Téma č. 00 - Akta banánového háje

"Takže," Eeth Koth pohlédl do datapadu, "úkol splněn."
Za Gwen se ozvalo vyprsknutí. Zvuk samotný byl v Síni Rady Jedi věcí neslýchanou a to, že autorem byl Ki-Adi Mundi, bylo navýsost nemožné. Další uchechtnutí zaznělo od Mace Windua.
Tak do mně, pomyslela si Gwen, vytáhněte tu holofotku, udělejte pár vtipů a ukončeme to.
"Zprávu jsme si přečetli a zavolali jsme tě jen kvůli malé informaci."
"Ano?"
Co, u všech hvězd na nebi, můžou chtít vědět?
"Oznámení, vlastně."
"Ano?" zopakovala Gwen.
"V archivu to najdeš pod názvem 'C-197856/1687 - Banánový bor'."
Gwen si jen unaveně povzdechla, zatímco Rada padala smíchy z křesel.

Sedí v kuchyni, pomalu listuje reklamními letáky. V Bille mají banány za dvacet pět, v Lidlu jen za dvacet dva, ale zase je to dál a ji poslední dobou hrozně bolí záda. Nerozhodně si povzdechne - Penny je taky z ruky, ale zase tam mají levnější tvaroh a ona…
Znechuceně letáky odhodí, oblékne si kabát a vyrazí ke kostelu.
Na zastávce absolvuje svůj ranní rituál - kývne na muže, usměje se na chlapce, pohorší se nad holkou se sluchátky, která ji jako vždycky ignoruje. Pak se odvrátí, autobus zrovna vyjíždí ze zatáčky.
Jenže něco je jinak. Za volantem sedí úplně cizí žena.

"Banánovým hájem se plíží tygr a chce sežrat gazelu!" hlásalo rádiové vysílání.
No nazdar, asi jsme místo velitelství naladili rozhlasovou hru.
"Gazelo, pozor!" stál si na svém hlas z rádia.
"Tomu radistovi asi hrabe. Jsi si jistý, že je to on, Jendo?" pochyboval Gustlík.
"Opravdu je to on." bránil se Jenda.
Asi je to tak dobrý tajný kód, že mu ani my nerozumíme.
"Dej to sem!" vecpal se Gustlík k rádiu. "A ty nám tu přestaň předčítat nějaká akta banánového háje a vysvětli nám, co máme dělat."
"No dobře. Jede k vám německý tank, tak si na něj dejte bacha."

"Ahoj andulky."
"Tome, Coco už se naučila přemet na houpačce!"
"To je super. Jdu si dát banán a pak vám napustím koupel."
Při napouštění koupele jsem andulkám začal vyprávět: "Andulky, já jedu na týden
na Island se školou. Tak bych si měl sbalit aktovku, protože zítra jedu na letiště."
"A kdo se bude starat o nás, když budeš někde v háji?"
"Babička s maminkou. Abyste vše viděly, vezmu kameru a budu vám posílat záběry. Tak už tam Pepíku s Honzou pusťte holky. A já se jdu balit,
abych vám mohl posílat záběry z banánového háje. Rostou tam prý ve sklenících."

"Mám úkol přesně pro tebe," poklepal šéf oddělení na stůl fyzičce. "Napiš scénář televizního vzdělávacího pořadu. Dvouminutový šot."
"Tak s tím ať jdou do háje! Za dvě minuty nestačí pomalu ani zapnout kameru. Chci deset."
"Zkusíme to domluvit. Co potřebuješ ode mě?"
"Banány."
"Cože?"
"Mohlo by to být o vnímání barev. Skládání světla - osvětlení červenou a zelenou dává žlutou. Žlutý banán je v červeném světle..."
"Jasně! Nakoupíme a vyzkoušíme. Banány, rajčata, zelené hrušky a modré... hrozny?"
"Radši švestky. Musíme ověřit, že to funguje..."
Televize projekt uložila ad acta.
Jediným pozitivem bylo zlepšení zdravotního stavu pracovníků ústavu díky zvýšené konzumaci vitamínů.

"Co je v té složce?" otázal se děkan.
"Žádost o přidělení místa ve skleníku, to jste přeci chtěl - písemně, když si budu chtít zasadit něco pro sebe," naléhal profesor Salfonso Darathaggus.
"Co chcete pěstovat?"
"Banánovníky, vyžadují hodně tepla."
"Ale to přeci není žádná magická surovina, ani přísada nutná k mne známému rituálu!"
"Mám jeden recept, který je vyžaduje," zatvářil se důležitě profesor.
"Vážně? Nedovedu si představit, co by se s tím dalo dělat - možná tak invokace opičího démona o kterém jsem neslyšel. Hmm?"
"Zajímavý nápad, ale nechci přivolávat, alebrž míchat."
"Jaký lektvar se vaří z banánů?"
"Rumový elixír znamenité chuti!"

Na stůl padl mohutný svazek. Zaduněl, otřásl svícnem, kalamářem a sloupci desek s papíry. Vyvolal víření prachu a listin.
Marigold se rozkašlal, Regis kýchl. Pak se ozval trhavý zvuk. Angoulême pokračovala v cupování svého už tak dost ubohého oděvu.
"Tohle je váš případ! Sto třicet stran!"
Geralt přešlápl. Zašustilo to. Hodně to zašustilo. Šustění bylo vlastně příčina i následek současné situace. Nezaviněně, dokonce ani Marigold v tom neměl prsty, se octli v nedostatku v oblasti ošacení. Úplném. Naprostém. Totálním. V takové situaci hledá člověk náhradu v přírodě. Copak mohli vědět že ten hájek, co obrali do poslední palmy, je posvátný?

Ohlížím-li se více, než děsím zítřka, je čas na navždy připraven.
Probírám se deníky, nechť spálí pozůstalí, ale pohoršlivé poklady jim nenechám. Akta XX odkládám, každý polibek, prs, pahorek panicky podchycen písmeny, aby zvěčněn úžas. Ze vznikající hromádky mrakodrap, životopiscům nechávám přízemní vilku, nezaprášenou, neohmatanou. Banánový háj, pojmenována.
Cože? Zapomenutý pokus o povídku?
Na banány jsem stával maximálně fronty.
Listuji, ne, ne, taky XX.
Jen si na sálající Sáru nepamatuji, dle popisu divoženka a já zrovna nezdrženlivý. Vytěsněno, škoda.

„Tati, máma mi k tobě asi omylem uklidila můj zápisník, na úkoly, postřehy a tak. Neviděls ho, tvrdé desky, banánově žlutý?“

Dveře služebny se rozlétly. Anna Kovandová vstoupila tak rychle, že si obecní policista ani nestačil sundat nohy ze stolu.
„Koukejte je najít a zavřít, až zčernají, lumpy mizerné!“ zahromovala.
Strážmistru Houbovi upadla tlačenka na košili. „Ženská nešťastná, podívejte, co jste…!“
„Co já! To se vypere! Ale ty kapličky! Sotva jsme je opravili, jsou zas počmárané!“
Houba sáhl po papíru: „Tak to sepíšeme.“

„Tady protokol podepište.“
„Moment… Cože? Vandali zničily křýžovou cestu v banánovém háji? Co jste nasával, proboha?“
„Tak jste to diktovala!“
„Cesta byla křížová! Háj akátový! Ukažte, napíšu si to sama, pod tohle se vám nepodepíšu ani za nic!“

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla akta banánového háje.
„Ahoj, Viktorko,“ řekla.
„Ahoj,“ řekla Viktorka, „vy jste kdo?“
„Akta banánového háje!“
„Banány já nelada,“ ušklíbla se holčička.
„My taky nejsme banány,“ odvětila akta, „ale akta o jejich hájích.“
„Tomu nelozumím,“ zamračila se Viktorka.
„My taky ne,“ zamračila se akta. „Proto jsme přišla za tebou. Jsme smutná a bezradná!“
„Nebuďte smutná a bezladná!“ pohladila je Viktorka, „Když něčemu nelozumím, hlavu si s tím nedělám! Nesnáším vysvětlování.“
„To je výborná rada! Nebudeme si se svou existencí dělat hlavu! Děkujeme ti, kamarádko!“
A tak se Viktorka a akta banánového háje spřátelily.