DMD Bonus č. 2 pro 9. 4. 2017.

Nerada trestám své dítě plácnutím přes zadek, ale jsou situace, kdy musím nejprve jednat a pak se teprve ptát.
Tento den by se mohl počítat za den blbec. V noci jsem se nevyspala, děti zlobily, sotva otevřely oči a to je otevřely dřív, než jsem se stihla pořádně vyspat.
Proto jsem vršila jednu chybu za druhou. Jediné, co jsem potřebovala, byla trocha spánku a klidu. A minimálně kilo čokolády.
Kdybych mohla, žádala bych vysvětlení, proč zrovna já mám osobnost, která si tak urputně prosazuje svou, ale bylo mi jasné, že bych se maximálně dozvěděla, co bych čekala od svého dítěte.

„Říkal jsi, že jsi schopen mluvit s nadpřirozenými bytostmi?"
"Samozřejmě, že umím!"
"A jak to děláš?"
"Je to vysoký stupeň magie, při kterém musíš uvolnit velké množství energie, které naruší bariéry, díky čemuž máš pak možnost navázat kontakt s nadpřirozenem. Navíc taky musíš umět skvěle kontrolovat svou manu, jakýkoli výkyv by mohl kontakt zrušit. Ale stejně si s tebou většinou nikdo nadpřirozený povídat nechce."
"Aha, takže vysoký stupeň magie, říkáš. A nejde to nějak jednodušeji, myslím bez magie?"
Zametloděj se pousmál a ukázal na makové pole vedle nás: "Ano, to jde."
"Magie je jen jednodušší cesta k přirozeně dosažitelnému cíli."

V místnosti panovalo hutné ticho, které nechtěl nikdo z přítomných prolomit. Vyslovení těžko vyslovitelných pravd však bylo nevyhnutelné.
„Jelikož ten pád nikdo nepřežil, zvyšuje se počet obětí na 153,“ řekl velitel a vzal na sebe tu nelehkou úlohu.
„Výsledky z laborky jsou pozitivní?“
Tázaný strnule přikývl.
„Žebrák v zapadlé uličce, školačka, vrcholový horolezec, teď pilot a s ním letadlo plné lidí…“
„Copak je v tom nějaký vzorec?“
„Nedává to smysl.“
„Už máme ten lék?“
„Kam tím vším míří?“
Zatímco se ostatní utápěli v otázkách, nejmladší z účastníků porady přemýšlel nad tím, kdo z mrtvých byl stéblem sena a kdo jehlou.

"Musí to být týmová práce," zopakoval Rimmer toho dne snad posté. "Nemusím snad opakovat, že toto je naše poslední šance. Jestli ho teď nezvládneme přemoct, můžeme se navždy..."
"Jo Rimmre, my víme!" uťal ho Lister, aby to nemusel poslouchat celé znovu. Vzal si svůj bazukoid a spolu s Krytonem a Kocourem se vydal na místo střetu.
"Jenom se snažím situaci trochu objasnit," bránil se hologram, ale pak se vydal za ostatními.
Všichni se rozestavili na určená stanoviště a Rimmer zaujal postavení vyjednavače:
"Tohle je tvá poslední šance proradný zaseklý automate! Vydej nám své sladkosti, nebo ti Lister bazukoidem rozstřílí stěny!"

Taková to bejvala pohoda. Po dálnici aortou a umbilikální tepnou do placenty, tam pěkně nakládka kyslíku a zpátky umbilikální žílou přes ductus venosus do pravýho srdce. Pak jsem to měl nejradši zkratkou přes foramen ovale do levý síně a přes levou komoru a aortu směr mozkový tepny, to se mohlo hned vykládat. Zpátky to většinou jelo přes celý pravý srdce do ductus arteriosus, ale někdy jsem musel až přes plíce, otrava.
A najednou – umbilikální tepny stojí, a když se konečně dostanu do pravý síně, tak to jede všechno přes plíce, kde dostanu strašnou dardu kyslíku. To už na mne není.

Měl strach. Z dlouhého postu se mu točila hlava. Trápil se kvůli žíznící zemi a doufal, že dnes se všechno změní. Ponořil se do své mysli, aby se připravil. Modlil se a postupně přestával vnímat chlad, obavy, hlad, trápení, sebe...
Eliáš se zjevil shromážděným. Oběť pohltil mocný oheň a zmocnil se i jeho. S ohořelým obočím a planoucíma očima kázal pochytat Baalovy proroky a všechny je zabít.
Od těch dob chodí Eliáš po světě, povídá si s lidmi, učí je a radí jim. Asi za ta staletí pochopil, že to pomáhá mnohem víc než zázraky a děsivé činy Starého zákona.

Předtím. Od okamžiku, kdy poprvé uviděl to malé křičící škvrně, věděl, že ji bude chránit až do konce svých dnů. Esküszöm, Erzsébet. Každý druhý muž by se skoro styděl přiznat, že má dceru, Miklós to rozhlašoval po celé zemi. Také ji nezapomněl důkladně zapít plnokrevným uherským vínem. Byla pro něj vším.
Potom. Jeho malá holčička rostla do krásy. A každým dnem v ní víc a víc viděl její matku. Nic ze sebe. To ty její oči, ty oči to prozradily. A fámy štěbetavě poletující za hranice Vídně. Jen hrdost stála mezi ním a nevyslovitelným. Jeho malá holčička nikdy nebyla jeho.

James nám vždycky říkal, že jsme tým. A Sirius mu vždycky připomněl, že nemáme dresy a mimo něj se nehoníme za zlatonkou jako splašené kachny. Že jsme spíš spolek, jehož cílem je přivést ostatní k šílenství.
A mně to bylo jedno - hlavně že jsme přátelé.
Tým jsme byli, o tom žádná, ale na názvu jsme se nějak nemohli domluvit. Spolek, Tým, Skupina, Asociace... Hrozně dlouho jsme vymýšleli, co že to vlastně budeme. Profesorský sbor s Filchem v čele nám dodával mnoho zajímavých materiálů, ale "Chuligáni!", "Buřiči!" nebo "Vy bando jedna!" se nám prostě nelíbilo.
Nakonec jsme rádi za ty Poberty.

Letím vpřed jak blázen. Dechu se mi nedostává, teda ono ho tu moc není, ale čert to vem. Myšlenky teď musí jít stranou. Musím se soustředit na jedinou věc. Teď a tady. Být v cíli jako první. Předbíhám bráchu, pak druhýho. Ségry jsem nechal vzadu už dávno. Byly celý nějaký retardovaný. Měl jsem štěstí, že jsem s nima vystartoval z první řady a ony se nikam moc nehrnuly. Kolem se míhá prostředí, ale já ho vůbec nesleduju. Nemám na to čas. Je to závod, který prostě musím vyhrát. Prostě musím. Musím! Je to závod s časem, závod o život. Doslova.

Přepsáno z letáku rozdávaného na jedné PARPATské akci:
Skrytí nepřátelé
Vážení a milí spoluobčané naší úžasné šestky,
vzhledem ke kráse a unikátnosti naší MČ Vás vyzýváme k občanské uvědomělosti. Naše část nabízí mnoho překrásných míst k relaxaci, sportu i tvorbě uměleckých fotografií. A právě pro fotogenické krásy zvláště Divoké Šárky čelíme organizovaným útokům ze stran jiných částí, a to pořizování snímků ze vzduchu!!! Proto Vás vybízíme, abyste každý dron spatřený nad územím naší MČ neprodleně hlásili Částibraně! Současní majitelé dronů nechť si zajistí povolení. Pomožte nám ubránit naši oblohu a bezpečnost všech letadel mířících do Ruzyně.
Nos unica Praga sumus!