DMD č. 14. pro 14. 4. 2012. Téma: Červený a černý

Červený kabátec. Frajer. Troufalec.
Byl kapitán, byl sebevědomý a krutý. Flirtoval, urážel, posmíval se.
Srdce měl dávno okrájené tak, že nic nezbylo. Svědomí ho nežralo, žádné neměl. Ničeho se nebál a nic ho nečekalo. Tančil a pochodoval životem hlava nehlava.
Protřelá Isabella si ukousla příliš velké sousto.
...
Černý oblek. Gentleman s dobrým srdcem.
Chtěl a měl se stát farářem. Jeho ovečky ho budou bezmezně milovat.
Usmíval se, konverzoval, přemýšlel. Srdce dával do všeho a ono řídilo jeho kroky a skutky. Boha, lásky a duševního klidu si cenil nade vše a viděl do lidí.
Naivní Catherine došla štěstí ani nevěděla jak.

„Černej nebo červenej?“ zeptala se matky brzy z rána, když se chystala do školy. „Ani jeden, ať tě to ani nenapadne!“ odpověděla rodička vůbec ne rozněžněle.
Přemýšlela o tom pak poté celé dopoledne. Zaspala doplňky při češtině. Prodebatovala s kamarádkou rovnice kružnice při matice (a nedebatovaly zrovna o kružnicích). Zasnila se nad červenou i černou během bitvy na Bílé hoře na dějáku. Nevnímala makroekonomii při ZSV. Anglická frázová slovesa strávila porovnáváním pro a proti.
Naobědvala se v naprostém myšlenkovém bezvětří. A až na výtvarce při umělecké malbě vodovkami ji to trklo – „Kašlu na červenou i černou, já chci modrej přeliv!“

Musela se rozhodnout. Vteřinová ručička hodin připomínala ubíhající čas lhostejná k tomu, že ona stále nevěda, co zvolit.
Tik tak, tik tak…
Čas se neúprosně krátil
Nevěděla, jak se rozhodnout. A čím rychleji čas ubíhal, tím více narůstaly její obavy, aby zvolila správně.
Tik tak, tik tak…
Nějaké rozhodnutí udělat musí. Ale jaké? Čas běží…
Tik tak, tik tak…
Ať zvolí, jak zvolí, určitě si později řekne, že měla volit přesně naopak.
Tik tak, tik tak…
Čas se neúprosně krátí, rozhodnout se musí teď.
No dobře, půjdeme na to vylučovací metodou: červený a černý už vyprala, takže bílý nebo svetry?

Do onoho osudného dne to považoval za jedno z nejhorších filmových klišé, za nepotřebnou scénu, která má jen ukázat, jak se hrdina bez bázně a hany zase jednou správně rozhodne, jak opět bez ztráty kytičky unikne smrti případně zachrání svět. Proto nikdy nevěnoval přesnému mechanismu hrdinových myšlenkových postupů žádnou pozornost; teď by nejraději mlátil hlavou o zeď. Jenže koho by napadlo, že se do stejné situace také dostane? Takže tu teď seděl u časované bomby odtikávající poslední vteřiny a s nůžtičkami z kapesního reklamního nožíku dumal nad tím, zda je správný červený nebo černý drát. Pak se nadechl - a střihl...

Událo se to na podzim roku 1813. Mohutné deště sužovali prusko-francouzské hranice již déle než měsíc.
Oddíl napoleonské armády pomalu postupoval Brémským průsmykem. Byli v pochodu již mnoho dní, všichni promočení na kost, na rudých kabátcích se jim leskly kapky deště.
Skrze průsmyk hlasitě skučel vítr.
Velitel oddílu byl značně nervózní, střelný prach jim pod tíhou dešťů zvlhl a boj zblízka nebyl předností jeho mužů.
Ozval se další mohutný poryv větru.
Z kopců se náhle vynořily elitní jednotky pruské armády, známé jako Černí lovci, podle barvy jejich uniforem.
Vše se událo v okamžiku.
Jak se ukázalo, velitel se obával oprávněně.

Levercham měla ráda staré pořádky. Svět se teď mění, ženství přestává být posvátné a otcovství je teď více než mateřství; vždyť když jí král svěřil do rukou výchovu své nevěsty, mluvil o ní jako o Deirdre, dceři barda Felimida, a jméno její matky pominul.
Levercham se rozhodla, že z dívky vychová stejně silnou ženu, jako je ona sama.
"Jakého muže bys chtěla?" zeptala se jí jednoho večera.
"Král je přece můj ženich," odvětila dívka.
Jednou na dvůr přilétl havran, přilákán krví telete, které porazil Deirdřin pěstoun.
"Takového muže chci," řekla Deirdre chůvě. "S havraními vlasy a tvářemi rudými jako krev."

Poněkud nesouvislá inspirace šansonem Joaquína Sabiny ¿Quién me ha robado el mes de abril?
http://www.youtube.com/watch?v=EWVNk5yJ2aI
Něžný dotek drsné dlaně a výbuchy smíchu. Naleštěné talíře s červenou glazurou, tak trochu kýč, ale to nevadí. Skleničky s vínem, roztřepené muškáty a dlouhé pohádky na dobrou noc.
Trochu vyprávění, trochu vymýšlení, trochu lhaní. Nemusíš vědět všechno. Bude to tak lepší.
Svíčičky. Serepetičky. Lákavá tma a snění. Občas střepy, vždyť o nic nejde. V pohodě. Střepy přinášejí štěstí.
Z červených talířů zbyl už jenom jeden, ostatní se rozbily. Někdy. Nějak. Kdo si to má pamatovat? To už se tak stane.
Rozpitá slaná šminka na tváři. To se taky stane.
Jak se to mohlo přihodit zrovna mně?
Letos jaro nebude.

Od doby, co k mojí vodnický kolíbce přišly tři sudičky, znám datum svý svatby. Tak tu sedím a šiju zelený šaty (černý by mi slušely víc, ale normy jsou normy). Červený botky zdobím šupinkama. Budu štramák...
…Tu holku mi byl čert dlužnej. Přišla, já že jako udělám fórek, ať se zmáchá a ona neumí plavat! Pak povídá: „chci s tebou mít dítě.“ No a nakonec si zdrhne. Copak já v těch svých pazourách s plovacíma blánama udržím takový uzlíček?! Tak jí ho nesu na kojení a… však víte: „vrah!“ Byl jsi dobrý básník, ale tohle jsi mi neměl dělat, Erbene!

Přímo navazuje na Oslavu
----
Frances nespouštěla z kapitána Bertranda oči. Sebejistota z něj jen sálala. V ruce držel pohár vína. Usmíval se, ale v očích měl chlad. Pod tmavým pláštěm prosvítal červený límec uniformy.
Tváří se jako kocour... Jako velký černý kocour s červenou mašlí...
Bezděky sevřela ruku v pěst. V uších jí stále zněla slova, která před chvílí pronesl ke všem přítomným. Nevěřila mu. Nevěřila v jeho nezištnou pomoc. Na to byl příliš prohnaný.
Otírá se kolem nohou. Hraje si s námi... A pak sekne packou...
Nabízí pomocnou ruku, ale sleduje vlastní zájmy. Využije vzpoury a až dosáhne svého, nechá nám postavit šibenici...

pozn. z Irenina deníku
Zátah v katakombách na výrobnu kynosu skončil nezdarem a navíc společenským faux-pas. Prostory přestaly upírům stačit nebo je odtamtud někdo vyštípal, ale místo výrobny jsme našli kulov... kulatý stůl. A kolem něj schůzi kultistů. Umírněné odnože nebo členy vyššího managementu, jelikož usekané kuří nožky a zakrvácené nože se nekonaly. Zato měli všechno perfektně sladěné v jásavých, veselých barvách. Krvavě rudé a černé. Čalounění židlí, závěsy, róby, obrovský obrácený pentagram na zdi, dokonce i obaly bonbónů v mističkách před nimi.
Slušná omluva zabrala, ale jejich hlavoun jistě pod černou kápí viděl rudě. Zvlášť, když Jessie při odchodu všechny bonbóny drze vysbíral.