DMD č. 14. pro 14. 4. 2017. Téma: Věno

,,A napijem se!" Budoucí tchán vesele popleskal budoucího zeťe po rameni. Mladík se nezdráhal a obrátil do sebe panáka. ,,Naše Jituš jednou zdědí tenhle barák!" Udeřil tchán radostně pěstí do masivního dřevěného stolu. ,,A tohle všechno bude vaše," mrkl na chlapce a ten se potěšeně usmál. ,,A to auto bude taky její! Však ho využije, když teď bude pracovat v tý Praze..." Mladík, očividně spokojen, pozvedl k přípitku další štamprle.
Stáli tiše, obklopeni nočním chladem a tmou, pod otevřeným oknem.
,,Skáčou kolem ségry jak..." Protočila oči.
,,Já tě mám stejně rád. I bez baráku a auta," zašeptal a políbil ji.

Pozoruhodně slunečný závěr října nabízel příležitost k procházkám, k úniku ze společnosti přejících a všetečných uší.
"Tak již nyní nemáte námitek? Ani proti tomu, co vám přinesu věnem?"
Škádlivě se smála, srdce svíral strach.
Ne o tu ubohou tisícovku, která se rozplyne jako slza. Děsila se skrytých vazeb, které přináší s sebou. Sestry. Maminka. Tatínek. Tetička. Malé libůstky, velké smutky. Darcy nyní jednal s většinou příbuzenstva vlídně. Ustojí ale trvale to, co z jejich středu ještě ani nezná?
Ztichla.
Dokázal ji prohlédnout.
"Každý si s sebou nese i to, co není jeho břemenem. Nebojte se, Elizabeth. To už dobře vím."

V noci mi do ksichtu svítí tablet,
už spolykal jsem několik tablet,
abych zapomněl na všechno, co mě tíže,
a už nemyslel na nic ani
na všechny mý potíže
Ale spánek pořád nepřichází, jsem sám
snad si ještě víc tabletek dám
a projíždím si fejsbuček, jsem on lájn
a lajkuju všecky ty nový vztahy,
jak jsou fájn
A koukám na ty prázdný komentáře
a vedle nich ty cizí tváře
a vidim oznámení zasnoubení
jedný holky, co
mojí kamarádkou není
Čtu si komentář jejího otce:
A hlavně, má drahá ženo,
nezapomeňme té naší dceří dát pěkné věno.
Je to i označeno.

Bennar byl ten den zamyšlený. Skoro nejedl, Qui-Gona a Catru choval jako ve snách a na otázky odpovídal docela zmateně. Nakonec si ho Mimas vzal stranou.
"Tak, co se děje?" zeptal se ho na rovinu.
"Já...," kapitán vzdychl, "chtěl bych se ženit."
"No a co ti v tom brání? Ona tě nechce?"
Ona byla Madeleine Et-Hakasat, diplomatka, i v časech nového Impéria vytížená a cestující sem a tam.
"Ale ona by mě chtěla, ale věno..."
"Co to je?"
Bennar to vysvětlil a Mimas pochopil.
Pak stačilo jen sem tam ťuknout, aby byla rodina nevěsty spokojená.
Kapitán měl výbavu jak princezna.

„Prý princeznu a půl království! A já jim na to skočil! Na druhý konec světa se trmácel! S drakama se bil!“
Mladý muž staršího napjatě poslouchal.
„Vůbec mi nedošlo, jak můžou dát půl království, když mají tři dcery? Víš, jak to skončilo? Dostal jsem sotva třetinu! Navíc tu hornatou!"
„A princezna?“ zeptal se napjatě mladík.
„Ani mi nemluv,“ mávl rukou Bajaja a zhluboka se napil piva. „Nikdy ti nedaj tu, co slibujou! Odskočíš to sdělit mamince, než se vrátíš, je fuč! Zadaná! Prodaná! Eh! Provdaná! Ty dostaneš maximálně její starší škaredou sestru! A ta jak naschvál zas vůbec hornatá není!“

Ze zkoumání dávno mrtvých rostlin ji vyrušilo lehké zaklepání na dveře. Než stačila něco říct, otevřely se a do její komnaty vklouznul první rádce, pravá ruka jejího otce.
„Výsosti…“ začal měkce a ona okamžitě poznala, že je něco špatně. Rádce pokračoval hlasem, který přetékal soucitem, a mluvil o vzdálených mořích, ztroskotání v bouři a smrti, o odkazu, odvaze a státnických povinnostech.
Princezně chvíli trvalo, než si uvědomila, že je v tom příběhu, který si právě vyslechla, ústřední postavou. Herbář jí vypadl z ruky stejně lehce jako vylisovaný kvítek. Zůstala sama s tím největším věnem, jakým se mohla třináctiletá dívka pyšnit.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či by si mi za svedka nešiel.
- A vari sa nechceš takto na staré kolená ženíť?
- A prečo nie, Pištík môj? Však aj predseda sa oženil a vidíš, ako sa mu teraz darí.
- Veruže vidím, odvtedy k nám každý deň chodí.
- Veruže chodí. Ale stále nám pripomenie, aké veľké veno tou svadbou získal. A aj nám by sa nejaké peniaze zišli.
- Starý môj, lenže to jeho veno sú tri plachetnice. A veruže neviem, ako by sme to tu na salaši využili.

Ten prsten dostala od otce v den, kdy mu představila svého milého. Byl nádherný a dokonale jí padl.
Nikdy ho nesundávala. Ani v den svatby, i když se nehodil k jejím šatům.
Byl její součástí.
Jen myšlenka, že by jej sundala, jí připadala absurdní. To by si rovnou mohla useknout prst. Vyšlo by to nastejno.
V den, kdy se její manžel zřekl svého jména a stal se Šárem, ji přišel dopis od otce.
Pozorně četla a nevěřila vlastním očím.
Ten prsten - její součást - měl skrytý prostor.
Věnem od otce dostala možnost ukončit život.
Svůj nebo cizí.
Záleželo, komu jed podá.

Samuel Elánius byl čerstvě vykoupaný a na židli měl připravenou slavnostní uniformu velitele městské hlídky Ankh-Morporku, kterou z celého srdce nenáviděl. Sibyla však trvala na tom, že si ji dnes večer vezme, stejně jako trvala na tom, že musí jít dnes spolu do divadla, kde budou další významní lidé. Díval se z okna na zahradu, která při nastávajícím soumraku zešedivěla. Navíc bylo pošmourno a vypadalo to, že co nevidět začne pršet. Nejvíc teď záviděl strážníkům, kterým právě začínala noční směna. Jemu to nebylo dopřáno, protože si vzal ženu, do níž se zamiloval a nešťastnou náhodou byla nejbohatší ženou ve městě.

Slyšela, jak její manžel vstává. Snažila se dýchat tiše a klidně, dokud neodešel.
„Mohl by si to rozmyslet a vzít si mě,“ šeptal jí v hlavě hlas plný obav.
„Ne, byl ke mně laskavý. Když mě Joffrey nechal svléknout, zastavil ho.“
Jenže byl Lannister a ona dobře věděla, že jejich laskavost se může vmžiku změnit v krutost.
Joffrey jí také slíbil, že bude k jejímu otci milosrdný.
„Jsem pro ně jen prostředek, jak získal Zimohrad a sever,“ připomenula si. „Jenže Robb žije. Jistě se ožení a bude mít spoustu synů.“
Náhle pocítila chlad, přestože pokrývka byla teplá a okna zavřená.