V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Její babička vyrostla bez lásky a svého muže k sobě přitáhla něčím, co lásku jenom předstíralo. Iluze se rozpadla na tisíc malých kousků.
Její otec vyrostl bez lásky a nikdy nechápal, proč by ji měl chtít, když může mít moc. Své ženy držel zamčené doma, bez hůlek, bez naděje. Poslušnou pod tišícím lektvarem, šílenou pod Cruciatem.
Lin vyrostla s láskou roztroušenou do mnoha koutů, ale měla jí dost, aby ji chtěla sama dávat.

Nemůže lhát. Jestli ji má Hermiona opravdu ráda, zůstane. A jestli ne… Poskládá svoje srdce zase zpátky do jednoho kusu a půjde dál. Cesta je ještě dlouhá.

Budoucí bystrozor Frank Longbottom leží na bříšku a do podlahy mydlí dřevěným chrastítkem. Někde vysoko nad ním si máma povídá s nějakou cizí paní.
„Pracuje pro mě přes deset let a vím jen, že má syna na ministerstvu.“
Chrasti, chrasti, bác.
„A i to jsem z ní tahala jako zub z baziliška.“
Bác. Bác.
„Neznáte ji? Budete stejný ročník.“
Chrasti, chrasti.
„Když jsem ji zaměstnala, myslela jsem, že na rekvalifikaci. Ale byla to spíš kvalifikace.“
Bác.
„Ona není hloupá. Je pomalá, když se na ni člověk dívá.“
Bác. Bác. Bác. Bá-
Máma ho zvedá z podlahy. Koncert je u konce.

Lenka leží na holé pryčně, úplně nahoře. V baráku je dusno a odkudsi z temnoty se nese tlumené vzlykání. Zavře oči, vrací se domů.
Tráva ji šimrá do nahých lýtek. Sluneční paprsky ji hřejí do tváře, vítr si hraje s jejími vlasy. Je volná jako pták. Jenom roztáhnout křídla, natáhnout ruku k nebi!
Dotkne se studeného stropu a tiše se rozpláče.

Něco ji lechtá na víčkách. Dlaní si zastíní tvář a opatrně otevře oči. Z okna mezi těžkými závěsy se derou ranní paprsky slunce.
„Lenko! Jsi vzhůru!“
Vyplašeně se zvedne do sedu.
„Ahoj, Neville,“ usměje se. „Vítej v mém snu.“

Oddělení tisku a propagandy. 9:00. Dolores Umbridgeová otevírá zásilku neschválené literatury. Obálka zaujme tváří ministra, hrdinně hledícího do dáli, jednu svalnatou ruku ovinutou kolem úzkého pasu prostovlasé děvy s hlavou zakloněnou v lichotivém úhlu a s rudými rty jemně otevřenými. Titul zní Tichý společník.

Na témže místě. 15:00. Dolores Umbridgeová s významným šklebem předává knihu s už zlomeným hřbetem Zlatoslavu Lockhartovi.

Hagridův domek. O dva dny později.
„Uršulo! Co to je? Proč mám plný stůl toho ksindla?!“
„Protože sex táhne,“ odvětí autorka pyšně. „Obchod krachuje, musela jsem vsadit na jistotu. A teď mi pojď pomoct, samy se ty balíky neodešlou.“

Raddleovu politickou kariéru zpočátku formovali tři významní spojenci – Rodolphus Lestrange starší (1926–1970), Abraxas Malfoy (1914–1980) a Edwin Avery (1928). Lestrange plnil funkci vrchního ideologa. Řada jeho myšlenek a postojů se později propsala do Raddleova režimu, sám Lestrange byl ale z oficiální historie prakticky zcela odstraněn. Malfoyovou silnou stránkou byly politické konexe vycházející z důkladné znalosti vztahů mezi čistokrevnými rodinami, k níž Raddle vzhledem ke svému původu přístup neměl. Avery byl Raddleovým nejstarším přítelem. Zajišťoval ho finančně a nedral se do politických funkcí – oba tyto faktory nutně hrály roli v tom, že jako jediný z původní trojice Raddlea přežil.

Podpatky Georginy Moodyové rozzuřeně klapou po dlaždicích dlouhé bělostné chodby reprodukčního centra. Z posledních dveří na konci chodby vyběhne lékouzelnice a jde jí naproti.
„Připoutali jste ji?“
„U porodu přece zásadně…“
Moodyová podřízenou umlčí fackou.
„Chtěla Parkinsonovým ukrást dítě! Už nikdy nebude nepřipoutaná, jasné?! Vypadněte.“
V pokoji najde svou bývalou spolužačku. Je od krve a potu, sotva drží víčka.
„Zvykla sis, že ti všechno projde, ty nevděčná mrcho. Já ale vím přesně, co s tebou.“
Odvykací kúra zafunguje. Marlene už neutíká. Nemyslí. Neexistuje. Rodí. Čtyřikrát. Sedm dětí. Jedno mrtvé. Pět synů a dvě dcery. Je ten nejúspěšnější projekt paní ředitelky.

Pohled z okna napoví, že noc je jasná, obloha čistá a příležitost konečně o samotě vylézt na astronomickou věž otevřená. V životě už tam byla mockrát, ale tohle je poprvé, co tam bude sama úplně oficiálně. Profesorka Sinistrová na své vlastní věži!
Schody bere po dvou, nadšením skoro nedýchá…
Nahoře někdo je. Student. V noci. Sám.
Do háje, co když si chce něco udělat? Co mu mám říct?!
„Hej, vy! Co tady děláš? Teda děláte? Pane…“ Kdo to sakra je?! Zatím si jich pamatuju sotva dvacet!
„Lestrange, paní profesorko,“ nahodí vetřelec pomocné lano. „Jenom si tady čistím hlavu. Nevadí to?“

Sirius se domů přemístil přímo z posilovny. Bolel ho celý člověk, ale byl na sebe pyšný – konečně se začíná dostávat zpátky do formy.
„Zlato! Jsem doma!“ zahalekal, ale temnota bytu mu připomněla, že má jeho muž jednání s ministryní. A že se to asi jako vždycky protáhne.
„Zatraceně,“ zavrčel. Vysnil si triumfální návrat z bojiště, pusu, masáž, pak možná něco ještě příjemnějšího… Rozplácl se na gauči a nechal představy plynout, zatímco svaly odpočívaly. Viděl Kingsleyho silné ruce, skoro je cítil na svých zádech, na bedrech, ještě níž… Viděl Kingsleyho silné ruce hníst těsto na štrúdl…
„Do prdele, já mám hlad!“

Aurora seděla na baru, zarputile srkala gin tonik a rekapitulovala svůj život. Copacabana se jí zarývala do bubínků a lokty vsedě i vstoje tančících do ramen. Z letargie ji vytrhla procházející postava. Tohohle tady rozhodně nečekala.
„Rabastane? Rabastane!“
Vlasy měl na Travoltu a na nohou zvonáče, ale byl to on. Jeho vyděšený výraz to potvrzoval dokonale.
„P… paní profesorko,“ zastavil se a koktal. „Já… vás rád… vidím?“
„Klid, já tě neprásknu,“ usmála se na něj konspiračně. „Ale jestli chceš zůstat anonymní, přesuň se jinam. Támhle je totiž Brumbál.“
Zmijozelské štěně vykulilo očka. Byl to on. A trsal jako sám Bůh.

Evelyn Flint, advokát a chronicky deprimovaný čerstvý otec několikaměsíčního dítěte, jehož existenci se sám před sebou snažil popírat, měl špatný, vůbec ne dobrý, opravdu katastrofálně hrozný den. To, o co ho právě požádala jeho za jiných okolností oblíbená sestřenice (druhé nebo třetí koleno, kdo to má počítat?), mu opravdu nepřidalo.
„Pokud chceš, aby má poslední slova ‚Ano, Narcisso, pomůžu ti dostat protirežimního živla z ministerstva.‘ vstoupila do dějin idiocie, tak prosím, udělám to pro tebe rád.“
Okamžik na sebe hleděli.
Neville Longbottom ležel mezi nimi na podlaze jako pytel brambor.
Evelyn se zhluboka nadechl. „Hlídej dveře. Tohle mi budeš dlužit.“