Chrám (originální fandom)

Začátek byl skromný. Jak už začátky bývají. Zakladatelů Chrámu bylo jen třicet.
Třicet spravedlivých, na kterých stojí víra. Třicet spojený prolitou krví. Spojený pevným kruhem vzájemného bratrství.
To bylo dávno.
Dnešek je nepředstavitelný, nečekaný. Počet věřících roste každým okamžikem. Kruh víry se neustále rozšiřuje.
Pro jeho celistvost jsou nezbytné oběti. Kruh víry je třeba pravidelně omývat krví. Je to právě krev prolitá při oběti, která přihlížející spojí křehkým poutem bratrství. Pocítí sounáležitost. Vděčnost. Jejich víra se obrodí.
Oběti jsou tedy nezbytné. Prozatím.
Konec bude velkolepý. Jednou. Kruh dosáhne mezní velikosti. Zlomí se. Krev přestane stačit.
Kdy ten okamžik přijde?
Teď?

Ži, dle u potoka, rozmlouval se svými žáky.
Nejmladší z nich chtěl mistra pobavit. Řekl: “Ži má sedm žáků, každý z nich má dvě ruce a dvě nohy. Ži má tedy osmadvacet končetin.”
Ži se zasmál.
Pak svým žákům vyprávěl o milosrdenství Chrámu, který ho nechává žít v téhle malé bezvýznamné vesnici. Pokračoval příběhem o posvátnosti života, který mu zůstal zachován.
Nakonec řekl: “Kdyby v Chrámu věděli, že znovu učím, mohli by mě tentokrát zabít.”
Žáci poslouchali. Milovali svého mistra.
Než začalo zatmění, ochladilo se. Ži poslal žáky domů.
Když zatmění skončilo, Ži, stále sám, dlel u potoka a plakal.

Odpočítávám dny. Do převratu jich zbývá devětadvacet. Pak konečně přijde svoboda. Tohle hloupé obětování je poslední, které starý První vede.
Přijde planoucí revoluce a spálí celou tu jejich nabubřelou nadřazenost.
Zatím jsou noci chladné. Ve vědru, kam jsem si večer připravil vodu k rannímu mytí, byla tenká ledová krustička. Prorazil jsem ji stejně snadno, jako prorazím tou jejich zamrzlou hierarchií...
“Sss,” drkl do mě soused. “Proč si pořád mneš tu ruku?”
“Ráno jsem se poškrábal o led,” zamumlal jsem neochotně. “A neruš, nechci přijít o nejzajímavější okamžik.”
Nůž prořízl kůži a vystříkla jasně červená krev. Tak už to krev dělá.

Ze sedmadvacátého schodu je nejlepší výhled.
Bože, cítím s tebou spřízněnost.
Ostatní se ode mě drží stranou. Sledují, kdy se blížím a opatrně ustoupí.
Bože, i tebe sledují, tvá podstata se chvěje na ostří nože a lačně čeká na krev.
Lidé jsou jen odpad. Až přestane téct krev, až vyjmou srdce, nezbude z toho ubožáka víc než položka k likvidaci.
Bože, v tuto chvíli patří tobě, ale pak bude patřit mně.
Já v Chrámu vládnu největší mocí. Všechny záležitosti končí v mých rukách.
I ti, co se mě štítí, vyhledávají místa úlevy.
Jen ten nejlepší se může starat o odpad.

Chrám je překrásný. Monumentální pomník lásky k Bohu budovaný po generace.
Jako dítě jsem zahlédl odraz slunce na Chrámových střechách a byl ztracen.
Pětadvacet stavitelů přede mnou sloužilo Chrámu. Dávali svůj um, talent, léta dřiny do služeb Bohu. Pro Jeho větší slávu zvelebovali Chrám.
Zanechali po sobě velkolepé myšlenky z kamenných kvádrů pyšně se vypínající k nebi i drobné mozaiky z barevných kamínků zušlechťující zapadlá zákoutí.
Chtěl jsem k té nádheře přispět tím nejlepším, co ve mně bylo.
Zatím se kodrcám po hranicích Chrámových držav a dohlížím na stavbu pohraničních pevností. Tahle je šedesátá. Za každý rok mého života jedna.

Je velká čest být mezi vybranými novici při veřejné modlitbě. I my dnes zachraňujeme svět. V poslední řadě nás stojí jen pětadvacet.
Vrchní nás vybral osobně. Stojí po straně nádvoří v podloubí a sleduje nás.
Odříkáváme naučená slova. Jedno po druhém. Chyby se nepřipouští. Někteří nasadili nezúčastněný výraz. Někteří planou vírou. Někteří...
Zavřel jsem oči. Nechci se nechat ovlivnit výrazem jeho tváře.
Nevím jakou strategii zvolit.
To že mě vybral, znamená, že mě považuje za kvalitní materiál.
Všichni to víme. Jeden vedle druhého. Až moc dobře.
Vrchní vybírá. Budoucí oběti a budoucí zasvěcené.
Nikdo ovšem netuší, jaká jsou jeho kritéria.

téma: Perpetuum mobile
V čem je tajemství?
Čtyřiadvacet hodin denně zní po kamenem dlážděných chodbách ozvěna kroků.
Čtyřiadvacet hodin denně se od kleneb odráží slova modliteb.
Co pohání Chrám?
Kudy do něj přichází zdánlivě nekonečná energie?
První První byl básník. Napsal: Bože, miluj nás, ochraňuj, chápej. Dáme ti svou víru, svou lásku, své životy...
V základech Chrámu leží poezie.
Ale co pohání víru?
Je to láska?
Ne. Teď, v okamžiku zatmění, to na povrch vysvítá zřetelněji.
V okamžiku, kdy se Bůh nedívá.
Srdce se chvějí. S tmou přichází strach.
Z osamění. Ze ztráty lásky.
Ten živí víru. Ten pohání chrám.
Ten děsí nejvíc.

Varování: Vochcávka všech vochcávek.
počítáš
první - beznaděj
druhé - beznaděj
třetí - beznaděj
začíná to být jednotvárné
počítáš
čtvrté - beznaděj
páté - beznaděj
šesté - beznaděj
tak by to mělo být
počítáš
sedmé - beznaděj
osmé - beznaděj
deváté - beznaděj
když chceš usnout
počítáš
desáté - beznaděj
jedenácté - beznaděj
dvanácté - beznaděj
jenže sen nepřichází
počítáš
třinácté - beznaděj
čtrnácté - beznaděj
patnácté - beznaděj
noc postupuje k ránu
počítáš
šestnácté - beznaděj
sedmnácté - beznaděj
osmnácté - beznaděj
prorůstá tebou tma
počítáš
devatenácté - beznaděj
dvacáté - beznaděj
jednadvacáté - beznaděj
slunce se ti ze života ztrácí
dvaadvacáté - beznaděj
třiadvacáté...
zazděné
tímhle oknem příběh neuvidíš
myšlenky se zadrhnou
jako když jazyk narazí na mezeru
tímhle oknem příběh neuvidíš
víckrát ne

Varování: Toto drabble obsahuje sprosté slovo.
Říká se jí šťastná. Nikdo sem nenastupuje dobrovolně. Celej rok tu prší. Když neprší, tak chčije. Co sem tady, Slunce jsem nezahlíd.
Jó služba v pohraničí.
Tahle tvrz už neni ani prdel světa. Stejně při zatmění vyhlásili nástup. Prší.
Žvejkám Listí. To je tak jediný, co se dá v týhle díře dělat. Nástup ubíhá rychlejc.
Okolí nejdřív potmí, je vo chlup větší zima, ale rychle to odezní.
Ksicht vedle ksichtu má výraz žvejkače.
Pokaždý, než někomu nabídnou převelení, se zeptaj, jestli chce dvaadvacítku opustit.
Listí se užívá čerstvý a jinde neroste.
Nikdo neřekne jo.
Šťastná dvaadvacítka. Odsud jedině nohama napřed.

Varování: Toto drabble je osamělé.
“Obloha měla tisíce dětí. Slunce a Měsíc jsou z nich nejstarší,” hladil vystrašenou vnučku po hlavě. “Zatmění je dnes vnímáno jako jejich boj o moc, ale staří národové tvrdili, že v takových chvílích se Slunce s Měsícem milují. Že když se opouštějí, prolévají hořké slzy.”
Byla moc malá, než aby rozuměla, ale tón hlasu uklidňoval. Stočila se mu do náruče.
Ušklíbl se. Jeho vášeň pro hledání jiných pohledů. Před jednadvaceti lety kvůli ní museli utéct z dosahu Chrámu. On, jeho žena a děti.
Nejmladší syn zemřel cestou do hor. Žena následující zimu. Následovalo naprosté odloučení.
Jednadvacet let nezahlédl cizího člověka.