Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Postí se snad hosté na svatbě, když je ženich ještě s nimi?“
„Chudé máte mezi sebou stále…“
„Co já dělám, tomu ty nyní nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“
Pán umyl svým učedníkům nohy. On, Mistr jim prokázal službu, kterou vykonávali nejnižší z nejnižších, otroci. Umyl nohy mužů, kteří celý dlouhý den chodili prachem jeruzalémských ulic.
Petr se bránil, Jidáš si nohy umýt nechal. Poslal Petrovi samolibý úšklebek.
Hostina byla krásná, vážná, vznešená i radostná. Události exodu z Egypta ožívaly učedníkům před očima.
Ženich nevěsty, která se měla teprve narodit, podal skývu chleba tomu, o kom věděl, že ho prodá.
Každé dítě ví, že v sobotní/nedělní škole je vždycky správná odpověď Ježíš, i když to zrovna vypadá jako veverka.
Prodaný za třicet stříbrných se na konci času vrátí pro svou nevěstu, Nový Jeruzalém.
Nicméně první asociace na tohle téma byl muž, s nímž mezi sebou handlovaly dvě sestry.
Jednou ho ta milovaná, mladší, dokonce na celý týden prodala do ložnice nemilované starší.
Za jablíčka lásky, které na poli našel syn té starší.
Nevíme, co přesně jablíčka lásky byla, ani k čemu je zrovna ta, která mužovu lásku měla, chtěla použít.
Víme ale, že její sestra z toho měla dalšího syna.
Bůh je nekonečný, všemocný, neměnně dynamický, vševědoucí.
A protože Bůh je láska, je právě ona přesně taková.
Přesto Bůh není bohem svévole. Je Bohem Smlouvy, kterou se sám zavazuje, kterou sám plní.
Je Bohem, který nastavuje meze.
Slovo hranice není přesné, protože Bůh nám nestaví check-pointy, na kterých nás chce nachytat ve hříchu a vykázat mimo zónu svého vlivu.
Jako dětem nám staví mantinely, které označují nebezpečí, a změkčují náš dopad, když se do něj plnou rychlostí vrháme
"Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá."
Můžeme zkoušet, smíme testovat.
A pokaždé je nám dovoleno vrátit se do bezpečí mantinelů Lásky.
Já vím, že je na to dneska ještě brzo, ale nějak mi ten nápad nešel z hlavy...
Má láska nějakou hranici? ptají se ho, když jim říká, je jeden z nich ho zradí.
On místo odpovědi láme chléb, na dlani se vydává tomu, kdo ho zrazuje.
Má naděje nějakou hranici? ptají se ho, když prorokuje své utrpení a smrt v bolestech.
On místo odpovědi podává kalich, krev prolitou za mnohé.
Má milost nějakou hranici? ptají se ho, když bdí, zatímco oni upadají do spánku.
On místo odpovědi jen laskavě nabádá, modlete se, abyste neupadli v pokušení.
Blíží se pátek. Bůh překračuje všechny meze. A my s úžasem poznáváme, že ne navzdory bolesti, ale skrze ni je oslavován.
"Jezte vše, co se prodává v masných krámech a pro své svědomí se na nic neptejte."
Víte, že jóga je původně uctívání Slunce a Měsíce? To je přece modloslužba!
Tuhle restauraci vedou krišňáci, s tím jídlem do tebe určitě vstupují zlé síly!
Tyto mastičky vyrábí firma založená na principech okultismu a čarodějnictví, to už rovnou můžeš vraždit kohouty...
Satan tady, démon támhle, zlo všude kolem!
Jakmile se přestaneš byť jen na moment kontrolovat, mít na pozoru, zkoumat nejmenší detaily, už jsi v pekle (na jehož existenci ovšem nevěříme).
"Víme přece, že vše napomáhá k dobrému těm, kdo se bojí Boha."
Manipulace lidí do neustálého strachu o vlastní spasení je rozhodně pěkně divoká jízda.
Potkal kupce Kollutha. Hledal kněze, tchyně leží v horečkách, má prý smrt na jazyku, viděl dokonce obcházet anděla smrti. Apa Foibammón zapochyboval – Abbaton je tak hrozivý, že kdo ho spatří, vyskočí z něj přece strachem duše – ale nabídl mu, že proti horečce má několik dobrých zaříkání. „Ale nechte tak! 'Hospodin tě bude bít úbytěmi a zimnicí, palčivou horečkou,' … a Ambrož Milánský píše, že 'horečkou duše je oheň smyslnosti, obžerství, pýchy a závisti' … ona toho už stejně nenapracovala, pořád žvanila … pro tchyně žádné zaříkání nemůže být.“
„To se moc pleteš! Jdeme.“
…
Ještě ten den ji horečka opustila a ona je obsluhovala.
To zaříkadlo je tady a má svůj kanonický základ v Mk 1:30-31 a par. Biblický příběh o uzdravení Petrovy tchyně byl považován za velice účinný, jeho magické užití se dochovalo ve více rukopisech, toto přepracování mám nejraději, protože je takové akční, příběh jen nepřipomíná, ale přímo realizuje ...
P. British Library MS Or 6948 (2) (7–10 stol. n.l.)
+ Achélétés, Tiómétés, Probatios, Sabatios, Eukenios, Stefanas, Kyriakos
Ananias, Asarias, Misaél
Setrak a Isak a Abtinako
Kakak, Thelal, Méal
Pán Ježíš šel, procházel se se svými přesvatými apoštoly. Vstoupil do domu Šimona Petra. Našel jeho tchýni horečnatou, nataženou, ležící. Šimon Petr řekl: „Můj pane Ježíši Kriste, slituj se nad Garbéléou, dcerou Chary, dcerou Zóé. Vezmi od ní pryč horečku, (toho) protivníka.“ V tu chvíli, když ji vzal za pravou ruku a položil ji na horečku, se ona uzdravila, vstala, uzdravila se a posluhovala jim, a byla dobrého zdraví.
Edice W.E. Crum: La magie copte, s. 542–543.
"Ženu statečnou kdo nalezne? Je vzácnější než perly..."
Když čteme dál, dozvíme se co všechno 'žena statečná' umí, zvládá, jaká je, o co vše se stará. Tehdy se v naší hlavě může tahle chvála proměnit v bič.
Nekonečný seznam úkolů k odškrtnutí, téměř nesplnitelné požadavky.
Zase nezvládám, tohle neumím, tomuhle nedokážu dostát, takže selhávám.
Nezasloužím si chválu svého muže, ani svých 'synů'.
Málokdo ví, že tato slova nepronáší muž a nejsou určena ženě.
Je to poučení od matky, aby syn věděl, jak si vážit svojí manželky, jak vnímat 'neviditelnou' práci.
"Statečně si vedly mnohé ženy, ale ty je všechny předčíš."
Správně vidíme srdcem.
Hospodin zkoumá srdce, dívá se do nitra a do myšlenek.
Každé srdce na planetě je zlomené, dřív nebo později.
Hřích a smrt se o to starají.
Ačkoli zraněné a zlomené srdce není záměrem, je prvním krokem uzdravení.
Jen ono totiž může že své rány nechat vyplynout všechen vztek, všechnu bolest, všechno zlé.
Teprve když se vyprázdní, může se zacelit a naplnit dobrem, naplnit láskou.
Není to lehké, není to příjemné. Ale je to nutné.
Protože jedině srdce plné lásky je srdce lehké.
Nesoustreď se na to, kdo je zlomil. Soustřeď se na Toho, kdo tě může uzdravit.
Potok bublá, poskakuje korytem, voda šumí. Je spíš slyšet než vidět, tma už dávno padla. Je možno vycítit přítomnost někoho jiného.
Chtěl být sám, modlit se, připravovat se. Možná na boj, možná na smrt. Místo toho na něj útočí někdo neznámý. Brání se, co mu také zbývá. Bojuje o život.
Konečně, snad poprvé ve svém životě, se ke svým problémům staví čelem. Neuhýbá, neuskakuje.
Také za to zaplatí. Být přímý není snadné. Ale má to smysl.
Nový den vzchází a on má nové jméno. Nový začátek. Slunce jej pohladí po tváři, požehnaného syna, který zápasil a zvítězil. I nad sebou.
Jákob u Jaboku
Od podzimu dělám oficiální kurz pro budoucí výpomocné kazatele (ČCE) a zrovna tento text jsme dost dopodrobna rozebírali, tak jsem si k němu docela vytvořila vztah.
Bible. Boží slovo. Svaté, neměnné.
A přece pokaždé, když ho otevřeme, úplně jiné.
Důvěrně známá příběhy, omílaná přísloví a klišé. Stereotypy.
Kdyby to bylo opravdu všechno, těžko bychom ji četli přes dva tisíce let.
Kolik významových a výkladových vrstev v ní ta léta dokázala najít?
"To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi lidmi."
Boží slovo stále žije.
Ne jen v minulosti, ne jen pro budoucnost.
Mluví do každé doby, do každé kultury, do každého srdce.
Vidět jej omezeněji by bylo zmenšovat Jeho význam.
Někdy potřebujeme odloupat vrstvy předporozumění, abychom se dostali k jádru.
Někdy nás to donutí k pláči.