypadala, že by strhla levou rukou vola. S něžným úsměvem.
Nevěřila si.
Ten den byl v tělocvičně známý borec. Urostlý svalnatý rošťák.
Hubená děvčata na něj uspořádala štvanici.
Ona zjistila zajímavou věc… držel se pořád jen za ní!
Nechápala.
Potom se otočila, když usilovně šlapala na spinningovém kole.
Zíral na ni… a přes klín měl hozený ručník.

Sedím nad klávesnici.
Tabulky, statistiky, platby. Kontroly, další kontroly, přepočty.
Miáuuu!
Pohodím hlavou. Teď určitě vám půjdu otvírat, když jsem možná zrovna přišla na chybu, co hledám od rána!
Miááááuuuuu!
Vydržte, potvory chlupatý! Co si myslíte, že asi dělám? Že sedím u toho počítače celý dny z vlastního plezíru? Kdo furt chce žrát, he?
MIÁÁÁÁUUUUU!
Mě klepne. Už řvou všichni tři. A já už jsem jen maličký kousek od toho, abych mohla svou práci dokončit a poslat v termínu!
MMMIIIÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁUUUUUUU!!!
Krucipísekdonnrwetrkrucajselement! Přestaňte tu řvát jak bůvoli!
Vyletím, otevřu dveře.
Mazejte ven, než vás ubezduším!
Krucinál, kde že byla ta chyba????

Bylo mu zase mizerně. Ty se vážně nikdy nepoučíš, že ne? Od jeho boje s rakovinou neuběhlo ani půl roku a už ztratil všechen respekt. Jaký idiot si to nakráčí rovnou do čekárny u doktora?! Na co si to zase hrál?
Jeho zorné pole obrůstalo černými šmouhami a pak najednou - nestačil si to vlastně ani uvědomit - špatně došlápl a letěl ze schodů dolů.
Otevřel oči a s povzdechem se dotkl svého ramene, aby zjistil, zda se zranil, ale nic mu nebylo. Doslova nic. Všechna bolest byla pryč.
Odpusť, odprosil svého anděla, že jsem si myslel, že jsem na to sám.