Téma č. 00 - Akta banánového háje

Stromovous vystoupil z přeplněné výletní lodi.
„Hrúm. To tedy byla cesta. Jak jsou ti lidé ukvapení!“ zabručel, protáhl si ztuhlé končetiny a pomalu zamířil k nejbližšímu hájku.
Stromy tady byly svěží, plné ovoce, s velkými zelenými listy. Zrovna takové, jaké mívaly rády Entky ve svých zahradách. Trpělivě naslouchaly jeho vyptávání, vlnily se v teplém vánku...
Ale neodpovídaly.
Pak zachytil zvědavý pohled zelených očí.
Ukrývala se v houští. Měla stejně krásné štíhlé tělo, jako v tom kalendáři.
Stromovous přistoupil blíž. Nesměl se ukvapit, i když mu v zestárlém těle poprvé po mnoha staletích pulsovala míza.
Zhluboka se nadechl k dlouhému vyznání.

Sedím u stolu, hravý vítr mi čechrá vlasy. Za mnou šumí moře, nade mnou voní trsy banánů. Slunce zapadá, tma bude během chvilky.
S povzdechem složím papíry. Už dvakrát jsem hlášení roztrhala. Jak vše sepsat, abych vypověděla, co chce Rada vědět… a přitom neprozradila příliš?
Zvednu oči, spatřím rudě zbarvený obzor a trhnu sebou. Až po chvíli si uvědomím, že už se nemusím bát. Tady rudá neznačí plameny, bitvy, obléhání, hromady mrtvých, smrad a špínu. Tady je rudá barvou života, na rozdíl od Evropy, z které jsem narychlo ujela. S jakým výsledkem?
Zítra začnu znovu a celou zprávu dopíšu.
Slibuji.

„Měls poslat mě,“ opakovala Klaudie už potřetí. „Je to jemný a přemýšlivý člověk. Chodí do botanické zahrady meditovat a kreslit rostliny.“
„Vincenc to zvládne,“ řekl Felix Jonáš chlácholivě.
Vzápětí se rozletěly vyražené dveře.
Vincenc vítězně vpochodoval dovnitř. V dlouhých mastných vlasech měl zamotanou nějakou trávu. Kapsy bundy se nadouvaly nezralými banány.
„Brnkačka!“ mával telefonem. „Obcoval s temnými přízraky, přesně jak říkal tady nekro. Mám to vyfocený, sehnal jsem speciální apku. Případ vyřízen, hned jsem si ho podal. Čumte.“
Mladý muž pod širokými listy banánovníku zdánlivě předával čtvrtku papíru šedočerné rozplizlé postavě.
„To není přízrak,“ vzdychl Felix. „Máš na displayi flek.“

„Dnes jsem prodal knihy. Hromadu knih.“ hlásil Bernard. „Ten chlápek nedbal na ceduli o dvoumetrovém obcházení obchodu a zatarasil dveře kořenem. Měl docela sílu. Vzal si „Zlatou ratolest“, „Kořeny evropské tradice“, „Norské dřevo“, „Květy zla“, „Muže, který sázel stromy“. Pak chtěl taky „Jana Šišku“, ale toho nemáme. Vyptával se na strom sefir. A měl vkus - před „Kutíme ze dřeva“ si odplivl. Nakonec upřel zvláštní pohled na ten náš nudnej nástěnnej kalendář s palmama, a – mumlaje si něco jako „exotické krásky“ a „tedy v Kostarice“ - požádal o jeho diskrétní zabalení.“
„A zaplatil?“ přerušil ho Manny. „Ne. Ale nechal adresu. Nějakej Stromovous.“

V domku na okraji Oblačných zákoutí seděl v lotosovém sedu mladě vyhlížející muž. Černé vlasy mu spadaly do půli zad převázané bílou čelenkou. Meč Shuoyue odpočíval ve stojanu vedle dveří nevytažený již slušnou řádku dní…
Stačilo by, kdyby kultivátor otevřel své tmavé oči a vyhlédl z okna. Spatřil by osmnáctiletého mladíka klečet na svém dvoře v prosebném gestu čekající jenom na něho. To se však nestalo. Lan XiChenovy myšlenky se toulaly daleko v minulosti.
Tehdy se s A-Yaem skrývali v nejen banánovém háji a ty vzpomínky by nikdy za nic nevyměnil!

Vítr otočil stránkami obrázkové knížky, kterou tenkrát sám maloval…
______________________________________________________________________________