Ze života (bohužel mého)

K osmnáctinám jsem dostala hráškově zeleného trabanta. Zatímco já byla pověstný řidič začátečník, můj bakelitový zelenáč měl v kolech už tisíce najetých kilometrů.

Jako laskavý dědeček se ode mě shovívavě nechal trápit: vzpomínám třeba, jak jsem jela celou cestu se zataženou ruční brzdou a poznala jsem to jen na spotřebě.

Jindy se ale choval jako trucovitý stařec. Jednou zůstal stát na stopce uprostřed vesničky mé střediskové a odmítl se rozjet. Nepomohly prosby ani nadávky, nakonec jsem ho musela s pomocí prince na bílém koni pupkatého strejce v modrákách potupně odtlačit. Rozjařený povyk čumilů z hospody Na růžku mě straší dodnes.

Kde: klzisko
Kedy: posledný deň otváračky, jak inak
Cieľ: vyskúšať korčuľovanie
Počiatočný stav: veľmi neuspokojivý
Navrhnutá technika: odrážanie sa od mantinelov
Vyhodnotenie: Obchádzanie klábosiacich zevlujúcich Lúdí neefektívne a frustrujúce!
Navrhnutá technika: Použitie hrazdičiek pre deti
Zápory:
- je trošku malá
- vyzerám jak zhrbený dôchodca po operácii kolien
- hrdosť je v ťahu
Klady:
- som schopná stáť, rozbehnúť sa aj zastaviť
- nepadám

"Hele, jestli ti to nejde, vem si hrazdičku. Podívej na tu paní, když může ona, můžeš taky!" praví tatinko uslzenému hačiacemu dítku. Dítko skúmavo zaostrí mojím smerom a váhavo sa vyberie k hrazdičkám.

Klady:
- vyzerám jak idiot, ale SOM SAKRA MÚZA!!

„Nepřátelská lodi, sklopte štíty a okamžitě se vzdejte, nebo budeme muset použít fotonová torpéda!“ zní ve tmě chraptivým dívčím hlasem z první postele.
„To vy sklopte štíty! My máme tajnou paprskovou zbraň a provrtáme vám trup rup ťup!“ odpovídá chlapecký hlásek z druhé postele naproti a následně se mohutně rozkašle.
Z první postele vyletí plyšový medvěd a zasáhne noční stolek, kde vyleje stydnoucí čaj. „To byl varovný výstřel, hnusáku!“
„Tak za to zaplatíš, ty smradlavá hromado slizu,“ zabliká světlo baterky.
Jó, když jsou děti šílené už v základu ještě k tomu nemocné, a navíc obě najednou, stojí to za to.

Bitvy o dědictví. K první došlo po prababiččině pohřbu. Po karu se sešla celá rodina v jejím domě a začal hon na majetek. Prababička po Krizi ve třicátých letech a měně v padesátém třetím nevěřila bance, proto vše schovávala doma. A tak pozůstalí začali hledat. Po několika promarněných hodinách, vzteky rozbíjeli nábytek a pálili ho na dvoře. I se stružokem, kde si prababička schovávala peníze.

I druhý případ se týká rodiny, vzdálené rodiny. Krásná patrová vilka se zahradou. Dům dostala starší dcera, zahradu mladší a ta zabránila přístupu k domu. Vše vyřešily peníze, ale zlá krev mezi sestrami už zůstala.

Není nad poobědový výlet do přírody, jen se nesmíte vydat k řece. Tedy v mém případě.

Bylo krásné nedělní odpoledne, když mě otec ukecal k procházce, prý oběd byl vydatný, tak spálíme nějaké kalorie a že zajedeme k řece, dlouho jsme tam nebyli.
Zaparkovali jsme na břehu a vydali se podél toku. Cestou jsme probírali všechno možné, rodinu, politiku, vědu.
Mohly to být příjemně strávené chvíle nebýt komárů. Ty krvežíznivé bestie se na mě vrhly a smlsly si. Zpočátku jsem se snažila ovládat a nedrbat, ale nedalo se
A zatímco táta měl semotamo kousanec, já vypadala, jako bych měla neštovice.

Pátek ráno:

„Pepíku, víš, že se to nemá,“ napomenula starého šmelináře Alča, když ho viděla vybírat z klecí s vystavenou drůbeží vejce.
„Dělaj to všude. Si chci vylíhnout kuřata,“ kroutil Pepík hlavou.
„A co takhle bejt kámoš, šoupnout to do kanclu a zjistit, jestli někdo z nás nepotřebuje do chovu novou krev? Buď se v neděli rozdělíme všichni, nebo tě napráším.“
„Dobře, ty dobrosere!“

Neděle odpoledne:

„Lidi, pojďte jíst,“ svolal předseda všechny, kteří vyklízeli teď už prázdné výstavní klece.
„Zbyl guláš a párky, jako vloni?“ zakřenila se Alča.
„To taky. Ale v kanclu jsem našel vejce, tak jsem nadělal omelety…“

Je půl čtvrté ráno. Spolubydlící co jedou na medině na průměr to zabalili před necelejma dvěma hodinama a archivnickej pokoj se ještě nevrátil z hospody kam šli po zápasu Komety. Ručička budíku pomalu splývá s hodinovkou, v šest musím vyrážet abych stihl dojet na fakultu. Pořád mi chybí dopsat dvě stránky důkazů a to jsem ještě ani nezačal s výpočty pro K.
Dnes jsme měli jet pozorovat, ale zase to zrušili kvůli počasí.

Končím. Podávám si přihlášku na antropologii – na seznamu oborů je to o řádek nahoře a pokud to bude taky na párek tak se můžu na výkopech zahrabat.

Rozum: Snad nehodláš psát další drabble?
Nerozum: Noo…
Rozum: Noo?!
Nerozum: Takový hezký téma, to se píše samo.
Rozum: Víš kolik máš všude restů?
Nerozum: No, jo.
Rozum: Některý věci nemáš dodělaný ještě od Vánoc!
Nerozum: No, jo.
Rozum: A píšeš si padesátku, to sežere taky spoustu času.
Nerozum: Ale tu padesátku fakt napsat chci.
Rozum: Tak vidíš. Takže DMD psát co? Nebudeš! Jasný?
Nerozum: Hmm.
Rozum: Cože?
Nerozum: Aspoň sem tam drabblíčko.
Rozum: Nestíháš ani číst, to ti přijde vůči ostatním fér?
Nerozum: No, ne.
Rozum: Takže je jasný, kdo bude mít nakonec to slavný poslední slovo.
Nerozum: Téma?

Napečeno mám. Ještě domalovat tuhle hromadu perníků! Doprkýnka, došla mi glazura! Honem udělat novou! Mám dost cukru? Pak vysmejčit celou Perníkovou chaloupku ať si na trhách netrhnu ostudu. Kruci, stihnu to všecko?
A do háje! DMD! Tohle teda dokupy nepude. Drabblení bude muset počkat až po Velikonocích. No, Hagride, holt to budeš muset vydržet. Nebo se domluvte s Indy na nějakých těch moudrech nebo pindech. Že ne? Že to sami nedáte? No tak jo, pustíme se do toho spolu až se vrátím domů. Třeba budu mít i nějaké trhlé příhody z trhů. Si to pak do konce dubna užijem, co?

Vítr se proháněl,
boží dlaň hladí klasy
a v jeho šumění
jsem uslyšela hlasy.
Smály se!

Přišly… a neodešly. A komentují! Všechno!

„Si tu větu odpapouškujte sama!“

To by se na mém panství nestalo. Dal bych to vzpurné parchantě zmrskat!

Tady to není možné, vévodo. Nechápe. Fajn. Večer přednáším na téma Moderní metody ve školství.

Ke konverzaci si vybírají jakoukoli možnou i nemožnou dobu.

„Teď fakt nebudu řešit vaše problémy! Nevidíte, že tlačím?“

A mají obavy i o vaše zdraví.

Neměla byste si huntovat tělo takovými pokrmy, mladá dámo!

To jako ani jednu čokoládu? Co jste na těch zámcích žrali?